Warhammer: Vermintide 2 Recenze Warhammer: Vermintide 2

Warhammer: Vermintide 2

Aleš Tihlařík

Aleš Tihlařík

19. 3. 2018 13:00
Reklama
Reklama

Vítám vás u prvního dílu nového seriálu Hry s přesahem. Dnes se budeme bavit o Warhammer: Vermintide 2, který je dokonalým příkladem právě takového titulu. Ptáte-li se, v čem ten přesah vlastně spočívá, rád vám odpovím. Počet krys, které zde rozpůlíte a rozčtvrtíte, rozhodně přesahuje počty, které mají na zářezech pažby, nebo spíše lahvičky od jedu, běžní deratizátoři – a to už po pěti minutách. Krysy dále násobně přesahují svoji normální velikost, to už máme druhý příklad, no a když už jsme u těch nebohých tvorů, nezřídka se stane, že jejich střeva po vašem zásahu přesahují místa, na kterých by se měly z hlediska fyziologického správně nacházet. Tedy do třetice všeho dobrého, Vermintide 2 musíte předvést všem svým kamarádům, kteří často chodí do přírody poslouchat ptáčky, a do kina je nalákáte jen na artové filmy. Samozřejmě ale musíte počítat s tím, že po názorném předvedení zábavy po Warhammerovsku se s vámi už pravděpodobně přátelit nebudou.

TY LODIČKY K TĚM NÁUŠNICÍM SNAD NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ?!

Vývojáři ze studia Fatshark jsou pravděpodobně dobrá parta, jelikož se jejich hry většinou točí okolo online kooperace. Zároveň jsou také mistry pozapomenutých titulů, jejichž názvy si sice matně vybavíte a víte, že byly celkem dobré, pravděpodobně jste je ale nikdy nehráli. Jen počítejte se mnou – Lead and Gold, Hamilton’s Great Adventure, War of the Roses… V roce 2015 však přišel spásný nápad spojit své know-how s velkou značkou. Tehdy se na svět dostal první Warhammer: End Times – Vermintide, a protože šlo opět o velmi dobrý řemeslný kus, kterému se tentokrát dostalo velmi kladného přijetí jak od kritiky, tak hráčů, je pochopitelné, že se dnes bavíme o pokračování.

Pokud jste hráli díl první a máte čirou náhodou zálibu v obskurních televizních pořadech, představte si, že ne až tak atraktivní Vermintide navštívil Drsného stylistu. Ten ho seřval za to, že mu ocas neladí k botám a čepice k barvě zubů, za libých tónů hudby George Michaela pak krysáka přepudroval, ostříhal, převlékl a vyvoněl, aby se měl hlodavec čile k světu. Prostě ten samý krysák, ale vyumělkovaný. To pro fanoušky „série“ automaticky značí, že by okamžitě měli upalovat na Steam pro kopii, co to ale znamená pro krysou doposud nepolíbeného hráče?

NEPRAVDĚPODOBNÁ SPOJENECTVÍ

Náplň hry je triviální. Jako jeden ze čtyř „deratizátorů“ se společnými silami pokoušíte bojovat proti tisícům kusů rozzuřené škodné. Ta se ve hře nachází nejen v podobě Skavenů, tedy přerostlých krys z prvního dílu, ale i tvorů Chaosu, které jde nejlépe připodobnit k bubákům z Hunt: Showdown. Koalice je to tedy náramná, nápadně připomínající třeba aktuální pokusy o sestavování naší vlády. Nepřátelské řady zahrnují nejen „základní“ krysy lidské velikosti, ale i minibossy a opravdové bossy. Zatímco zneškodnění nejméně nebezpečné havěti je otázkou jednoho máchnutí zbraně, jiné třídy vám zaručí spoustu nepříjemných chvilek. Některé sází pouze na silnější útoky, případně lepší brnění, jiné se od zbytku kompletně liší. Za všechny mohu jmenovat třeba packmastera, který vás sevře do svých zubatých kleští a táhne pryč z mapy, přičemž ze sevření se nemáte šanci vytrhnout jinak než za pomoci osoby blízké. Proklínat budete také krysí asasíny, kteří vás napadnou pod rouškou mlhy, opět bez šance individuálního útěku. Hlavním sloganem vašeho postupu je tedy oblíbené „V jednotě je síla!“

Pokud tedy holdujete rozbíjení lebek kladivem, najdete se ve hře stejně jako milovníci lukostřelby nebo střelby palné.

Šíření spravedlnosti budete praktikovat v kůži jednoho z hrdinů, kteří se od sebe liší nejen vzhledem, ale i specializací. Pokud tedy holdujete rozbíjení lebek kladivem, najdete se ve hře stejně jako milovníci lukostřelby nebo střelby palné. Dobrou zprávou je, že postavu můžete před začátkem zápasu dle libosti vybírat, nejste tedy fixováni na jeden styl hraní. Méně dobrou zprávou jsou hlášky hrdinů, kteří se ve strašlivém skotském přízvuku snaží pošťuchovat ve stylu her od Bioware. Bohužel to nefunguje ani zdaleka tak dobře, jediným štěstím tedy je, že tyto výkřiky do tmy skrze hektickou akci takřka nejde vnímat. Na výběr postavy je také naroubován primitivní RPG systém, kde se na určitých levelech můžete naučit jednu ze tří schopností. Tato volba není nijak zásadní pro styl hraní, opět jde ale kdykoliv měnit. 

Kdo necraftí, jako by nebyl

Dalším z lehkých RPG prvků ve hře je jednoduchý crafting, který zahrnuje možnosti rozebrání, primitivní výroby a vylepšování gearu.

Vaši obranyschopnost určuje pouze kombinace levelu postavy a vybavení, tedy podobný systém, jaký známe z Destiny. Ačkoliv by si RPG pozitivní hráči přáli raději klasický a rozvětvený vývojový strom, tato radikální volba zde funguje. Vermintide je totiž primárně akce, kde roleplay nemá velké zastoupení, nejedná se tedy jen o pokus o moderní gimmick ze strany vývojářů. Co tady však najdete, jsou oblíbené lootboxy. Kdybychom se před dvaceti lety hráčů zeptali, z čeho bude mít budoucí generace hráčů největší strach, asi by je napadlo něco jako hyperrealistické horory ve virtuální realitě. To, že zkušeným herním harcovníkům budou vstávat vlasy na hlavě z pouhé zmínky o krabicích, ze kterých padá vybavení, by pravděpodobně napadlo málokoho. Avšak uklidním vás – tato nevinná legrácka nemá nic společného s nepopulárním pay to win. Krabice tedy dostáváte, musíte si je ale pečlivě získat hraním, žádné mikrotransakce. Dostanete je za navýšení levelu nebo vyhraný zápas, jejich obsah se poté škáluje dle toho, jak moc vám to (ne)šlo. Kvalita truhly se dá ovlivnit rychlostí splnění úkolu a počtem sesbíraných modifikátorů, které se v různých podobách ukrývají na herní mapě. Je to ale něco za něco – některé zaplní místo pro léčivý lektvar, jiné permanentně sníží život vám i vašim kolegům, což vás může a bude bolet.

JAKO NA HORSKÉ DRÁZE

Bolet vás ve Vermintide 2 budou také začátky. Hra sice obsahuje tutoriál, ten vám toho ale poví přibližně tolik jako grotesky s Charliem Chaplinem – proto do začátků navrhuji návštěvu některého z komunitních návodů. Proč je můj health bar bílý? Co dělá ta knížka? Proč mám snížené zdraví? Některé v tutoriálu promlčené informace vám vývojáři sdělí na načítacích obrazovkách, jiné pro vás minimálně zpočátku zůstanou záhadou. 

Hlavním zabijákem začátečníků však nebude nevědomost, nýbrž obtížnostní skoky, kdy se ten hlavní nachází hned na samotném počátku. Pokud se v partě nachází jen jeden nový hráč, je vše v pořádku, parta nesehraných začátečníků se ale pravděpodobně nedostane ani přes hojně se vyskytující minibossy, natožpak aby opustila mapu po svých – a to se bavíme o nejjednodušší obtížnosti. Pokud zpočátku hned vyberete jednu z vyšších obtížností, jak má spousta lidí ve zvyku, budete se s mapou loučit po dvou vlnách nepřátel. Bohužel tu příliš nezáleží na šikovnosti hráče, ale majoritně na síle hrdiny. Matchmaking má pak občas tendenci dávat dohromady i hráče hodně vzdálených levelů, a tak se mi nezřídka stalo, že jsem ve skupině tří lidí na osmém levelu neměl co dělat, protože se s námi do podzemních prostor vydal i hráč s levelem 22, který kosil vše okolo jen zlým pohledem. Závěrečného bosse jsme pak měli hotového ještě dříve, než vůbec sestoupil do arény. Obtížnostní extrémy jsou ve Vermintide 2 hodně časté a čekají vás se železnou pravidelností. Po nějakých osmi až deseti hodinách hraní vám přijde základní obtížnost příliš jednoduchá, což rezultuje v to, že na té vyšší se budete opět pár hodin třást zmarem, než se váš level a vybavení vyrovná. Nejvyšší obtížnosti jsou pak připravené pro opravdové hardcore hráče, přítomný je zde mj. i friendly fire. Proč je to problém, proti kterému jistá skupina hráčů brojí?

Tipy pro submisivní typy

Pokud se vám obtížnost zdá příliš nízká, můžete se pustit do „Deeds“, což jsou příběhové mise s modifikátorem. Je libo poloviční zdraví, dvojité vlny nepřátel nebo silnější bosse? Máte to mít!

Styl hraní Vermintide 2 je totiž takový, že se obvykle ve dvou kontaktně bijete s hordou, a zbytek skupiny kryje záda a poskytuje podporu. Ve chvílích, kdy se na obrazovce nachází desítky, ne-li stovky krys, je akce opravdu hektická, a jelikož hrdinové jsou v duchu světa Warhammeru nepříliš barevně odlišení od zbytku světa, často se přistihnete, že místo do temných sil šijete do svých kamarádů. Nepřátelé se totiž nevalí jen z jedné strany, ale mají vás ve zvyku obkličovat – často je přistihnete, jak vylézají prakticky zevnitř zdi nebo skály. V takových případech tedy pouze naslepo rubete všude okolo, případně dštíte oheň na všechny strany. A právě tehdy na nižších obtížnostech oceníte, že se vašim přátelům omylem nepodaří dekapitovat vaši hlavu, případně připálit kůži.

V největším náporu nepřátel se souboj strhává ve větší clickfest než Diablo.

Soubojovému systému jinak chybí jen krůček k dokonalosti. Tvůrci si dali záležet nejen na projevované brutalitě, kdy krev stříká a hlavy se kutálí úplně všude, ale i na správném feelingu. Pocit, který máte z kontaktního boje, je úžasný a jen těžce reprodukovatelný. Raději ho ale nebudu do detailů popisovat, abych zde nebyl za sadistu. Fyzika také funguje až na maličké chybičky skvěle, odpor, který kladivu nebo palcátu klade krysí zbroj, je velmi autentický, stejně jako krytí se za štítem před cizími ránami. V největším náporu nepřátel se souboj strhává ve větší clickfest než Diablo, proti menšímu množství zlounů se dá i lehce taktizovat. Jediná věc, která mi na soubojovém systému opravdu vadila, je procházení nejen přes své bratry a sestry ve zbrani, ale i přes nepřátele. Krysy, které jste měli před sebou, vámi mohou projít a bez varování se objevit ve vašem týlu, což není úplně dobře vyřešeno, a snad se jedná o chybu, která bude vyřešena v jednom z budoucích patchů. Také mi příliš nesedlo uhýbání, které se pro mě stalo spíše takovým prvkem pokus/omyl, než využívanou funkcí.

