Travis Strikes Again: No More Heroes

Goiči Suda má mezi herními designery jedinečnou pověst. Humorné, násilné a vizuálně nezaměnitelné hry velmi rázného stylu patří k přezdívce Suda51 jako foot fetish do správné tarantinovky. Co na tom, že to nejsou vždy úplně nejlepší hry - forma je někdy důležitější než obsah. Jenže s pověstí přichází i očekávání. Když se tedy po 8 letech Suda51 vrátil k oblíbené sérii No More Heroes, mohli jsme čekat návrat v plné parádě nebo alespoň další stylovou mlátičku. Skutečnost je ale mnohem, mnohem překvapivější.

WOW SO RANDOM!!!1

Travis Touchdown býval nejlepší nájemný vrah na světě, ale nyní své dny tráví hraním videoher na samotě u lesa. Klidný život v karavanu mu však rozhodí Badman, otec Bad Girl, kterou Travis zavraždil v No More Heroes. Badman chce splatit ztrátu dcery krví a překvapí Travise s úmyslem mu rozbít hlavu baseballkou. Souboj dvou zabijáků je ale záhy přerušen, když náhle ožije legendární herní konzole Death Drive a oba chlapíky vcucne do právě spuštěné hry. V digitálním světě se Travis s Badmanem dozví, že konzole Death Drive nikdy nebyla vypuštěna na trh, protože zabíjela své hráče. Existuje pro ni však šestice nedokončených her a kdo je projde a porazí jejich finální bosse, dostane za odměnu jedno splněné přání. A tak se Travis a Badman, buď sami nebo v lokálním co-opu, vydávají do hlubin digitálního světa, každý s trochu jiným přáním na mysli.

Jako vášnivý hráč a otaku si je Travis vědom zákonitostí her a všechny je rád deadpoolovsky komentuje, a bourá tak čtvrtou stěnu mezi hrou a hráčem.

Že příběh nedává smysl? Na to si budete muset zvyknout, protože na hře nedává smysl téměř nic. TSA: NMH se brání jakékoliv vnitřní logice a místo toho předhazuje v rychlém sledu jeden ulítlý nápad za druhým. Na absurdním humoru obecně není nic špatného, ale Grasshoppeři se projevili jako přestárlí puberťáci, kteří nechápou, že nečekané automaticky neznamená legrační. Jako vášnivý hráč a otaku si je Travis vědom zákonitostí her a všechny je rád deadpoolovsky komentuje, a bourá tak čtvrtou stěnu mezi hrou a hráčem. Bohužel, vývojáři nevědí kdy přestat. Když se tak po několikáté strefují do svých nedostatků, zřejmě si neuvědomili, že vlastně připravili hru, která je jich plná.

SICK REFERENCE BRO!

Podobně jako předchozí hry v sérii, je TSA: NMH akční hack’n’slash hra. Místo otevřeného světa se však tentokrát odehrává v několika úrovních, které představují hry pro Death Drive, do nichž se Travis s Badmanem vypravují. Hry jsou koncipované jako archetypy klasických retro žánrů: od mlátiček a adventur po závody a RPG. Ať už ale do Death Drivu načtete jakoukoliv hru, ve výsledku se ve všech běhá v lineárních chodbách či bludištích, kde mlátíte zástupy pitomých nepřátel dokud všichni nepojdou a vám se otevře cesta dál. Klasické rychlé slabé a pomalé silné útoky doplňuje jedno kombo a speciální dovednosti, které je nejprve třeba v herním světě najít a které soubojům dodávají špetku náboje. Ale jen špetku; při hraní TSA: NMH můžete klidně vypnout mozek, běžet po jediné možné cestě a mlátit všechno, co se hýbe. Čím déle hrajete, tím víc se bojový systém projevuje jako zoufale primitivní a především neohrabaný.

O to smutnější je, že se TSA: NMH snaží zuby nehty být relevantní a odkazovat i na moderní indie hry. V herním shopu můžete koupit Travisovi i Badmanovi trička s motivy Dead Cells, Hotline Miami, Furi, Hollow Knighta nebo Hyper Light Driftera, ale akce nikdy nedosáhne ideální plynulosti kterékoliv ze jmenovaných her. Hotline Miami není dobré, protože v něm vymlátíte hordy nepřátel, ale protože vyžaduje precizní provedení celé akce bez jediné chyby. To však TSA: NMH nechápe a stále před hráče klade chumly těch stejných příšer, které stačí umlátit držením lehkého útoku a když se náhodou brání, tak je třeba začít mačkat tlačítko silného útoku. Jen souboje s bossy ve velmi klasické troj-fázové podobě naznačují výzvu, ale pravděpodobně je stejně dáte na první či druhý pokus.

Na všechny standardní nepřátele platí v podstatě stejná strategie, protože nic jiného ani hra nedovoluje. Bez možnosti blokovat a s pomalým a krátkým úhybným kotrmelcem je vaší nejlepší možnou obranou útok. Nicméně, i z toho hra vysává dynamiku, neboť se musíte pravidelně zastavit a svoji zbraň musíte dobít, třeba i uprostřed bitky. To lze provést buď kvedláním pravým analogem nebo třepáním Joy-conem. Ale nejspíš zůstanete u první možnosti, protože druhá vypadá v lepším případě jako nepatřičné jednoruční cvičení se Shake-weight.

I’M SO META, EVEN THIS ACRONYM

Nejsmutnější na TSA: NMH je, že ze sebe dělá příliš snadný terč ke kritice. Všechna ta sebejistota v odkazech a odvaha představit něco, co se vymyká očekávatelným standardům, působí extra trapně, když není podepřena solidními základy. Přes všechny své ulítlé nápady je hra neuvěřitelně repetitivní a úmyslně špatný design prodává jako poctu starým hrám.

Problém však nastává, když snaha o vtip negativně ovlivňuje hratelnost, což se děje ve většině případů.

Asi největším hříšníkem jsou pasáže, které mají nabourat zajeté schéma mlácení nepřátel a hratelnost oživit. Ať už se jedná o skládání cesty městem ve stylu Pipe Manie, závody na dlouhé trati nebo plošinovkové skákání po létajících donutech, všechny trvají příliš dlouho na to, aby po celou dobu bavily a hlavně se ovládají nemotorně, přesně jako nedotažené mimožánrové minihry ve hrách, které byly o něčem úplně jiném. Ano, vzpomněl jsem si na příšerné závody na chocobech ve Final Fantasy VII, a tedy měl přesně ten typ reakce, který Grasshoppeři chtěli. Ale to neznamená, že v roce 2019 chci špatné minihry hrát opakovaně a navíc povinně v každé úrovni.

SRANDA MUSÍ BÝT

Množství vtípků, které TSA: NMH na hráče hází ve výsledku znamená, že se občas trefí do vkusu snad každému. Hlavně zpočátku, než se celý ten parodický postoj ohraje. Například intra jednotlivých her, která si dělají legraci z dávných trendů, jako bylo FMV nebo raná (a velmi špatná) 3D animace, jsou na celé hře úplně nejroztomilejší. Problém však nastává, když snaha o vtip negativně ovlivňuje hratelnost, což se děje ve většině případů.

i Zdroj: Hrej.cz

A tak musíte prosedět dlouhé textové pasáže ve stylu starých visual novels, ve kterých Travis zažívá jeden nesmyslný příběh za druhým při hledání dalších her pro Death Drive. Jejich děj je naschvál nesmyslný a naschvál dlouhý, aby samotné postavy v něm mohly tuto skutečnost okomentovat a ještě dlouhý monolog useknout tím, že lokalizace je drahá a ať to prosím už zkrátí. Nebo trpíte přežitky jako poměr obrazu 4:3 a level design bez nápadu protože takhle to dřív ve hrách bývalo. Staré neznamená vždy dobré a záměrně špatné jakbysmet, zvlášť když na druhou stranu nic skutečně dobrého hra nenabízí.

Asi nejšílenější je, že studio s takovým renomé a unikátní tvůrčí vizí, jako mají Grasshopper Manufacture, vyplodilo tak mdlou hru. Navzdory zběsilému máchání světelnou katanou míjí Travis Strikes Again svůj cíl být humornou akční hack’n’slash mlátičkou a je ve všech ohledech horší než jakákoliv jiná hra, na kterou s pompézním seběvědomím odkazuje.

Hru si můžete zakoupit v Xzone.cz.