Ridge Racer 7
Pokud byste chtěli jezdit na skutečných silnicích stejně, jako budete nuceni jezdit v Ridge Racer 7, existuje velká šance, že kromě hloučku školáků a důchodců zrušíte v první zatáčce nejenom sami sebe, ale i svoji vytuněnou stodvácu, Mazdu, či jakékoli jiné vozidlo, které vám s úspěchem ničí domácí rozpočet. Nedá se však říci, že bych tímto poznatkem objevil Ameriku. Ridge/Rage/Rave Racer série už má na krku pěkných pár křížků a její základní herní mechanismy se od arkádového debutu v roce 1993 skutečně moc nezměnily. Tím samozřejmě myslím zejména mechanismus hlavní, čili driftování, neboli smykování.
První velkou změnu přinesl až titul R: Racing (Evolution v US) z roku2003/2004, který se snažil zabrnkat na strunu simulační (jezdilo se na okruzích), ale moc se mu to nepodařilo a dnes se do základní série nepočítá. Skutečnou evoluci v rámci Ridge Racer série přinesl až v roce 2005 první Ridge Racer(s) titul pro handheld PSP, který vlastně celou sérii postavil na nohy a stačil mu k tomu víceméně pouze inovativní Nitrous systém, v jehož rámci byl hráč motivován k provádění co nejlepších smyků. Pak přišel Ridge Racer 6 pro Xbox 360 a druhý Ridge Racer(s) pro PSP. Ani jeden z těchto dvou titulů však nic výrazně nového nepřinesl. Šlo jen o řemeslně výborně provedené hry, přičemž zmínku v tomto případě zasluhuje hlavně šestý RR pro (tehdy) novou konzoli od Microsoftu. Nabídl totiž fanouškům série detailní HD grafiku a hlavně povedenou podporu multiplayeru skrze Xbox Live. Škoda, že se tvůrci z Namco-Bandai totálně vybodli na podporu hry v dalších měsících a kromě možnosti odemknout bonusové vozy a dalších drobností majitelům hry nic extra nenabídli, čímž jsou myšleny třeba nové tratě, zbrusu nové vozy, nebo alespoň mírná úprava AI, která s vytrénovaným hráčem držela krok jen velmi stěží.
Copak je tu nového
Teď, rok a dva měsíce po vydání RR6 v Evropě, přichází následovník v podobě Ridge Racer 7, jenž měl být papírově pouze vyšperkovaná šestka, k čemuž nakonec naštěstí až tak úplně nedošlo. Pravda, Ridge Racer 7 je v řadě aspektů identický s dílem šestým, ale nabízí na oplátku hned několik novinek, které přeci jenom ospravedlňují rozhodnutí Namco-Bandai vydat hru jako regulérní další díl a ne jenom port RR6 z Xbox 360 na PS3.
Abychom trošku nabrali tempo po pro mnohé smrtelně nudném opáčku v úvodu, vezmu to teď telegraficky. Ridge Racer 7 nabízí jinak pojmenovaný, ale v zásadě identický hlavní herní mód, jaký byl k vidění v RR6. Dále je k dispozici sada více než 40 vozů, taktéž ve větší míře převzatých z RR6. První velkou novinkou je možnost nakupování součástek od různých výrobců, které pak lze logicky aplikovat na vozy stejné značky. Vítaným zpestřením samotné jízdy je také nový prvek zvaný Slipstreaming, který může hráči posloužit, ale i uškodit. A nechybí ani pár nových tratí (například Mist Falls). Na první pohled tedy novinek moc není, jsou ale poměrně významné.
Šampión může být jen jeden
Začnu s hlavním herním módem zvaným Ridge State Grand Prix, který je složen s řady odlišných závodních klání a na první pohled se podobá World Explorer módu z RR6. První dojem však jako obvykle klame. Fakt, že tvůrci do hry implementovali možnost nakupovat součástky od různých producentů, jejichž náklonnost si však hráč musí získat ve speciálních závodních kláních, znamená velmi významné oživení. Víceméně v každé fázi hlavního módu má hráč na výběr několik různých druhů závodů, jejichž úspěšné absolvování jej posune zase o kousek dále k vysněnému cíli, kterým je vavřín pro šampióna Ridge State Grand Prix.
Samozřejmě, jednotlivých druhů závodů není tolik, aby měl člověk pocit, že před ním stojí něco zcela nového. To určitě ne. Jde prostě jen o to, že má daleko širší možnost výběru, zdali absolvuje celou jednu Velkou cenu složenou z několika závodů, pokusí se překonat časový rekord na předepsané trati, zkusí si vylepšit vztah s vybranou automobilkou ve speciální závodě, nebo přijme výzvu a postaví se v závodě 1vs1 na trať po boku jednoho z několika skutečně kvalitních soupeřů.
Auto-shopping
Variabilitu hlavního módu dále podporuje možnost upgradu hráčem vlastněných vozů. Cena těchto vylepšení je přitom určena kvalitou vztahu s jejich producenty. Tu lze zvyšovat tím, že hráč úspěšně absolvuje závody při použití vozu té značky, s níž by se chtěl kvůli nižší ceně součástek kamarádit. Nezřídka tak člověk jezdí pořád dokolečka jeden závod v jednom voze, aby si s jeho producentem patřičně upravil vztah. Možnost vylepšovat vůz platí tradičně jak pro stránku výkonovou, tak i vzhledovou. On i takový upgrade vzhledu má své praktické opodstatnění, když třeba nové zadní křídlo zlepší aerodynamiku, ale na první místě je samozřejmě vylepšování motoru, nákup nových pneumatik, vylepšování Nitrous schopností každého vozu a hlavně nákup tzv. pluginů.
Skrze pluginy lze totiž upravovat vlastnosti jednotlivých vozů takovým způsobem, až je to někdy kontraproduktivní. Platí to hlavně o možnosti měnit skrze pluginy způsob, jakým se daný vůz chová při smyku, nebo využívá Nitrous systém. Ten ve své základní podobě umožňuje naplnění pouze jednoho dílku ze čtyř. Po několika základních upgradech už má hráč k dispozici všechny dílky Nitrous systému, které lze po patřičném naplnění vyprazdňovat postupně, nebo naráz (přináší to ještě větší zrychlení), což je technika zvaná Ultimate Charge (poprvé byla použita v RR6).
Nedělní projížďka
Díky použití správného plug-inu lze navíc dosáhnout například toho, že se jednotlivé dílky Nitrous ukazatele plní automaticky v průběhu jízdy, takže může hráč využít jen tolik Nitra, kolik potřebuje (normálně se mu automaticky vyprázdní celý dílek), nebo že se naopak ukazatel plní jen při aktivaci Nitra. Pluginů je k dispozici spousta a experimentování s nimi je hodně zábavné. Zároveň je však s jejich použitím spojen jeden docela velký problém. Některé pluginy dělají z hráče na trati vysloveně boha. Pro příklad není třeba chodit daleko. Stačí vůz vybavit pluginem pro automatické doplňování Nitra a pluginem, co hráči umožňuje použít tolik Nitra, kolik v dané potřebuje a rázem se z něj stane neporazitelná bestie – do slova a do písmene.
Někomu možná statut neporazitelného borce může vyhovovat, ale většinu z vás to začne časem štvát. Platí to hlavně pro veterány RR série, kteří už dokonale ovládají všechny tři odlišné druhy smyku a prvních několik hodin hry se budou vysloveně rýpat v nose s cílem vylovit poklad kapitána Flinta. No a když se konečně takový „Ridge Racer“ konečně dostane do fáze, kdy začne přituhovat a adrenalin se mu začne velmi příjemně hromadit ve všech buňkách jeho těla, tak se mu zpřístupní pokročilé pluginy, on je vyzkouší, zjistí, že s jejich použitím se bude moci při jízdě rýpat v nose dál a pak půjde buď spát, nebo se naučí je využívat jen v případě nouze.
Tvůrci prostě přišli s prvkem, který sice funguje velmi dobře a lze ho označit za podstatné vylepšení, ale jaksi mu zapomněli přizpůsobit obtížnost hry samotné. Když řeknu, že je to škoda, tak to ani trošku nevyjádří to, co si skutečně myslím. Navzdory výše vyřčenému však musím podotknout, že je celková obtížnost hry přeci jenom o fous vyšší, než tomu bylo v případě Ridge Racer 6. Může za to hlavně znatelně vylepšené chování soupeřů, respektive jejich AI a pak také zbrusu nový Slipstream systém. Díky němu se totiž karty na trati částečně srovnávají.
Jízda v závětří aneb automobilový tichošlápek
Podstatou Splistreamingu je jízda „v závětří“ za soupeřem, nebo vedle něj, kdy hráč využívá vzdušné kapsy a je rychlejší než soupeř. To samé však platí i pro soupeře jedoucího za hráčem. Zatímco tedy v předchozích dílech stačilo dotírajícího AI jezdce setřást jednoduchým manévrem, tady už to tak jednoduché není. I když ho člověk setřese, tak se mu zase za chvilenku objeví za zadkem a provokuje, otravuje, znervózňuje a obecně člověka vyloženě nutí k chybě v nejbližší zatáčce, aby jej pak s neskrývanou radostí předstihl díky použití Nitra na cílové lajně.
Slipstream systém samozřejmě není naprostá novinka. Je to však elegantní spojení hned dvou prvků, které jsou v závodních titulech používány dlouhá léta. Tím prvním je možnost znervózňovat soupeře jízdou těsně za ním a tím druhým je unfair zrychlování vozu jedoucího v zadu na úkor vozů, které jedou vepředu, což mě osobně štve už dlouhá léta například v Need for Speed sérii.
Závodění naživo
Multiplayer část Ridge Racer 7 nabízí hned několik módů včetně Global Time Attack, kdy hráč závodí proti Ghost vozům hráčům z celého světa, které si stáhne z PlayStation Network. Dále tu máme tradiční online závod pro 14 živých hráčů, splitscreen multiplayer na jedné konzoli, týmové bitvy, párové ježdění (hráči jsou odměňování například za úspěšný současný smyk zatáčkou) a poměrně zajímavý je i prvek, který spočívá v tom, že si hráč z PlayStation Store stahuje nové – jednorázové - soutěže přímo od tvůrců z Namco-Bandai (speciální UFRA závody). Součástí online prvku jsou samozřejmě neustále updatované online statistiky a žebříčky, jež jsou pro hráče cenným ukazatel toho, na jaké úrovni jsou jeho závodnické schopnosti. Vyhrávat proti AI soupeřům je totiž jedna věc a soupeřit o vítězství s živými protivníky je věc druhá.
Jízda v High Definition
Audiovizuální zpracování Ridge Racer 7 by žádného majitele PlayStation 3 nemělo zklamat, což je však dáno spíše už tradičně vypiplaným designem tratí, které hráče zahlcují efektními světelnými efekty a pohlednými scenériemi. Přechody mezi temnými tunely a sluncem prosvícenými silnicemi jsou zpracovány bezchybně a nemají onen nepříjemně oslepující efekt, který byl k vidění například v Project Gotham Racing 3 na Xboxu 360. Zároveň je však třeba přiznat, že Ridge Racer 7 na PS3 vypadá víceméně identicky, jako Ridge Racer 6 na Xboxu 360 (oba dva tituly testovány na HDTV v rozlišeních 720p a 1080i). Rozdíl, byť ne nijak drastický, se projeví až v momentě, kdy máte k dispozici HDTV, která zvládně full HD rozlišení 1080p, jež Ridge Racer 7 podporuje a vypadá v něm přeci jenom lépe než RR6.
Oba dva tituly obsahují (až na pár nových kousků v RR7) stejné tratě, takže prostor k maniakálnímu porovnávání vizuálních kvalit obou her tu pro zájemce je. Upřímně řečeno však na této činnosti nevidím nic zajímavého nebo přínosného. Kdybych na to nebyl upozorněn, vážně bych si nevšiml, že třeba obraz v zrcátku v RR7 má mírně nižší rozlišení, než obraz v zrcátku v RR6. Co se hudby a zvuků týče, tak RR7 nepřichází s ničím novým. Hudební doprovod obstarává známý balík generických techno skladeb, z nichž občas vykoukne nějaká ta zajímavá smyčka. Někomu to sedne, někomu ne. Já už delší dobu hudební doprovod v Ridge Racer titulech ignoruji a pokud to jde, volím vlastní náhradu, která lépe sedne k adrenalinovému charakteru závodění.
Zpověď
Přes enormní délku recenze (za níž si to ještě schytám) se mi do ní nepodařilo vtlačit zmínky o celé řadě prvků, jako je příjemná možnost instalace části hry na HDD, která minimalizuje nahrávání, nepříliš doporučovanou možnost ovládání vozu nakláněním SIXAXIS ovladače, přítomnost původní arkádové verze střílečky Xevious, nebo tradiční singleplayer herní módy Time trial, Arcade a tak dále. Takový je však život. Málokdy je něco perfektní a bezchybné, což platí nejenom o tomto článku, ale i Ridge Racer 7. Bez debat jde o skvělou závodní hru, která by pozornosti majitelů PlayStation 3 neměla ujít (vím, že teď asi hrajete MotorStorm, ale RR7 vážně stojí za to). Nelze však přehlédnout, že jde v prvé řadě jen o evoluci Ridge Racer 6, která přes všechnu, s povděkem kvitovanou, snahu tvůrců mohla být ještě lepší. Kdyby si o trošku lépe poradili s obtížností, nemusel bych řešit dilema týkající se (nenáviděného) bodového hodnocení. Nakonec si však dovolím přimhouřit oko, protože kromě skalních fanoušků budou RR7 hrát i nováčci, které trošku nižší obtížnost hodně dlouho trápit nebude.
Verdikt
Původní očekávání, že bude Ridge Racer 7 pouze upravený port Ridge Racer 6 z Xboxu 360, se naštěstí nenaplnilo. Tratě jsou sice stejné, audiovizuální zpracování a jízdní mechanismy víceméně také, ale jinak RR7 nabízí spoustu zdánlivě malých vylepšení, která však celkovou hratelnost posunují o kousek dále. Škoda, že tvůrci nevyladili obtížnost.
