Recenze Dragon Age: The Veilguard, magického výletu do světa, který potřebuje vaši pomoc
Za Závojem číhá zmar a smrt. Prastaří bohové se vracejí a Thedas se ocitá pod hrozbou zániku. Družina hrdinů ale ještě neřekla své poslední slovo.
Dragon Age: Origins, první díl populární fantasy série ze stáje kanadského studia BioWare, osobně považuji za jedno z nejlepších RPG vůbec. Od roku 2009, kdy hra vyšla, uplynula pořádná porce času. Dočkali jsme se dalších dvou iterací, z nichž poslední v podobě Dragon Age: Inquisition, dorazila téměř přesně před dekádou. Když tvůrci oznámili práce na pokračování jménem Dragon Age: The Veilguard, srdce fanoušků zaplesala radostí. Po prvotním odhalení se ale velká skupina hráčů začala obávat, jak celý projekt dopadne, a to především díky netradiční vizuální stylizaci a přešlapům, ke kterým ve studiu BioWare v posledních letech docházelo. Okolo Dragon Age: The Veilguard se tak ještě před vydáním začala stahovat mračna. Nic se však nejí tak horké, jak se uvaří.
Za Závojem číhá smrt
Příběh Dragon Age: The Veilguard začíná v okamžiku, kdy se mocný mág Solas, kterého hráči předchozího dílu velmi dobře znají, rozhodne strhnout tzv. Závoj. Ten odděluje svět zvaný Thedas od dimenze krvežíznivých démonů. Solasovým cílem není nic jiného než obnovení dávno zašlé slávy a nesmrtelnosti jeho lidu, a to i přesto, že by strhnutí Závoje způsobilo smrt obrovského počtu nevinných obyvatel Thedasu. V kůži hlavního hrdiny jménem Rook se Solasův rituál samozřejmě pokusíme překazit. Situace se zkomplikuje v okamžiku, kdy se díky sledu událostí na svobodu dostane dvojice zlých elfských bohů, kteří odjakživa touží po naprosté nadvládě nad smrtelníky. Začíná boj o záchranu světa.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Doporučená cena: Od 1 520 Kč
- Česká lokalizace: Ne
- Obtížnost: 5 volitelných stupňů, případně plně přizpůsobitelná
- Základní herní doba: Hlavní příběh vám zabere zhruba 30 hodin (s příběhy jednotlivých členů družiny cca 50 hodin - doporučujeme), s vedlejšími úkoly se bez problému dostanete přes hranici 70 hodin
- Bude vás bavit: Pokud máte rádi universum série Dragon Age, povedené fantasy příběhy, možnost volby, akční souboje, rozmanité lokace a vyžadujete dobrý technický stav
- Nebude vás bavit: Pokud čekáte skvěle napsané dialogy, náročné hádanky, možnost být zlým, taktickou vrstvu a nepřenesete se přes vizuální zpracování postav
Úvod hry je poměrně snadno uchopitelný i pro naprosté nováčky série, ale pokud jste hráli předchozí díly (hlavně Dragon Age: Inquisition), zorientujete se rychleji. Při propracované tvorbě postavy si navíc můžete přenést tři volby ze třetího dílu. Dohrání Dragon Age: The Veilguard mi zabralo úctyhodných 75 hodin. Mimo hlavní příběhovou linku jsem splnil všechny úkoly společníků a drtivou většinu vedlejších misí. V poslední třetině jsem ale část vedlejšího (a méně důležitého) obsahu vynechal. V případě, že vyzobáváte naprosto vše, co hra nabízí, můžete se hravě přehoupnout přes hranici 70 hodin. Tedy za předpokladu, že nikam nespěcháte. Pokud se zaměříte výhradně na hlavní příběh hry, doba strávená v Thedasu se razantně sníží. Tento přístup nicméně nedoporučuji. Ignorováním misí společníků se připravíte o jednu z nejlepších částí hry. Navíc to ovlivní její závěr.
