Recenze Sherlock Holmes The Awakened, lovecraftového snu, ze kterého se nechci probudit | Kapitola 2
Sherlock Holmes je zpátky na scéně a to hned v remaku jednoho z nejoblíbenějších příběhů série. Spojení Lovecrafta s Doylem neslo v roce 2007 ovoce, dokázal ale detektivní příběh odolat zubu času a poměřovat se s novou konkurencí?
Základy hry jsme prošli, nyní se pojďme zaměřit na samotný obsah. Ve Frogwares nás dlouhou dobu detektivkami s Holmesem zásobují, takže jsme na jejich styl vyprávění zvyklí. Ani The Awakened nijak nevybočuje a gameplay je povětšinou složen z dialogů, prozkoumávání stop a jejich následné implementace v paláci mysli. Tam se stopy postupně kombinují a v souladu s teorií kriminalistiky vzniká důkaz. Po jeho obdržení příběh pokračuje.
Jedná se o osvědčenou metodu, která ale oproti původnímu The Awakened prošla pár vylepšeními. Tedy… nechápu, proč se museli autoři vrátit k některým chaotičtějším manýrům, které měly za úkol snad jen zdržení hráče a natahování délky. Třeba sice evidentně vidíte stopy po vláčení těla k molu a odvázaný provaz ze zmizelé loďky, i tak ale musíte půl hodiny pobíhat po pozemku a nasbírat stopy, aby brilantní Sherlockova mysl zjistila, že oběť proti své vůli odplula neznámo kam. Nevím, možná jsem jen sám moc dobrý detektiv.
Příběh nemá smysl nějak víc rozebírat, jelikož se kromě vzpomínek na první díl oproti předloze nijak nezměnil. Jako takový je ale naprosto fenomenální a hutná lovecraftová atmosféra je hmatatelná po celou dobu průchodu. Nedivím se, že jej autoři chtěli oživit v next-gen podobě. Smeknout musím i před Alexem Jordanem, jenž dokázal ze své role pomalu šílícího Sherlocka dostat opravdu maximum.
Příjemnější byly i sekvence s hlavolamy. Z původních miniher se staly skutečně hádanky, implementované přímo ve světě. Zaberou pár minut, z nichž většinu přemýšlíte nad tím, co máte dělat. Zde se tvůrcům podařilo najít ten přesný bod, kdy hádanky nejsou moc primitivní, ale ani nezaberou hodiny a nepředstavují frustrující zákys. Naprostá spokojenost.
Vytknout naopak musím sekvence, kdy se pohybujete na nepřehledných místech. Ať už jde o bažiny New Orleans či temnou jeskyni, většinu času spíš bezcílně bloudíte, než abyste se někam posouvali. Cesty si pak musíte metodou pokus-omyl zapamatovat naprosto přesně, jinak nemáte šanci jít dál. Takový moment bych zvládl možná jeden. Když vás ale trápí v epické katarzi na konci, ztratíte pak chybami dost času i chuť pokračovat. Trochu mě vedle toho mrzí, že dialogové možnosti nemají nějaký hmatatelný efekt na příběh. I když jsem se snažil, výsledek konverzace stejně spěl předem daným směrem. Stejně jste limitovaní i na konci, kdy při špatné odpovědi čeká cutscéna a pak stejně musíte odpovědět “správně”.
Všechny zmíněné výtky ale zase do výborného příběhu nezasahují tak moc. Jde spíš o otravnosti a zaškobrtnutí, které snad v příštích pokračováních vymizí.
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
