Recenze Sniper Elite 5, převlečeného Hitmana s odstřelovací puškou. Už popáté! | Kapitola 2

Možná si i vy vybavíte, jak se mapy v Hitmanovi otevírají a jsou větší a větší. To samé v bledé modrém se dá říct i o sérii Sniper Elite. Jestli lze najít nějaký posun mezi jednotlivými díly, nejsnáze se dokumentuje na rozlehlosti map. Základ hry je v obou případech podobný, dostanete obří pískoviště, na kterém si můžete vyhrát, nějaký základní úkol, ale jeho exekuce už bude jen na vaší kreativitě. 

Jakkoliv se přímé srovnání s Hitmanem nabízí, pochopitelně se Francie Karlovi lehce přizpůsobila, aby měl více prostoru na to přiložit smysluplně oko na čočku svého puškohledu. Byl jsem ale sám skoro až překvapený, že některé pasáže jakoby misím Agenta 47 z oka vypadly. Například ve třetí misi z osmi zavítáte na Beaumont-Saint-Denis, opevněný poloostrov, který jako by vypadl z oka světoznámému Mont-Saint-Michel. Jeho úzké uličky, jak jistě seznáte, nejsou pro odstřelovače přímo dělané, na druhou stranu k opevnění vede dlouhá cesta, na které svou věrnou společnici s dlouhou hlavní využijete hned několikrát. Každopádně se ráz krajiny v jednotlivých misí mění hned několikrát, což je hře stoprocentně ku prospěchu, a vy si tak to svoje místečko na odstřelování musíte hledat sami. 

Trefíte hlavu, a obrazovka ukáže, jak se mozek pod helmou dá do pohybu kinetickou silou vašeho projektilu. Grafika si poradí se vším, od hlavy, těla, srdce, kostí, nebo třeba pánských genitálií. 

Sniper Elite 5, stejně jako předchůdci, přeje prozkoumávání všech zákoutí. Odměnou vám nejsou jen snadné cíle, ale postupně objevujete i vedlejší úkoly, které můžete plnit, stejně tak i další jména osob k likvidaci, bez nichž by byl svět o něco lepším místem, budete-li o to stát, nebo třeba collectibly, jenž vám ještě více rozvinou hlavní dějovou linku. 

Neberte si s sebou, agente, nic zbytečného. Jedy, převleky… na to nebude čas. Obávám se, že též nebude čas na hledání zdánlivě nevinných příčin smrti vašich úkolů. Je jedno, jestli si nacistické velení bude myslet, že po něm cíleně jde spojenecký sniper, nebo jestli se desítce jeho nejvyšších generálů shodou náhod zabodlo žabí stehínko do krku a oni se kvůli němu udusili. 

Sniper Elite nenabízí ani zdaleka tolik možností, jak někoho sprovodit ze světa. Přesto, budete-li chtít, můžete jen tak z hecu zabít vážně jen váš cíl a kolem ostatních se jen proplížit. Vedlejší ztráty jsou ale ve druhé světové válce v podstatě žádoucí. Mrtvej nácek, dobrej nácek. Budete-li se tímto krédem řídit, často se stane něco, kam až vaše oko nedohlédne. Kolemjdoucí hlídka najde mrtvolu s dírou ve hlavě, nebo se kulka jen tak vedle hlavy mihne, čímž na sebe přitáhnete nežádoucí pozornost. Okamžitě se stanete cílem nepřátelské palby, v krajním případě se spustí alarm a nepřátelé na vás uspořádají slušnou štvanici. Zatímco pro Hitmana by tohle často byla konečná, Karl, když už tedy srovnáváme, má bohatší arzenál střelných zbraní a může se celkem efektivně bránit. 

Vedle odstřelovací pušky je to vždy ještě samopal a pistole, plus další hromada věcí, které vám mohou zachránit krk. Jakmile dojde na přestřelku se samopalem, hra neztrácí tempo, dech, ani půvab, autoři s takovou možností počítají víc a víc a už nepůsobí nepatřičně. Tomu krásně dopomáhá i způsob míření, kdy levým nedomáčknutým triggerem (L2) jen míříte od boku stále z primárního pohledu z třetí osoby, přičemž při plném zatlačení se hra přepne do pohledu z vlastních očí skrze kovová mířidla. DualSense navíc dokáže krásně rozlišit obě polohy zamáčknutí a nikdy, jako fakt nikdy, neuděláte něco, co sami nechcete. 

Primárně by hra samozřejmě ráda, abyste odstřelovali. Má to přeci jen ve svém názvu. V takovém případě do hry vstupuje několik faktorů, které ze série (nebo podobných her) známe – především vzdálenost. Musíte optiku správně nastavit, abyste stříleli tam, kam chcete, přičemž záleží na zvolené obtížnosti (tedy alespoň jedné její části), nakolik vám hra s tímhle pomůže. Co zde ale nehraje zásadní roli je vítr a zanášení do stran, v tomhle směru je třeba Sniper Ghost Warrior obtížnější, byť, přiznejme si, na krátké vzdálenosti taky nerealističtější. Vítr povětšinou nefouká, v multiplayerových režimech snad nezafoukal ani jednou.

To vše je doprovázené dobře známým rentgenovým pohledem vašeho průstřelu. Trefíte hlavu, a obrazovka ukáže, jak se mozek pod helmou dá do pohybu kinetickou silou vašeho projektilu. Grafika si poradí se vším, od hlavy, těla, srdce, kostí, nebo třeba pánských genitálií. Jop, jako vždy můžete frickovi prostřelit i jeho kulky. 

Tyhle momenty ve hře fungují, všechno hezky čvachtá, cílů je akorát… Jen už jsme to všechno nějak viděli. Na PlayStationu 5 hra neexceluje ani graficky, a těžko hledám nějaký moment, který by byl nový, neviděný. I tady se tak nabízí paralela s IOI a jejich vrahem/elegánem, který už léta dělá tak nějak stále to samé, jen v jiných lokacích. Pro Sniper Elite 5 jsou lokace klíčové a patří mezi to nejlepší, párkrát jsem se ale přistihl, že bych od Fairburna čekal vlastně trochu víc v tom, po čem dokáže vylézt, kam dokáže skočit, nebo kudy se dokáže protáhnout. Necítím se být vyloženě omezený, ale jestli zmínit prostor pro zlepšení, je to právě tohle.

Grafiku už jsem krátce okomentoval. Next-gen z ní necítím. Především modely postav by potřebovaly trochu větší péči, což samozřejmě nejvíce udeří do očí při animacích. Nejsou to ty životně důležité věci, ale jelikož si kupujete hru za plnou cenu, na úroveň Hitmana, nebo třeba již zmíněné série Ghost Warrior, by se Rebellioni dostat mohli.