Paradise Recenze Paradise

Paradise

Lukáš Grygar

Lukáš Grygar

9. 5. 2006 22:44 2
Reklama
Reklama

Jak hráč odrůstá z věku, kdy mu zábavné přijde v zásadě cokoliv co kamarád zapůjčí / hodný strýček koupí / starší sourozenec odkáže, jeho víra v oblíbené žánry čelí invazi kritického uvažování. Nové tituly, jakkoliv povedené, už ho nezabaví tak úspěšně, jako to dokázaly ověřené klasiky ve věku, který přál volnému času a fantazii k pronikání do umělých světů. Hráč panikaří – změnil jsem se já, nebo se změnily hry? Jak z toho ven? Cest je několik a ne všechny vedou do Říma: tou nejsnazší je všeobecná zapšklost, mor postihující ostřílené počítačové harcovníky.

Zapšklý harcovník uvidí Paradise a řekne si: „Pozlátko grafiky skrývá stokrát viděný obsah, nic nepřekoná Loom, trhněte si.“

Potom přichází na řadu možnost sice nezapšknout, ale upnout se k jedné či dvěma legendám, spolehlivě zásobujícím herní trh stále stejnou – automaticky kvalitní? – produkcí.

Upnutý hráč uvidí Paradise a řekne si: „Benoit Sokal je génius, Syberia mě rozsekala a Paradise jen potvrzuje Sokalův nekonečný talent!“

No a konečně třetí, troufám si soudit nejzdravější kategorie, postihuje hráče, kteří vyrostli se vším všudy; rozšířil se jim nejen obvod hrudníku, ale v první řadě všeobecný rozhled, se kterým přímo souvisí chuť poznávat nové obzory, chuť pochopit myšlenky protikladné vlastnímu úsudku a zdravý odstup od reality virtuální i skutečné.

Co si řekne dospělý hráč, když uvidí Paradise?

Řekni, kde ty kytky jsou…

V Africe. Můžete zapomenout na sněžné pláně a lezavo Syberie, protože tentokrát se s hrou vydáte do nitra černého kontinentu, fiktivního státu Mauranie, země na pokraji občanské války. Opět ale máme tu čest s mladou hrdinkou, která tentokrát nese jméno knižní autorky Ann Smith – svoje vlastní totiž po letecké havárii zapomněla. Amnézie je berlička, kterou tasit znamená notnou dávku scénáristické drzosti. Sokal si ale takovou drzost může dovolit, protože na ní vystavěl probuzení do ráje, rozdvojeného mezi africkou skutečností a mýty. Ostatně i sama „africká skutečnost“ má dva protilehlé póly, krásu přírody a peklo diktátorských režimů, nevzdělanosti, chudoby. To všechno hra pečlivě reflektuje, opatrně zabalené do hávu komerční přijatelnosti. Nečekejte Conradovo Srdce temnoty nebo Hotel Rwanda, ale zároveň nečekejte pouhopouhou exkurzi na téma exotika.

Mauranie je ozvěnou nejen arabského světa a čím hlouběji se do hry ponoříte, tím odvážnější je scénář v reflexi současných poměrů. Narozdíl od epického Dreamfallu jde o intimnější otázky hříchu a odpuštění, protože příběh je pevně vázán na ztracenou minulost hrdinky. Ann je v mnoha ohledech protikladem emancipované Kate Walker, nechává se vláčet okolnostmi a stín osudu (promítnutý do tajemného leoparda, o kterém ještě bude řeč) ji pomalu a jistě pohlcuje. Sokal svoje ženy skutečně umí, byť další postavy tu většinou zaostávají za pestrým obsazením Syberie a víceméně kopírují vypravěčské archetypy.

Hra vás protáhne městem, džunglí i vyprahlou pouští a kochat se novými objevy rozhodně jen tak neomrzí. Bohužel, samotné objevování dopadlo katastrofálně.

Lovci pixelů

Je zcela bez debat, že pokud si nějaký kreativec dovolí na přebal Paradise uvést bláboly o skvostném, kontextuálně rozanimovaném kurzoru, v pekle takovému lháři rezervují skvostný, kontextuálně vroucí kotel. Kurzor myši se klasicky mění v závislosti na možnostech interakce, jenže z praktického detailu je praktický klacek pod hráčovy nohy. Hra totiž vyžaduje pozornost vůči spoustě hotspotů, rozesetých po celé obrazovce, a tyto hledat je s „pomocí“ zmíněného kurzoru očistec, když už jsme u té křesťanské terminologie. Než animace kurzor rozbalí do příslušného symbolu, jste už myší dávno někde jinde a čert aby se v tom pak vyznal. Prkotina, řeknete si během úvodních minut, ale postupem času naroste do rozměrů zásadního problému.

Ruku v ruce s neodladěným ovládáním jde totiž až překvapivě široká záplava drobných, nepříjemných chybiček, ať už v rámci namapování objektů nebo pohybu mezi lokacemi. Brzy je jasné, že tady něco nehraje, že Paradise bude nejspíš uspěchaný produkt a po setkání s prvními zmatky i co se rozhovorů týče, už nezbývá než smutně klopit oči. Těžko říct, jestli byl Benoit Sokal natolik pohlcen výtvarnými návrhy, až mu mezi prsty unikl celek a on nedokázal ukočírovat svůj projekt z technického hlediska. Tým programátorů by každopádně zasloužil vypráskat devítiocasou kočkou.

Já vzpomínám na čtvrtý Myst, kde mě tolik bavilo klepat kurzorem na rozličné předměty. V Paradise mě obtěžuje předměty používat.

Všetečné otázky

Proč jenom nezůstalo vše při starém, volá tentokrát nejen nostalgik. Proč se někdo piplá s detailními zákonitostmi světa, když ho pak zabalí do frustrujícího hávu? Otázky, které zůstanou bez odpovědi, vyvstávají v průběhu hry i na jejím – jakkoliv silném – konci. Hádanky jsou díky Sokalově fascinaci mechanikou zajímavé, ale působí nadbytečně a z atmosféry často vyčnívají. Mezihry, kdy hráč přebírá kontrolu nad dříve zmíněným leopardem (a obraz se přepne do krapet ošklivějšího 3D), jsou promarněnou šancí jak zpestřit hratelnost. Zůstávají krásné obrázky, doprovázené neméně krásnou orchestrální hudbou. Trochu málo v časech interaktivní kultury, nemyslíte?

Budiž, takový Fahrenheit z velké části stojí a padá na trefování barevných signálů, zábavě pro mateřské školky. Jenže je to mechanismus, který si vybral za svůj a použil ho správně, bez výraznějšího škobrtnutí. To samé Dreamfall a jeho óda na kohoutka a slepičku. Naopak mechanismus Paradise od podlahy nefunguje a to je potom tragédie, když tvůrci svedou pokazit tak ustálenou formu, jako je point'n'click adventura. Copak jim něco zlého udělala? A proč si to vybíjejí na nás? Nebo ještě hůř, proč tím rozdupávají takhle bohatou uměleckou vizi?

Je třeba zabít Sokala?

Jsou samozřejmě hry, u kterých není problém přimhouřit oči nad tím či oním aspektem, když se zrovna nevyvedl úplně ideálně. Paradise určitě stojí za to si zahrát, ale je setsakra těžké ho jako hru doporučit. Skalní adventuristé budou jistě od povahy smířlivější vůči obstrukcím ze strany designu, ale to už jsme zpátky u kádrování z úvodu recenze.

Tudíž ještě jednou:

Co si řekne dospělý hráč, když uvidí Paradise?

„Je mi líto, pane Sokale, ale tohle měl být možná radši animovaný film.“

Paradise
Windows icon PC

Verdikt

Překrásná adventura, kterou je porod hrát. Pokud hledáte útočiště před moderní dobou, volající po transformaci žánrů, Paradise vám ho poskytne. Cena, kterou zaplatíte vaší trpělivostí, je ovšem astronomická.

Co se nám líbí a nelíbí?

Mauranie. Sokal vykresluje uvěřitelný a zároveň fantastický svět, že by Verne zaplesal.
Hra. Kontraproduktivní ovládání ztěžuje orientaci a interakce trpí řadou nedodělků a hluchých míst.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz