Recenze Life is Strange: True Colors, nejempatičtějšího dílu série | Kapitola 2
Stačil jediný díl, aby se z Life is Strange stala kultovní značka. Jenže... zatím ten jediný díl vybočuje z toho, co nabídly další hry ze série nebo od studia Dontnodu. True Colors přicházejí s ambicí tento stav změnit a ukázat, že autoři - byť tentokrát ne přímo ti, kteří světu nabídli Life is Strange poprvé - vědí, jak se dělá pořádná příběhová adventura.
NEMŮŽU TI SLÍBIT NIC KROMĚ DOBRODRUŽSTVÍ
Alex přijíždí do městečka Haven Springs v severoamerickém Coloradu za svým bratrem Gabem, aby konečně našla kýžený domov. Oba sourozenci totiž zůstali bez rodičů a od určitého věku domov prakticky neměli. Co víc, kvůli tomu, že je Gabe o několik let starší, se jejich společné cesty rozešly, a tak zatímco Alex putovala z jedné rodiny do druhé, Gabe se v Haven Springs usadil, našel přítelkyni, s níž vychovává jejího syna z předchozího vztahu, a vede jinak docela spořádaný život. Alex samozřejmě všechno změní.
Jsou to opět jen události okolo, které rozehrají hlavní dějovou linku a odkryjí, že zdaleka ne všechno je tak idylické, jak se na první pohled zdá.
I když - jak už to tak bývá - je to celé poněkud složitější. Předně, Alex je ten nejmírumilovnější a nejmíň konfliktní člověk, jakého videohry zažily. No, možná trochu přeháním, faktem ale je, že mimořádně sympatická hlavní hrdinka rozhodně nepřijíždí s tím, že by mezi Skalistými horami chtěla svým chováním obrátit všechno na ruby. Jsou to opět jen události okolo, které rozehrají hlavní dějovou linku a odkryjí, že zdaleka ne všechno je tak idylické, jak se na první pohled zdá. Tak například: Gabe sice žije spořádaný život, ale zároveň se opakovaně dostává do křížku s žárlivým Macem, dalším mladíkem z Haven Springs, který jej podezřívá, že navštěvuje jeho družku. Ať už právem nebo neprávem, nebylo by na tom vlastně nic tak zajímavého, kdyby se při jedné z ostřejších konfrontací neprojevila zvláštní schopnost Alex – schopnost vycítit cizí emoce.
Řekněme, že právě tento dar – nebo prokletí? – Alex provází už nějaký čas a možná je částečným důvodem, proč se nedobrovolně stěhovala z místa na místo. Kdykoliv, kdy někdo v její blízkosti prožije silnou emoci, dokáže ji Alex vycítit a nějakým způsobem s ní interagovat. Pokud se vrátíme k situaci, kdy se Gabe s Macem porval, Alex instinktivně zareaguje na Macův vztek a pár dobře mířenými (nečekanými a také „nedobrovolnými“) údery Maca solidně zmlátí. Chtěla? Musela? Přítomnost vzteku ji jednoduše v tom momentě ovládla, a ačkoliv by se jinak do šarvátky možná ani nezapletla, takhle Macovi solidním způsobem vyspravila fasádu.
CÍTÍM, TEDY JSEM
Více příkladů dávat nechci a nebudu, principiálně si ale obrázek dokážete udělat i z této zdánlivě nevinné šarvátky. Empatie každopádně nevypadá jako ta nejzábavnější superschopnost na světě (a také že není), na druhou stranu je v rámci příběhu naprosto skvělým a skoro bych řekl až ikonickým doplňkem k celému zážitku. Cíleně z příběhu nechci prozrazovat víc, než musím, protože jako vždy je právě narativ nejsilnější částí celé hry. Ale upřímně řečeno – právě fakt, že je Alex empatičkou, je s ohledem na ústřední zápletku a její rozuzlení takřka geniálním rozhodnutím. Vracíme se totiž zpátky na začátek, kde už jsem naznačil, že je celý příběh ryze osobní a zvolená schopnost tomu náramně nahrává a odpovídá.
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
