Resident Evil: Deadly Silence Recenze Resident Evil: Deadly Silence

Resident Evil: Deadly Silence

Farid

Farid

10. 4. 2006 22:32
Reklama
Reklama

Je tomu přesně deset let, kdy jsme poprvé okusili slasti a strasti Resident Evilu na PSone. Capcom tehdy přišel sice s ne zcela originální koncepcí (okoukáno od Alone In The Dark) ale v provedení, které totálně pohltilo adventuristy, co se rádi bojí a během několika let etablovalo žánr survival hororu mezi nejoblíbenějšími odnožemi akčních adventur. První Resident Evil jednou nohou zatím ještě vězel v pomalu ale jistě zastarávající point and click adventuře, zatímco tou druhou rázně nakračoval do obrozené, moderní fáze vývoje žánru, pro něhož je typická napínavá atmosféra, filmový způsob vyprávění a velkolepá prezentace. Nyní, po deseti letech si můžeme základní kámen série Resident Evil připomenout (či poprvé ohmatat – záleží jak kdo na tom se zkušenostmi je) díky lehce přepracovanému vydání na handheldu DS. Ano, to co tehdy bylo na hranici technologických možností domácích strojů, se dneska pohodlně vejde do kapsy a ani k tomu nepotřebujete ten nejvýkonnější přístroj.

Deset let, které změnily svět

V zásadě je Deadly Silence (účelový podtitul, všimněte si zkratky DS) přímým poretm PSone klasiky, přičemž tu a tam je obohacen o prvky, které zpříjemňují jeho hraní na handheldu Nintenda (s využitím dvojího displeje a dotykového ovládání). Hned na začátku je ovšem třeba dodat, že bychom uvítali, kdyby těch změn směrem k současným trendům bylo o něco málo víc. Pojďme však začít hezky z gruntu pro ty, kteří třeba o Resident Evilu zatím jenom slyšeli a díky tomuto portu si jej konečně mohou zahrát.

Příběh hry je céčko jako vyšité. Střihovým scénám a hereckým výkonům (žádný render, ale normální, hodně špatně natočený film) se můžete leda smát, byly trapné už v roce 1996. Berte to ale tak, že sledujete věrnou konverzi autentického kusu pionýrské videoherní historie. A jestli jednou Capcom vydá na DS i Resident Evil 2, uvidíte že všechno se radikálním způsobem posunulo k lepšímu. Takže příběh: členové týmu STARS jsou vysláni na místo záhadného zmizení svých kolegů. Poté co na ně zaútočí šíleně legrační latexová příšera, uchýlí se přeživší do rozlehlé rezidence poblíž a rozdělují se, aby místo řádně prozkoumali. Volíte mezi dvěma hratelnými postavami, Jill Valentine a Chrisem Redfieldem (který by měl být podle věrohodně působících náznaků hlavním hrdinou netrpělivě očekávaného Resident Evil 5).

Jill šlape zelí

My jsme vsadili na Jill a pustili se do průzkumu lokace. Za prvé je třeba říci, že grafika působí i po letech hezky. Pravda je sice zrnitá a při některých záběrech jsou vzdálené předměty nezřetelné, ale rozhodně nepostrádá potřebnou atmosféru. Za druhé je třeba dodat, že vedle potřebného zostření grafiky jako největší anachronismus hry působí její ovládání. Pohybujete se s postavou pomocí křížového prvku, přičemž dopředu znamená vždycky dopředu, ať už se díváte pod jakýmkoli úhledm. Doleva a doprava neznamená pohyb kýženým směrem, nýbrž otáčení se postavy na místě, načež musíte opět stlačit dopředu, aby jste se dali do pohybu. Výsledkem je nanejvýš nepřirozená animace a velmi obtížná orientace v prostoru, která byla dávno nahrazena ve hrách jako Silent Hill normální 3D ovládáním. Ano, je to přesně jako ve verzi na PSone a je to špatně. Tohle se dalo předělat k lepšímu. Zastaralé ovládání (které člověk před deseti lety toleroval, protože neznal nic moc lepšího) působí potíže i při akci. Tasení zbraně je sice hračka (stlačení pravého postranního tlačítka), ale přesné míření i přes automatiku místy není žádná legrace. Zvláště když máte tu čest s nízko se pohybujícími nepřáteli (psi) či letci (vrány), dokáže Resident Evil pěkně frustrovat. Zejména pokud je vaší poslední zkušeností Resident Evil 4, budete si zvykat těžko, ale nakonec to zvládnete a přestanete si s tím dělat starosti.

DS jako „dual screen“

Co se ovšem změnilo radikálně k lepšímu, to je orientace v lokacích. Na horní obrazovce si můžete stále kontrolovat mapu, máte okamžitý přehled o parametrech aktuální místnosti, sousedních místnostech, dveřích i stavu svého zdraví. Tohle všechno jste na PSone museli kontrolovat přepínámím do inventáře. Když je řeč o inventáři, manipulace s jeho položkami je rovněž výrazně pohodlnější díky možnosti použití dotykového displeje („tlačítka“ jsou dostatečně velká, abyste mohli mačkat prstem a nemuseli neustále vytahovat stylus). Jelikož však jde o věrný port prvního Resident Evilu, kapacita inventáře zůstává velmi omezená. Nebudete hrát ani hodinu a zjistíte, že nemáte kam ukládat nově nalezené předměty (počítaje v to i klíčové předměty, bez kterých se nepohnete dál). Hořkost této situace navíc podtrhuje fakt, že neexistuje způsob jak věc kterou jste jednou sebrali, prostě odhodit. Nezbývá tak než se vrátit do místnosti s úložnou truhlou a odložit zde vše, co podle citu považujete za aktuálně nepotřebné. To není kritika, spíše konstatování, že hráči byli dříve akceptovali náročnější, těžkopádnější řešení herního interfacu. Většina lidí si už odvykla. Něco podobného platí i o ukládání. Jako v každém Resident Evilovi slouží jako saveovací pozice psací stroj. Abyste jej však mohli využít, potřebujete vzácnou pásku. Když jí nemáte, smůla – umřete a musíte si projít všechno pěkně znovu. Zvláště to frustruje v případě verze pro DS. Při použití handheldu může nastat situace, kdy obětujete pásku na save prostě jen proto, že nemáte čas dál hrát (a bude vám třeba příště citelně scházet).

Znovuzroné zlo

Deadly Silence obsahuje dva základní režimy. Klasický mód je prakticky identickým portem z PSone, zatímco „znovuzrozený“ Rebirth místy zapojuje do akce dotykový displaj v jakési statickém FPS minihře. Rebirth lze doporučit i díky modernějšímu pojetí puzzlů, které jsou často řešeny pomocí dotykového ovládání. Dvě hratelné postavy se příliš neliší co do hratelnosti (trošku jiný postup a odlišné rozmístění nepřátel), ale hra díky tomu může nabídnout více příběhových zvratů a alternativní závěry. Další rozdíly: Jill má větší inventář a umí paklíčem otevřít některé zamčené dveře, zatímco Chris má tužší kořínek.

Skutečně hodnotným přídavkem Deadly Silence je ovšem wi-fi multiplayer. Škoda, že z technických důvodů jej nelze praktikovat v režimu gamesharing, pokud ale seženete spoluhráče s vlastní kopií hry, pak si můžete užít kooperativní multiplayer, který jsme my bohužel vyzkoušet nemohli. Celkově vzato, je třeba vydání Resident Evil na DS jednoznačně uvítat. Je to typ hry, který na současných handheldech citelně schází. Jeho provedení by mohlo být modernější, ale na druhou stranu obsahuje dostatek inovací, aby padlu formátu DS jako ulitý. Beze změny samozřejmě zůstává to nejpodstatnější – jakostní survival hororová hratelnost, které přežívá po deseti letech v plné síle a dokáže bez problémů zaháčkovat svou sugestivní atmosférou.

Resident Evil: Deadly Silence
Nintendo icon DS

Verdikt

Pro ty co to nezažili, parádní příležitost doplnit si znalosti. Pro pamětníky nostalgická záležitost, která stojí za druhý pokus. Škoda jen, že si Capcom nedal tu práci a nedotáhl konverzi prvního Resident Evilu na úroveň dnešních standardů.

Co se nám líbí a nelíbí?

Věrná adaptace klasiky žánru, nové využití dvojice displejů a dotykového ovládání k pohodlnější manipulaci, dvě hratelné postavy, elegantní puzzly, přilehavá hudba.
Místy nepřehledná grafika, archaické ovládání, velmi laciné střihové sekvence, místy frsutrující obtížnost.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz