Skutečný Master Ch(i)ef - svět kuchařek a vaření podle her | Kapitola 3
Seznam kapitol
Můžou mít hry souvislost s kulinářskou kulturou národů? Kdy se zrodil fenomén pokulturních kuchařek a proč se vaří i podle Destiny a Overwatche?
Nebudeme si nalhávat, že ve většině případů autory kuchařek nebo videí nepohání vidina finanční odměny. Ostatně u drahých a efektních kuchařek bychom mohli skepticky mluvit o vyloženém kalkulu, spočívajícím v tom, že si sběratelé koupí cokoliv, na co nalepíte oficiální licenci World of Warcraft nebo The Elder Scrolls.
Na druhou stranu ale musím všechny zmíněné výtvory brát z trochu odlišného úhlu pohledu, něco totiž mají bez výjimky společného. O kuchařkách podle Falloutu můžeme tvrdit, že jde o předražené a nepříliš kvalitní soubory nezajímavých receptů. Stejně tak o Babicovi můžeme (tak trochu oprávněně) tvrdit, že jde o matlala a jeho recepty často vedou ke šlichtám, které byste nechtěli servírovat ani sami sobě. Důležité ale je, že nehledě na to dokáží takové recepty k vaření přilákat i ty, kteří by k němu normálně ani nečichli.
Nemám teď na mysli zcestný stereotyp hráče jako nezdravého člověka, který jen sedí u obrazovky a sám si dokáže maximálně objednat pizzu. Jde spíše o to, že je vaření a příprava jídla obecně extrémně užitečná schopnost, která navíc umí ušetřit spoustu peněz. Oproti restauračnímu jídlu jakékoliv kvality je příprava doma levnější, byť časově náročnější. Spousta lidí se ale i jednoduchým receptům vyhýbá, protože (ostatně jako jakákoliv jiná tvůrčí činnost) působí objemem procesů a základních konceptů tak trochu děsivě. Právě spojení s hrami může pro některé nalomené jedince být tím posledním nutným ponouknutím k tomu, aby do ruky vzali nůž a zkusili něco i v kuchyni doma. V tomto ohledu mají i Babicovy recepty na chleba ve vajíčku svůj nesporný pozitivní význam.
V případě nezájmu mladých totiž často nenávratně mizí i recepty a postupy předávané z generace na generaci.
Nejde navíc jen o individuální výhody. Dvojice italských televizních ikon Antonio Carluccio a Gennaro Contaldo si ve své společné (a mé oblíbené) knize Two Greedy Italians stěžuje na to, že se z italských rodin postupným opadáním zájmu o domácí přípravu jídla vytrácí důležitá část kulturního odkazu národa. V případě nezájmu mladých totiž často nenávratně mizí i recepty a postupy předávané z generace na generaci. Každé vnuknutí, které má potenciál probudit především v mladistvých zájem o kuchyni, je tedy svým způsobem spásné i pro gastronomický odkaz národa.
Pochopitelně to nemusí fungovat univerzálně a pro někoho zůstanou dveře do kuchyně navždy zavřené. Vaření a věda, která se za přípravou pokrmů skrývá, jsou ale neuvěřitelně půvabná a komplexní zábava. S hrami má tedy svým způsobem mnoho společného.
