Spore

Před devatenácti lety vyšla hra SimCity, jejíž návykovost a dlouhověkost se dobře dokumentuje na právě vydaném SimCity Creator pro platformu Wii. Netrvalo dlouho a prakticky vše, co začínalo na Sim, se stalo zárukou kvality, vzpomínek a kultu. Důvodem úspěchu Sim produktů je muž na pozadí, Will Wright, přezdívaný též „mozek na nožičkách“, který si dokáže držet unikátní vývojářskou filozofii i v turbulentních časech a rozvíjet jí společně se zlepšováním hardwaru, na kterém se jeho hry hrají. Wrightův přístup je v mnohém podobný uvažování Petera Molyneuxe, s tím rozdílem, že Wrightovy hry dávají uživatelům širší možnosti k pozorování dopadu svých činů. Obecným úkolem všech Sim her je vytvořit systém, který se sám udržuje v chodu (město v SimCity, lidská společnost v The Sims) a nerozpadne se. Něco, jako kdybyste vystavěli extrémně složitou věž z karet tak, aby ani se zafoukáním větru nespadla. Ve Spore jde též o udržování systému, jen s jedním markantním rozdílem – v předchozích Wrightových hrách šlo o ovlivňování systému skrz „božské“ zásahy, zatímco nyní již z větší části ovládáte přímo avatara, což je prvek, jehož větší přítomnost mnohým v SimCity nebo The Sims citelně chyběla

Evoluce 101

Wrightovo opus magnum je nejdobrodružnější výpravou v dějinách Sim her. Zatímco předchozí hry zpracovávaly konkrétní systémy omezené dějinnou érou, tentokrát se Wright pouští do interaktivního rozboru evoluce během miliard let. Epochální výlet je rozdělen na pět fází, od buněčného života v oceánech, přes expedici na souš, až po založení vesnice, města a vesmírnou expanzi. Fáze jsou oddělené filmovými střihy a je do nich zhuštěno vše, co by v reálné evoluci mohlo být zajímavé. Jednotlivé fáze jsou v podstatě úrovněmi v jedné dlouhé arkádové simulaci jednoho a téhož systému. V každé z nich musíte svojí civilizaci provést až do konce, přitom máte k dispozici několik archetypálních modelů vývojové strategie - můžete si vychovat civilizaci býložravců nebo predátorů nebo i něco mezi a podle toho interagovat s ostatními obyvateli herní krajiny. Posaďte před hru Darwina, Dawkinse, Goulda, Ridleyho nebo Flegra a pravděpodobně je trefí šlak, protože byť se Spore drží evoluce jako nosné myšlenky, nezpracovává jí s vědeckou korektností nebo snahou stát se učební pomůckou na základních školách. Například i ta nejúchylněji vedená civilizace přežije v rozporu s pravidly přirozeného výběru. Evoluce je tedy brána jako statické divadelní pódium, na kterém se rozehrává nepříliš související čtyř aktovka plus grand finále v téměř nekonečné vesmírné fázi. Ze zpětného pohledu čtyři „pozemní“ fáze z pěti vypadají jako předehra na dobývání vesmíru, které je konečně tak pestré a nečekané, jak to od začátku čekáme od celé Spore.

Stylizace je ostatně velkým problémem pro hráče, kteří si zvykli na funkcionalistickou grafiku a hratelnost The Sims. Výtvarná stránka Spore je uhnuta do dětsky komiksové grafiky, zvuků, humoru a náročnosti. Dalo by se namítat, že tak je to přirozené, ale u hry tohoto formátu po právu čekáme větší edukativnost a vědeckou korektnost. To, že s potvorou seberete klacek a hodíte ho po nepříteli, se nedá brát jako zdokumentování chvíle, kdy se nadějná budoucí civilizace naučila používat nástroje.

