Recenze Warhammer 40,000: Darktide, kooperace, která se hodí do Game Passu | Kapitola 2
Seznam kapitol
Kooperativní hry dostávají poslední roky dost zabrat. Osobně mi přijde, že v minulosti byl nával titulů, které vsázely na nutnou spolupráci více hráčů, opravdu masivní a spousta her to jednoduše nezvládla. Snaha napodobit úspěch Left 4 Dead se nepodařila žádné z nich, do dnes ale přežívá třeba Back 4 Blood nebo World War Z. Obě z nich mají prakticky identické zasazení do zombie apokalypsy, s trochu trhlými postavami a snahou zaujmout hráče alespoň hordami nepřátel.
POTŘETÍ? TO SNAD NE
No, než se připojíte do hry, bude to notnou chvíli trvat. Při zapnutí mise jsem nejednou pomyslel na to, jak dlouho se načítalo Grand Theft Auto V a jak je sakra možné něco takhle pokazit. Dlouhá načítací obrazovka souvisí s obecně tristní optimalizací hry. Graficky Darktide rozhodně neurazí a musí se nechat, že má poměrně detailní textury a pěkné nasvícení, bere si to však za daň obrovské množství zdrojů.
Vím, že z hlediska rozpočtu a produkčních hodnot je následující porovnání nefér, ale takové Call of Duty jsem dokázal rozjet na vysoké detaily s FPS v rozmezí 70-100. Darktide i s pomocí DLSS se na vysoké detaily dostane maximálně na úroveň 60 a propady jsou opravdu znát. Osobně bych raději vyměnil grafické detaily za lepší snímkovou frekvenci, což jsem nakonec i snížením nastavení udělal – vývojáři by si ale na tohle rozhodně měli dát pozor.
Pokud tedy překousnete dlouhý loading i nedoladěnou optimalizaci, můžete se vrhnout do řádění ve městě Tertium. Podobně jako Necromunda si i Darktide bere inspiraci z industriálního, špinavého prostředí Warhammeru 40K, a jestli se něco skutečně povedlo, je to právě svět, ve kterém se odehrává. Samotné úrovně misí jsou poměrně malé, čistě koridorové a velice jednoduché. Hra proti vám sesílá skupinky, v určitých momentech „hordy“ nepřátel, a vy je musíte ve čtyřčlenném týmu pozabíjet.
Stejně tak, jak jednoduše to zní, tak jednoduchá hratelnost je. Na začátku jsem zmínil, že každá mise má svůj cíl – ten je ale ve výsledku úplně bezvýznamný. Průběh mise je totiž nehledě na zadání identický. Někde se objevíte, probojujete se skrze nepřátele, splníte první část úkolu, další nepřátelé, možná nějaký boss, dokončíte úkol, zmizíte pryč. Splnění samotné je sice lehce rozdílné – jednou musíte zmáčknout tlačítko a bránit, podruhé odnesete palivo do nějaké lokace – vždy se ale tyto činnosti odehrávají v již zmíněných malých koridorových lokacích, tudíž se mi zdálo, že jsou mise vždy naprosto stejné.
A takový je vlastně celý zážitek ze hry. Seberete čtyřčlennou skvadru, pustíte se do mise, v případě mého zlobra neustále mačkáte levé tlačítko pro útok zblízka, občas přehodíte na střelnou zbraň a uháníte vytrvale dopředu. Je to takové… bez duše, a jediným důvodem toho, že jsem ve hře alespoň několik hodin vydržel, bylo krásné prostředí především za hranicí hratelného světa, kde se tyčily kolosální stavby nebo jeskyně.
Co víc mě na celé této situaci mrzí je to, že jsem během hraní nabyl dojmu, že se o Darktide postaralo nějaké nezkušené studio, podobně jako tomu bylo v případě Necromunda: Hired Gun. I zde mě překvapilo krásné prostředí a ve výsledku by na poměry tohoto studia šlo o poměrně slušný úspěch, který by se mohl za žhava kout v dalším pokračování. Jenže u Darktide je tomu přesně naopak. Darktide má na svědomí Fatshark, které se zasloužilo třeba o Warhammer: Vermintide 2, které je dle mého kvalitami rozhodně úplně jinde. Potom si říkám, co se vlastně v době mezi vývojem obou dvou titulů stalo…
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
