Mario & Luigi: Partners in Time

RPG jsou na handheldových systémech jedním z nejžádanějších typů her a vývojáři to samozřejmě velmi dobře vědí. Rozsahem obrovské tituly, které můžete hrát klidně i několik měsíců, jsou ale na výrobu samozřejmě velmi náročné, a tak není divu, že RPG chtiví majitelé DS sahali dosud spíše po GBA hrách, kterých se za poslední léta vynořila v této oblasti skutečná záplava – a v mnoha případech šlo o nezapomenutelné záležitosti. Jednou z nich byla i hra Mario & Luigi: Superstar Saga – skvělý mix mezi RPG a plošinovkou s tahovými souboji a spoustou vynikajících nápadů. Právě na ní (a nikoliv na RPG sérii Paper Mario z „velkých“ Nintendo konzolí) navazují Partners in Time, první RPG na DS, které skutečně stojí za to hrát.

Hrátky s časem

Příběhu Partners in Time bych se za normálních okolností a v jakékoliv jiné hře nejspíše vysmál a věnoval bych mu několik pejorativních přívlastků. Zoufale neoriginální zápletka o cestování časem, útoku mimozemšťanů a záchraně princezny Peach je zde ovšem podána tak roztomilým a nenuceným způsobem, že snad nemůže vadit vůbec nikomu. Nejde ale jen o roztomilost, ale i o humor a nadsázku, se kterým je děj brán a díky kterému nevyznívá trapně a nudně. Poté, co princezna zmizí ve stoji času a na zámku se začnou objevovat časové díry, rozehrávají autoři takový sled nevinných gagů, že se nezřídka zasmějete nahlas. Příběh je ale v Partners in Time spíše podružnou záležitostí, jejímž hlavním účelem je vytvořit omáčku a souvislost k tomu, že se Mario a Luigi dostanou do minulosti, kde potkají svá vlastní já v podobě malinkých kluků. Když se pak celá čtveřice sejde a začne dávat nastalou situaci do pořádku, přestane být děj důležitý úplně.

Ano, čtete dobře – celá čtveřice. V Partners in Time totiž ovládáte hned čtyři postavičky najednou! Na tom by ale ještě nebylo nic tak unikátního, bravurní je ale způsob, jakým autoři vyřešili jejich ovládání. Každý z hrdinů (tedy Mario, Luigy, Baby Mario a Baby Luigi) má vyhrazeno z tlačítek A, B, Y a X, pomocí kterého skáče a přichází do kontaktu s okolím. Samotný pohyb postaviček po mapě je pak realizovaný jen po dvojicích (dospělí a děti zvlášť), mezi kterými lze přepínat jednoduše tak, že zmáčknete tlačítko ovládající jednoho ze členů „týmu“. Naprosto geniálně je pak vyřešen pohyb všech postaviček najednou – mladíci prostě vylezou svým starším verzím na záda a jde se dál. Celý koncept hry je prostě ďábelsky jednoduchý a skvěle funkční a autoři na něm postavili i spoustu herních možností v plošinovkové části hry.

Kdo doskočí dál?

Jak už bylo řečeno, Partners in Time jsou hrou o dvou částech, bojové a nebojové. Druhá jmenovaná se podobá klasickým plošinovkám s Mariem, ale s tím rozdílem, že ji vidíme z izometrické perspektivy. Jinak jde ale samozřejmě o skákání po plošinkách, hledání skrytých bonusů v levitujících kvádrech, noření se do zelených rour a podobně. V tomto směru se využití rozdílných možností dětských a dospělých verzí hrdinů přímo nabízelo a autoři jej samozřejmě využili. Děti jsou menší, takže se snadno dostanou do nejrůznějších škvír, dospělí naopak doskočí výše. A pokud už narazíte na plošinku, která je příliš vysoko, mohou na ní děti vyskočit rovnou ze zad dospělých a najít způsob, jak své větší verze dostat dál. V tomto směru hra využívá perfektně možnosti dvou displejů DSka. Pokud od sebe obě dvojice nejsou příliš daleko, vidíte na horním displeji jen jednoduchou mapu. Pokud se ale jedna dvoje vzdálí, přesune se druhá na horní displej, kde s ní můžete nejen hrát, ale i pozorovat změny, které v jejím okolí vyvolává činnost druhé dvojice.

