Syndicate

Když vyšly první zmínky a informace o přípravách remaku Syndicate, mnozí se uchýlili ke konfrontaci v té sobě s aktuálním Deus Ex: Human Revolution. Starbreeze Studios, jemuž byl vývoj Syndicate svěřen, si v té chvíli muselo nevěřícně klepat na čelo a my už víme proč. Konečně totiž došlo na lámání chleba, které nás utvrdilo v tom, že jakékoliv poměřování není relevantní, neboť jednotlivé tituly staví na zcela jiném základu. Do společných rysů lze tak zařadit jen děj situovaný do nedaleké budoucnosti, čipový rozmach směřující k neblahým zítřkům a…pořádný nášup kvalitní zábavy.

Nelichotivá budoucnost na obzoru

V roce 2069 již není řídícím centrem vláda, ale obří korporace založené na skutečné moci, kdy implantují do lidí ovládací čip a podmaňují si tímto způsobem svět. Syndikáty, jak se tyto korporace nazývají, se dělí do tří navzájem konkurujících se skupin: Cayman Global, Aspari a Eurocorp. Právě té poslední jmenované společnosti budete plnit veškerá přání v kůži Milese Kila, coby jejich nového agenta a naděje na vytvoření absolutní nadvlády. Tolik k příběhu, ke kterému sice budete průběžně dostávat další kvantum informací, ale pakliže se ho rozhodnete ignorovat, troufáme si tvrdit, že o žádný větší kus zážitku se nepřipravíte. Zejména zpočátku je pak patrné, jak autoři chtějí mermomocí vyvolat nabubřelý dojem a schovat za něj veskrze jednoduchou koridorovou akci, v níž se nenachází mnoho možností, jak uhnout z předem připraveného scénáře.

Je třeba si totiž připomenout, že Syndicate není žádným mixem žánrů, na rozdíl od již zmiňovaného Deus Ex, nýbrž přímočaře podanou akcí, kterou pranic nekouskuje a kde jsou bojům podřízeny veškeré prvky a mechanismy. To si naštěstí dostatečně brzy uvědomuje a nesnaží se nadále motat do cesty něco zásadního navíc jen proto, aby působila obsahově širokospektrálně. Vlastně je její výhodou, že má jednoznačně daný rozptyl s jasně danými hranicemi, protože o to větší důraz je kladen na pečlivost samotné akce, a tu Starbreeze Studious kompletují na jedničku. Navíc se Syndicate neztotožňuje s až takovou střídmostí díky neotřelému nápadu, který využívá potenciálu futuristické doby víc než jen jako grafických kulis.

Nachystejte uzenáče…

Náš hrdina není žádným superhrdinou, ale jak postupuje věda a technika, vyvíjejí se i nové schopnosti hodné uplatnění a jak se zdá, autoři v tomto případě předvídají do roku 2069 opravdu velký hop. Díky čipu implantovanému v mozku tak dokážeme na dálku nabourávat řadu ovládacích panelů a přístrojů a otevřít si volnou cestičku vpřed přes nepřátele. Zmínit můžeme dálkově řízený výtah, puštění dusíku na sklo dveří a jeho následné snadné roztříštění, či obrácení automatických střílen proti nepřátelům. Tyto funkce hře jednoznačně prospívají, ale nabízí se jen v daných chvílích. Když už ale na interaktivní prvek narazíte, neměli byste ho díky jasnému systému signalizace přehlédnout. Jestli jich však využijete, to nechávají autoři ve většině případů na vás. Zaručeně vám však usnadňují práci.

Mnohem větší pozornost využití čipu se však přece jen uchylovala k přímému ovlivňování protivníka a jeho voleb, na což jsme již dlouhou dobu před vydáním byli dost zvědavi. Hacking lidských smyslů se totiž zkrátka jeví jako větší legrace, čehož budete svědky hned poté, co necháte protivníka spáchat sebevraždu. Vedle tohoto typu mentálního útoku si po čase zpřístupníte i o trochu skromnější otřes, kterým ho na chvíli vyřadíte z boje. A tím posledním nejefektivnějším způsobem, jak se vypořádat s nepřáteli zůstává obrácení jednoho z nich na svou stranu. Použití hackingu je logicky regulováno a nelze jej využívat kdykoliv a kdekoliv. Proti určitým druhům nepřátel jich nevyužijete vůbec, protože vám hra podstrčí jen ten, jímž nepřítele zbavíte ochranného štítu a pak se do něj pustíte zase hezky palnými zbraněmi. Jedná se proto o příjemné ozvláštnění, ale primární zbraní zůstává opět ta věrná přítelkyně sevřená pevně v dlani či zapřená o rameno. Opomenout bychom koneckonců neměli ani poslední nabízenou berličku v podobě čipu zvaného DART 6, díky němuž se na způsob rentgenu výraznou barvou vykreslí pozice nepřátel i za stěnami, ba co je hlavní, zpomalí se do vyprchání síly čipu čas, což vám domůže zejména při míření a snaze docílit headshotu.

Pekelně ostrý výlet

Čas od času nám singleplayerovou část osladí nascriptované momenty, které nepostrádají šmrnc a třeba na takový úsek, kdy z jedoucího vlaku likvidujete nálety nepřátel pomocí masivního kulometu, budete ještě nějaký ten pátek vzpomínat. Připomene nám to rovněž fakt, že autoři si dali s designem úrovní setsakra záležet a ani celková hrací doba není zanedbatelná. Velké hody nás ale rovněž čekají i v kooperativním multiplayeru, který sestává z devíti různých misí a četnou variabilitou úkolů, což lze jen a jen kvitovat. Stejně jako způsob, jakým se musí 4 hráči navzájem doplňovat, protože jednáním na vlastní pěst jen stěží uspějete. Jeden hackuje, druhý mu kryje záda nebo léčí a ostatní se vypořádávají s tou verbeží všude kolem. Prosté, ale účelné.

Co do technického zpracování tlačí autoři výkon konzole k maximu a celé dění díky tomu vypadá zatraceně dobře, až je někdy škoda krásně vypadající futuristické útroby zdemolovat. Také pohyby postav či propracované melee útoky působí velmi věrohodně. Drobnou výtku bychom ale měli ke zbytečnému přesvětlení některých míst, z čehož trochu bolí oči. Tento problém se ale týká pouze úvodní části, poté se hra nějakým způsobem rozumně ustálí na snesitelné hranici.

Kombinace klasické FPS akce a mentálních útoků spojených s prolamováním elektronických zařízení dávají dohromady celek, který se už na první pohled vyznačuje výživnou strukturou a instantní formou zábavy. Díky rozumnému vybalancování to nepostrádá hlavu a patu a nějakým způsobem se daří, aby Syndicate zapůsobilo unikátně i prostoduše zároveň.