The Sopranos: Road to Respect Recenze The Sopranos: Road to Respect

The Sopranos: Road to Respect

Jiří Pavlovský

Jiří Pavlovský

23. 11. 2006 23:41
Reklama
Reklama

Bez mučení přiznáváme, že jsme se na titul Sopranos: Road to Respect dívali hned od začátku trochu nedůvěřivě a každý kdo viděl seriál musí pochopit proč. Jde sice o seriál z mafiánského prostředí, ale bere jej tak nějak civilně. Kdyby se hra držela seriálového originálu, tak by její obsah musel být zhruba takovýto: První mise – sníst snídani, seřvat děti. Druhá mise – dojet autem do hospody. Třetí mise – sedět v hospodě a bavit se s kámoši z mafie. Čtvrtá mise – mít depresi. Pátá mise – jet k psycholožce a zjišťovat, proč mám depresi. Šestá mise – jet za milenkou a uspokojit sexuální potřebu. Sedmá mise - jet domů, seřvat děti, pohádat se s manželkou a jít spát.  No a aby si přišli na své i hráči vyžadující akci, tak byste zhruba třikrát za celou hru někoho zmlátili a jednou zastřelili.
 
Jak asi tušíte, tak by výše uvedený obsah ve hře neobstál. Muselo se tedy přidat akce … a to pořádně.  Následkem toho bude lidem, kteří znají seriál připadat, že hru dával dohromady tým naprostých magorů. Hlavní hrdina (syn práskače, o něhož se Tony Soprano a jeho lidé v první sérii "postarali") ve hře chodí, všechny mlátí a střílí, ale hlavně mlátí. V každém pokoji se na vás vrhne deset bouchačů, které musíte zrubat. Pak jdete dál a tam jsou další. Na logiku se nehraje, protože se na vás neustále někdo sápe, nejčastěji však gauneři, mechanici i právníci. Záminka se vždycky najde. Třeba hned na začátku hry někoho umlátíte na záchodku a pak ho musíte hodit do řeky. Ne však někde na odlehlém místě, jak by zdravý rozum velel, ale na fleku, kde se budete muset servat nejméně s padesáti členy ochranky. Zamávejte realismu na rozloučenou, v téhle hře ho už nikdy neuvidíte.

Od píky

Hráč v roli hlavního hrdiny začíná jako obyčejný poskok, který chodí ostatním pro jídlo a když má štěstí, tak dostane šanci někoho zrubat. Plněním těchto jednoduchých úkolů však začnete přeci jenom stoupat na žebříčku (asi proto, že hra, v níž chodíte lidem pro jídlo, by moc zábavná nebyla) a Tonyho lidé vás začnou pověřovat čím dál náročnějšími úkoly. Plnění těchto úkolů je podle očekávání postaveno hlavně na mlácení, které je navzdory všemu docela zábavné. Můžete při něm používat všechny možné objekty v okolí, kombinovat údery, využívat okolní prostředí (není problém strčit někomu hlavu do ledničky a pak pořádně praštit dveřmi) a k dispozici jsou i speciální chvaty, kterými soupeři zlomíte nohu, nebo ruku, či aspoň pořádně zmáčknete koule.

Výše popsané chvaty jsou sice fajn, ale způsob, jakým je provádíte je poněkud neohrabaný. Nejdřív musíte soupeře zpracovat, pak ho chytit, směrovkami vybrat správný chvat (musíte si ho pamatovat, označené nejsou) a pak levou páčkou udělat rychle ten správný pohyb. Naštěstí se můžete bez používání speciálních chvatů docela dobře obejít. Rvačky jsou totiž poměrně snadné. Hlavně když jde o boj jeden na jednoho. Pokud se kolem vás sleze větší množství nepřátel, tak už se však bez nějaké té židle, láhve či baseballové pálky určitě neobejdete. Občas se taky stává, že se zaseknete za nějakým objektem a protivníci si vás pak podávají, aniž byste měli sebemenší šanci na obranu, nebo na útěk. Rvačky jsou, jako hlavní náplň celé hry, opravdu povedené. Aby to však hru zachránilo od průměru, tak by to musel být hotový Mortal Kombat. Zvlášť když jsou lokace, v nichž se rvačky odehrávají, šedé, nezajímavé (hotelové chodby a pokoje, bary, kasino, restaurace) a primitivně vykreslené. Nic vás tedy nemotivuje dostat se dál a kouknout se, co na vás čeká za rohem.