Tím ale kratochvíle v nebojové části nekončí, protože hned po pár hodinách hraní se naučíte speciální pohyby, které usnadňují cestu po mapě. Velký Luigi se naučí vylézt velkému Mariovi na hřbet a dohromady provedou tzv. spin skok, díky kterému se dostanou na hodně vzdálené plošinky. Každé z dětí pak dostane palici, kterou může malý Mario využít k rozbíjení drobných překážek a s Luigiho pomocí se dokáže i zahrabat pod zem a překonat tak zamčené mříže. To samozřejmě opět rozšiřuje perspektivu zábavy a přestože jsou Partners in Time hrou striktně lineární, lze se díky tomuto systému vyhnout spoustě nepříjemností.

Kdo dá větší ránu?

Akčním pilířem hry jsou samozřejmě tahové souboje. Zapomeňte ale na pasivní vybírání pohybů a sledování snadného vítězství. V Partners in Time se totiž musíte soubojů sami aktivně účastnit! V praxi to vypadá tak, že si vyberete pohyb (například základní útočný skok) a jeho účinek znásobíte tím, že v pravý okamžik stisknete tlačítko reprezentující danou postavičku. Po chvilce hraní se pak naučíte umocnit útok ještě využitím přídavných úderů a nakonec budete s přehledem vymačkávat i ta nejsložitější komba. Stejným způsobem je řešena i obrana, takže pokud je zrovna na tahu nepřítel, máte možnost se přesným načasováním skoku vyhnout jeho útoku. Všechno v tomto směru funguje naprosto dokonale a Partners in Time tedy netrpí klasickým neduhem tahových bojůvek, kdy se po čase dostanete na úroveň, které nemohou nepřátelské jednotky konkurovat. Samozřejmě, strategické možnosti nejsou tak velké, jako u her typu Heroes of Might & Magic, ale pro potřebu tohoto typu hry bez problémů stačí. Někdy musíte přizpůsobit styl útoku typu nepřítele, jindy je třeba vytasit těžší kalibry v podobě tzv bros items – speciálních útoků, na kterých se podílí více vašich postaviček (a mačkáte tudíž více tlačítek ;-)).

Kdo bude silnější?

Na začátku recenze jsem napsal, že Partners in Time jsou RPG. Lepší by bylo říci, že jsou „taky trochu“ RPG – hrdinové totiž postupně skáčí na vyšší levely a vylepšují si tak jednotlivé vlastnosti, nicméně pravověrné RPG fanoušky určitě zamrzí, že možnosti ovlivnění specializace jednotlivých postav jsou velmi malé. Při postupu na další level dostanete pouze možnost přidání bodového bonusu k jedné z vlastností, přičemž výše přidaných bodů se určuje losem. Dalším problémem RPG části je pak to, že všichni čtyři hrdinové se vyvíjejí přibližně stejně rychle, což je samozřejmě dáno hlavně tím, že se nemohou pohybovat samostatně, ale jen ve dvojicích. Mírné ovlivnění rychlosti levelování tu sice je díky možnosti nákupu speciálního oblečení, ale opravdu nejde o nic zásadního.

Co ještě dodat? Má cenu se zmiňovat o do detailů vykreslené a nádherně vypadající grafice? Má cenu připomínat, že ve hře se uslyšíte spoustu známých melodií a zvuků ze starých mariovských plošinovek? Má smysl zdůrazňovat, že herní doba bez problémů přesáhne hranici třiceti hodin? A že souboje se závěrečnými bossáky jsou úchvatné a neuvěřitelně dlouhé? Zřejmě ne. Z mého osobního hlediska je jasným důkazem výjimečnosti téhle hry fakt, že jsem při jejím soustavném hraní přestoupil v pražském metru na špatný směr jízdy a chybu jsem si uvědomil až na konečné zastávce. Dvacet minut poté... :-)