Schrödingerova hra

Wright zastává názor, že hry by neměly vnucovat lidem příběh, ale lidé by si ho skrz vlastní hraní měli vyprávět sami. Otevřenost světa ve smyslu geografické diverzity a podoby jednotlivých obyvatel je skutečně dechberoucí. Díky generování obsahu na vás po každém rozehrání čeká něco jiného a nikdy nevíte, jak to přesně bude vypadat. Je to jako se Schrödingerovou kočkou: dokud je neviděná v krabici, tak nemáte šanci dokázat, jestli je teď v krabici kočka nebo drak. Realita říká, že po otevření to bude naštvaná kočka, ale ve Spore se může objevit cokoliv. Zkoumat jednotlivé aktéry nebo kulisy je skutečně jako sahat do krabice a vytahovat roztodivné věci. Chraňte se ale zkoumat je detailně! Brzy zjistíte, že hraní samotné je stále stejné. Jste býložravci? Pak okolní kmeny nejlépe sjednotíte skrz diplomacii (vypadá jako vystoupení lokálního souboru písní a tanců). Jste predátoři? Tak je prostě všechny zmlaťte do krychličky. A to platí ve všech fázích. Je sice hezké, že ve vesnické fázi můžete stavět specializované domy pro produkci hudebních nástrojů (diplomacie) nebo kamenných seker (pro vybavení predátorů), ale to samé v bledě modrém je k vidění i v civilizační fázi, kdy z města buď vysíláte na cizí města propagandistické jednotky (diplomacie) anebo tanky (predátoři) anebo se pokusíte zmocnit nepřátel ekonomicky. Tak jako tak hra nepřizpůsobuje chování nepřátel tak, aby působili větší problémy. Škoda, že atraktivní automaticky generovaný obsah převzal vládu nad složitou hratelností a může podstatným dílem za líbivost celého produktu.

Maxis, we have problem...

Prozkoumávání vesmíru připraví hráči stejné nadšení roubované zklamáním a dokonce vyjeveným WTF jako předchozí fáze. Sice se (konečně!) objevuje nový typ hratelnosti, který je prošpikovaný úkoly, cizími civilizacemi, sta tisíci slunečních systémů, ale také jakousi podivuhodnou příběhovou linkou, která ukazuje, že Wrightovi lidé jsou skutečně lepší programátoři než vypravěči. Zmatené pátrání po staré civilizaci sídlící v galaktickém centru nečekaně narušují nálety nepřátel na domovské a kolonizované planety, které musíte osobně (!) bránit, takže po galaxii létáte jako fretka a v tom zmatku zjišťujete, že řada civilizací je prostě tak těžká, že je neukecáte ani nezmlátíte a výsledně dostanete na budku. Úkoly zadávané emzáky jsou podobně divné: najdi určité zvíře. Přivez nám nějakou kytku. Najdi artefakt. Znič mrchy. Hrát vesmírnou fázi podle scénáře je i vinou českého překladu konverzací, které uhýbají do hovorové češtiny a používají novotvary, nad nimiž by i osvícencům s klapkobřinkostrojem zůstal rozum stát, frustrující záležitost. Na druhou stranu obětování scénáře ve prospěch freeformového hraní přináší skvělé vyžití, pakliže vás baví jen létat, navazovat obchodní styky, kolonizovat planety, teraformovat je a nechat se unášet krásou nečekaného. Ovšem pro smysluplnou exploračně-scénářovou hru ve vesmíru musíme opět doporučit Weird Worlds.

Kdyby digitální krajina Spore byla osázená generovanými kulisami a aktéry, pak by prvotní úžas brzy vystřídalo zklamání a odložení herní krabice do poličky. Ke slovu ovšem přistupují editory, v nichž můžete modifikovat vše od podoby vašeho avatara (a automaticky všech pozdějších členů civilizace) až po podobu radnice města nebo vesmírné lodi. Možnosti editorů jsou takřka neomezené. Z několika základních tvarů lze bez problémů složit fantastická vozidla nebo architektonické (a statice se příčící) budovy a později dokonce přijde ke slovu terraformování planet. Neexistuje „správný“ model, vývojáři neudělali z tvoření příšerek nebo vozidel logickou minihru, tím pádem můžete vyrukovat a přežít s jakoukoliv kreací. Modeláři a kreativci se budou na pískovišti editorů cítit jako v ráji, ti ostatní v sobě možná objeví skryté umělecké vlohy. V editorech můžete udělat cokoliv, navíc to cokoliv lze nasdílet ostatním členům komunity a vyměňovat si tak své výtvory, které mohou být stylizované od Star Treku až po dállíovské snové tvary a objeví se jako planeta kdesi v galaxii. Právě skrz komunitu bude Spore fungovat několik let, možná desetiletí, stejně jako The Sims. Spore nahrazuje nepodařený pokus Electronic Arts proniknout na MMO trh se Sims Online, protože se dá počítat s tím, že hodně lidí od The Sims budou mít o editory ve Spore enormní zájem. Wright tak vlastně, jak jsme si řekli, neudělal dobrou hru pro jednoho hráče, ale udělal hru, která bude žít vlastním životem a bude se valit skrz historii s motorem miliónů lidí, kteří jí budou zásobovat obsahem. A to je neuvěřitelný úspěch, srovnatelný s postavením Menkauerovy pyramidy. I s tou dírou ve zdi, kterou ale na rozdíl od Maleka Abdela Azíze vydlabali samotní vývojáři.