Oborem, kde Vermintide 2 opravdu exceluje, je level design. Mapy jsou opravdu povedené, těch plnohodnotných zde najdete 13, přičemž nechybí koridory ani otevřenější místa. Cílem misí je splnění některého z jednoduchých úkolů, které všichni dobře známe. Budete tak nosit sudy, eskortovat důlní vozíky nebo ničit ložiska, a to by v tom byl čert, kdyby se k tomu všemu neobjevil i boss. Ačkoliv barevná paleta Warhammeru nesvádí k velkým kontrastům, mapy jsou od sebe odlišitelné a vyžadují i lehce odlišný přístup. Potěší pak občasné velkolepé in-game scény s bortícími se budovami, které se svou epičností rovnají snad i sérii Call of Duty. U některých sice snadno poznáte, že do nich nešlo ani zdaleka tolik prostředků, kolik by potřebovaly, jindy se však dočkáte opravdu úžasných pohledů. Scény jsou samozřejmě naskriptované, v reálu bohužel nemůžete rozbít takřka nic kromě některých dveří. Nelze vlastně zničit ani blbou dřevěnou krabici, iluze síly, kterou naberete v soubojích, se tedy velmi rychle vytrácí.

V KRITICKÝCH MOMENTECH NÁROČNĚJŠÍ NEŽ VAŠE ŽENA

Svět Warhammeru je poté ve své obludné krutosti až hezký, o což se stará nepříliš známý Stingray Engine od Autodesku. Vývojáři zde bodují velkou spoustou různých nastavení, přičemž skok mezi nejnižším a nejvyšším grafickým nastavením je obrovský nejen ve vizuálu, ale i ve výkonu, kde takové snížení detailů přinese více než pětinásobný nárůst frameratu. Dle zahraničních testů to vypadá, že hra příliš nechutná procesorům od AMD, je tedy náročná nejen na počet jader, ale i na single-thread výkon, kde má Intel stále náskok. Na sestavě Intel i7 6700, 16 GB RAM a Nvidia GTX 970 hra běžela v rozlišení 1080p ve stabilních 60 FPS na extrémní nastavení jen do doby, než přišla vypjatější scéna, kde kvůli počtu objektů a efektů dochází k velkým propadům. Nakonec jsem nastavení ustálil na druhém nevyšším High, kde k propadům docházelo také, ale z celého půlhodinového průchodu misí šlo obvykle jen o několik vteřin. Ačkoliv je tedy hra náročná, díky výbornému škálování si v 720p a 30 FPS poměrně slušně zahrajete i na modernějších integrovaných kartách, naprosto plynulých 60 FPS ve 4K je pak oříškem i pro GTX 1080 Ti. 

Warhammer: Vermintide 2

Na závěr se tedy sluší říci, že Warhammer: Vermintide 2 je výborným řemeslným kouskem. Pokud se přenesete přes to, že jedinou herní náplní je vlastně brutální zabíjení krys a jiných potvor, a že křivka obtížnosti divoce pendluje mezi dvěma extrémy, díváte se na velmi dobrou kooperativní akci, na kterou se můžete přesunout dokonce i z oblíbeného Left 4 Dead 2. Samozřejmě také platí, že pokud máte kamarády a dorozumívací zařízení, zábava stoupá stejně rychle jako již zmíněná obtížnost. Jestli však od nejnovějšího počinu studia Fatshark očekáváte hutné kooperativní RPG ve stylu posledního Divinity, poohlédněte se jinde. I přes nesporné kvality je totiž tento přírůstek do světa Warhammeru poměrně úzce profilovanou zábavou.

Warhammer: Vermintide 2
Xbox icon Xbox One
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 4

Verdikt

Práce deratizátora ještě nikdy nebyla zábavnější. Vermintide 2 dokazuje, že na krysy je lepší jít s obouruční sekyrou než s obligátní píšťalkou.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz