Recenze Gran Turismo 7, velké prohry na poli závodních her | Kapitola 3

Určitá sterilita se promítá i do jízdního modelu, a ani tady nebudu vyloženě chválit. Specificky v úvodních minutách a hodinách je dojem veskrze špatný. V krátkém sledu si vyzkoušíte moderní i historická auta, a rozdíl v jejich řízení je až překvapivě malý. Gran Turismo se pyšní přídomkem The Real Driving Simulator, ale jeho podstatu nenaplňuje tak, jak bych čekal. 

Pojďme mluvit konkrétně, a jak už je u mě zvykem, začněme tím největším problémem. Ze začátku to možná byla absence váhy vozidel, nakonec mi ale mnohem víc vadí chybějící pocit rychlosti. Nevím, kde autoři udělali chybu, ale přijde mi, že se někde při psaní desetinných čárek upsali a výsledek vidíme na obrazovce. Pokud jedete 150 kilometrů v hodině, můžete si pocitově onu jedničku smazat. Je to jako byste jeli padesát. RychlostÍ, s jakou vedete vaše auto po okreskách, se ve hře řítíte se 190 km/h na tachometru. Po dálnici jezdím docela často, a věřte mi, že když ve hře brzdíte z 220, je to fakt stejný, jako když musíte dupnout na brzdy za předjíždějícím kamionem. Je to pro mě naprosto nepochopitelné, a v ruku v ruce s tím trestuhodné. Nižší rychlosti vám dávají větší reakční rychlost, takže projíždění zatáček máte o to víc pod kontrolou a o to častěji volíte ideální stopu, ale kvůli čemu hrajete závodní hru, když ne pro pocit rychlosti?

Driveclub – ano, už zase si dovolím návrat o několik let zpět – předvedl, jak má vypadat efekt deště. Ten v Gran Turismu je trapný. A prach, bez jakékoliv struktury, taky. 

Ani v malých rychlostech ale nenacházím jistou úlitbu. Už jsem to naťuknul, ale hned ze začátku vám hra jasně ukáže, že pojem váha je pro ní takový drobný detail, se kterým si hraje, jak se jí zlíbí. Rozdíl mezi nějakým relativně těžkým Cliem a bakelitovým Mini z 60. let je v pocitu ze zatáčení absolutně nijaký.

Tady se hodí na moment zastavit. Nemá tam ten Plecháček nějakou asistenci, která mu to způsobuje? 

Ne, nemá.

Na výběr je několik možností, přičemž hned zpočátku jsem zvolil to nejvíce realistickou bez přídavných blbostí. Jen ať je to mezi mnou, mým ukazováčkem, a autem přede mnou.

Pravda je taková, že ani tohle nastavení nevypne všechno. Nepochopitelně. Nepřišel jsem na to hned, ale těch pár posledních hejbátek vám doporučím vypnout hned po zapnutí hry, tedy potom, až se podíváte asi na desetiminutové (cool) titulky. Auta jsou pak živější, zábavnější, přesto zvladatelná a ovladatelná. Problémy s hmotností hra nevyřeší nikdy, ale jestli si za něco zaslouží GT7 obdiv, je to rozdíl mezi předokolkami, zadokolkami a čtyřkolkami. V rámci jednotlivých kategorií poznáte rozdíl ve výkonu, brzdné dráze nebo maximálním rejdu, ale jinak se auta řídí dost podobně, naproti tomu je strašně super přizpůsobovat váš jízdní styl tomu, jaký pohon vaše auto má. 

Že vyzdvihuju takovou banalitu ale leccos vypovídá samo o sobě.

Samozřejmě, že váš jízdní styl výrazně ovlivní i počasí (nebo to, jestli jedete na asfaltu či šotolině), ale když říkám A, musím říct i B, a totiž, ani prach zpoza gum, ani kapky na oknech nebo za auty nevypadají jako něco, co by mělo být hodné nové generace. Opět, je to něco, co nechápu. Driveclub – už zase si dovolím návrat o několik let zpět – předvedl, jak má vypadat efekt deště. Ten v Gran Turismu je trapný. A prach, bez jakékoliv struktury, taky. Kde je nějaký upragre oproti hrám, které jsme hráli před lety? Nejsou to ty nejdůležitější věci, a nejsou to samy o sobě ani věci, které by z GT7 dělaly horší hru. Kvůli efektům závodní hru člověk nehraje. V jejich kontrastu však absolutně chybí něco, co by se dalo vyzdvihnout. Fakt, že podle pohybu hvězd byste mohli určit vlastní zeměpisnou délku a šířku, to je všechno sice děsně super. Jsou to ale informace, které bych já vědět nepotřeboval, protože bych si jich za normálních okolností bez PR ani nevšiml. Všímám si ale věcí viditelných na první pohled, a tady hra selhává na plné čáře.

Nechci, aby to působilo, že je nejnovější díl série odfláknutý, ale při vší úctě k vývojářům si myslím, že se měli soustředit na důležitější věcí. S prominutím ptákoviny, ty by studiu šly. Opravdu, to nebe je neironicky fascinující fakt! Vůbec nechápu, proč si s tím někdo dělal tu práci. Miluju takovéhle drobné detaily, které se snaží o něco víc, než je zvykem. Snad ještě obdivuhodnější je režim scapes, v němž si můžete vzít svou virtuální káru, umístit ji do reálného prostředí a cvaknout si snímek. Nevěřil bych, kolik času tady strávím, funguje to parádně a dá se s tím výborně vyhrát. A kdo hledá, najde i poměrně dost tuzemských lokací. Naprosto božská je encyklopedičnost celé hry. O každém autě se můžete dozvědět první poslední. Ze začátku budete stoprocentně navštěvovat místní kavárnu, kde vám jeden z nepříliš přirozených průvodců bude udělovat primitivní úkoly, zpravidla na sesbírání určitých typů aut. Už jen jeho základní informace jsou prezentovány hezky vkusně, ale pokud pátráte víc, o každém autě se můžete dozvědět každičký detail i ve vaší garáži! Neříkám, že to je pro všechny, a nebudu se tvářit, že jsem si pročetl každou informaci o všech autech ve sbírce, ale až určitá pedantnost je mi v tomhle zkrátka sympatická a naprosto chápu, proč autoři něco takového do hry umístili. Za tohle všechno si autoři z Polyphony zaslouží smeknout.

V kavárenských menu budete jezdit celé závody, prakticky vždy přitom stačí zajet do třetího místa, abyste uspěli. Každé menu bývá rozdělené do třech částí, tedy třech závodů, které stejně nakonec odjedete všechny. Víc volnosti vám hra nedá. Gran Turismo 7 je tak sešněrované jak ve svěrací kazajce. Pokud chcete jinam, moc variant není – postupem času se otevře licenční středisko, v němž proti chronometru budete muset zajet dílčí zatáčky za specifických podmínek, nebo „mise“, kde musíte splnit jednotlivá zadání, třeba předjet určitý počet protivníků. Ty patří svou náplní suverénně mezi to nejlepší z celé hry, ale osobně je považuji za takový doplněk, třebaže o trochu větší a výrazně promyšlenější, než jsou hudební rallye, v nichž závodíte za zvuku skvělých hudebních doprovodů a snažíte se vydržet s časem až do konce. I ty mě mimochodem bavily.

A propos, klasické závody startují letmým startem. Nikdy nezačínáte na startovním roštu, a nikdy nezačínáte na jiném místě, než na tom posledním. Leda byste si závod nastavili sami, pak si můžete nastavit i závod z bloků. V rámci kampaně jsou tak závody těžce předvídatelné svou povahou, kdy se prostě v časovém limitu (rozuměj v daném počtu kol) snažíte prodrápat přes celý peloton aut až do první trojice, respektive ideálně na kýžené první místo, za které je větší odměna. Přijde mi, že z toho důvodu se ani nedá mluvit o nějaké živelnosti umělé inteligence. Ta si prostě jede svůj závod v plus mínus předpřipravených časech, takže rozdíl mezi prvním a posledním je jen v tom, že ten první zajíždí ideálnější stopu a rychlejší časy na kolo. 

Při misích nebo v rámci licenčních jízd znamená výjezd z trati automatický konec, v rámci klasických závodů je ale hra benevolentní, a když budete chtít, můžete projíždět zatáčky po svodidlech jako ve stařičkých Need for Speed.

Protivníci pochopitelně nechybují, pokud se je snažíte z jejich stopy dostat, zarputile se tomu brání, ale nic moc je nerozhází. Vím, že tohle je způsob, jakým některé závodní hry řeší styl závodění, pro mě osobně však jde o tu nejhorší možnou formu, níž chybí jakákoliv jiskra, pestrost, nebo zábava. Už Gran Turismo Sport hodně hrálo s jakousi čistotou jízdy, nutilo hráče jezdit uhlazený styl a nebourat do všeho jako prase, což se ve výsledku samozřejmě odráží i na tom, jak jezdí protivníci. Zatímco jinde bych tak programátory častoval označením lenoši, tady věřím, že šlo o záměr. Ne však o stoprocentně dobré rozhodnutí. Čistou jízdu uplatníte i v časovkách, v nichž jste jen vy a chronometr, a za zmínku stojí i to, že ve hře jsou i drifty. Jsou přesně takové, jaké čekáte, asi není potřeba rozebírat, jakým způsobem se závodí. Mě osobně ale nechytly. Jako všechno okolo, jsou na mě až moc sterilní.

Zpátky ke klasickým závodům. O fyzice vozidel jsem už hovořil, dovolím si nicméně ještě jednu drobnou odbočku. To, že ke kontaktům má docházet co nejméně, reflektuje i prostý fakt, jak se chová auto po nárazu (nebo při jakékoliv nerovnosti na trati). Jakmile opřete svůj vůz plech na plech soupeře, reakce snese ještě nějaká měřítka a vlastně s tím nemám problém, vyloženě tristně však vypadá náraz do svodidel nebo jakékoliv jiné pevné bariéry. Opět se můžu vrátit k úvaze o hmotnosti, tady ale nesedí vůbec nic a do realismu má v tomto směru hra neskutečně daleko. Ono to spolu všechno souvisí – víte, že řídíte bezmála dvoutunové monstrum, které se tak nechová, jedete 220, ale ve skutečnosti vnímáte svět o dost pomaleji, a tak když dojde k nárazu, logicky se dostaví jiná reakce auta, než jakou byste čekali. To, že vás hra k něčemu nutí/nabádá ale samozřejmě neznamená, že k tomu nebude docházet. Při misích nebo v rámci licenčních jízd znamená výjezd z trati automatický konec, v rámci klasických závodů je ale hra benevolentní, a když budete chtít, můžete projíždět zatáčky po svodidlech jako ve stařičkých Need for Speed. A co je nejhorší, mnohdy vám to oproti protivníkům skutečně poskytne výhodu a rychlejší výjezd ze zatáčky. Autům chybí jakákoliv forma destrukce, na autě uvidíte na konci závodu maximálně odřený lak. Mechanické poškození si bohužel můžete nastavit jen při závodech, které si sami vytvoříte pro radost.