Naopak silně motivující k dalšímu postupu je příběh, na němž je poznat, že se s ním má co dočinění David Chase – stvořitel seriálu. Svět Sopránovců není ani omylem to co znáte z Kmotra. Každý z členů "rodiny" má své vlastní kšeftíky a občas se ukáže, že jdou proti sobě. Zkrátka to je docela solidní chaos. Klidně tak můžete někoho zrubat a až poté zjistit, že je to něčí kámoš. V mžiku oka pak máte malér na krku. Pokud naopak někomu pomůžete a uděláte pro něj službičku, tak se může velmi lehce stát, že podle principu padající fekálie, se z vás stane obětní beránek. Pokud to rychle nevyřešíte, tak si asi půjdete zaplavat s rybami.

Nechybí ani klasické dilema, kdy budete nuceni obětovat svého méně úspěšného přítele a do toho se vám v zrcadle zjevuje mrtvý otec (jako hlas svědomí). V průběhu hry se navíc ukáže, že ten chlápek, kterého jste na začátku hry umlátili na záchodku, nebyl jen tak obyčejný chlápek. Spoustu lidí totiž zajímá kam zmizel a tito lidé jsou dost naštvaní a ozbrojení. Příběh je vážně fajn, ale o to víc je vidět, jak je hra neoriginální a primitivní, na čemž má největší podíl koncept"jdi a zrubej". Jediným skutečně dobrým nápadem je možnost volby konverzace – zda-li si budete hrát na drsoně, nebo lidem polezete do zadnice. Není přitom od věci být občas hodný, protože se tím dám krásně vyhnout řadě nepříjemných rvaček.

Dějiny násilí

Kromě kvalitního scénáře a obsazení hlavních postav seriálovými herci (jak jsem byl zvyklý na český dabing, tak mě docela překvapilo, že Tony Soprano alias James Gandolfini mluví v originále hodně vysokým hlasem, který se k jeho mohutnosti moc nehodí), si tvůrci atraktivitu hry pojistili spoustou kontroverzního obsahu i prvků. Nejenže tu narazíte na spoustu dívek nahoře bez (zvláště v baru Bada Bing), nejenže tu stříká krev a hrdina se k lidem chová dosti nehezky (vyhazuje je z oken a strká jim hlavy do cirkulárky), ale on je i samotný obsah hry zcela amorální.

Je naprosto v pohodě mlátit každého, kdo se vám nelíbí. Stejně tak je v pohodě prodávat drogy, pokud z toho máte nějaký zisk. Problémy nastanou až ve chvíli, kdy právě zastřeleného človíčka okradete o jeho hodinky. To nedělejte, z toho jsou problémy. Nic proti šokující brutalitě nemáme, nejsme Liga za ochranu mravní výchovy mládeže. V tomto případě je však evidentní, že má drsný obsah zamaskovat naprostou průměrnou zbytku hry. Nebýt příběhu, několika miniher (poker), účasti hrdinů známých z televize a známého hlavního songu, tak už by Sopranos: Road to Respect z bahna podprůměru nikdo nevyhrabal. Takhle je to hodně mírný nadprůměr.

The Sopranos: Road to Respect
PlayStation PlayStation 2

Verdikt

Když si vezmete hru, po níž by normálně neštěkl ani pes se vzteklinou a spojte jí s nějakou úspěšnou filmovou či seriálovou řadou, tak máte vystaráno. Přitáhnete pozornost a nemusíte se namáhat s vymýšlením něčeho zajímavého.

Co se nám líbí a nelíbí?

Namluvení postav původními seriálovými herci, systém dvojí konverzace, solidní příběh. Určitě vás bude aspoň chvilku bavit lámání nohou a jiné bojové metody, které vás při tělocviku určitě neučili.
Obyčejná mlátička bez originálního nápadu a špetky nápaditosti co se vizuální presentace týče. Ustavičné nahrávání, stereotypní herní náplň a herní chyby, častá nuda.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme

Váš tým Hrej.cz