Zápletka hlavního příběhu se rozjíždí velice pomalu, což považuji za škodu. Prvních deset až dvacet hodin (v závislosti na plnění vedlejších úkolů) se toho příliš neděje a tempo hry poměrně výrazně kolísá. Naštěstí se nejedná o přetrvávající problém a s příchodem druhé poloviny hry se zápletka rozjede vstříc grandióznímu finále, které mi vyrazilo dech a způsobilo husí kůži. A to jsem ještě neviděl veškeré možné kombinace zakončení. Samotný závěr je značně ovlivněn rozhodnutími, která během hraní učiníte. Zpočátku jich není mnoho, ale v poslední třetině se karta obrací. Co mne ovšem zklamalo, byla absence možnosti být alespoň trochu záporným hrdinou či padouchem. Drtivá většina dialogů, které jsou bohužel mnohdy opravdu kostrbaté a nepříliš nápadité, obsahuje pouze pozitivní či mírně úderné reakce a odpovědi. Ano, spolu se svými parťáky sice zachraňujeme svět, ale mírný odklon od Mirka Dušína by neuškodil.
Finále mi vyrazilo dech.
Hlavní příběhovou linku nicméně považuji za velmi povedenou, a to především díky opravdu skvělému finále, které vám zabere téměř deset hodin, během nichž nebudete mít čas vydechnout. Hrozba visící nad Thedasem si jednoznačně zaslouží vaši pozornost. Ačkoliv se vám zprvu může zdát, že jste se ocitli v pohádkovém příběhu, postupem času naštěstí vše potemní a zvážní. Škoda, že se tuto atmosféru nedaří držet již od dřívějších pasáží příběhu. Osobně bych to uvítal.
Zabiják, nekromant a další přátelé
Proti nemilosrdným elfským bohům naštěstí nebudete stát sami. Společnost vám bude dělat sedm značně odlišných jedinců, kteří se ke skupině přidají postupem času. Spřátelit se tak můžete s nekromantem Emmrichem, který připomíná anglického gentlemana, zabijákem Lucanisem, bývalou členkou Inkvizice - Lace Harding, technicky nadanou Bellarou, odvážným Davrinem, soukromým očkem Neve Gallus či dračí lovkyní Taash. Ačkoliv jsem k výše uvedeným postavám zpočátku žádné pouto necítil, postupem času se to změnilo. Každý ze společníků disponuje vlastním příběhem, které považuji za jednu z nejsilnějších částí hry.
Společnost vám bude dělat sedm značně odlišných jedinců.
Se společníky lze navázat i romantický vztah, ale tvůrci se zde zbytečně drží zkrátka. Celá romance působí velmi infantilně, téměř jako znázornění první lásky. V kontrastu s romancemi z loňského eposu Baldur’s Gate 3 se jedná o slabý odvar. Osobnosti i příběhy parťáků jsem si náramně užil, tedy s jednou výjimkou. Ačkoliv se následujícím tématem zaobírám nerad, považuji to v případě Dragon Age: The Veilguard za nutné. Hra totiž ze všech stran schytává obrovskou porci nenávistné kritiky za zpracování LGBT tematiky, což může neobeznámenou část hráčů odradit od koupě. To by byla škoda. Ano, v novince se řeší genderová problematika, a to bohužel nepříliš povedeným způsobem. Tyto pasáže, kterých ve hře nicméně není mnoho a týkají se pouze jedné postavy, jsou dle mého názoru naroubovány velmi na sílu a často působí rušivě. To stejné platí o nadužívání moderních pojmů v souladu s probíraným tématem. Jedná se však čistě o můj osobní názor a každého nabádám, aby si svůj vlastní utvořil sám. Nejlépe hraním samotného titulu, ne na základě clickbaitových videí na YouTube či skrze senzacechtivé streamery.
Funkční odklon od žánru
Při tvorbě postavy se lze mimo zástupců jedné ze čtyř ras (člověk, trpaslík, elf a qunari) zhostit jednoho ze tří povolání, a to válečníka, mága či rogue. Každá z herních tříd poté nabízí tři specializace, jejichž směrem můžete investovat dovednostní body, které získáváte s dosažením nové úrovně, případně skrze nalezené poklady. Tvůrci se oproti minulým dílům rozhodli vydat akčnějším směrem. Komplexní taktickou vrstvu byste v Dragon Age: The Veilguard hledali marně. Tentokrát ovládáte pouze hlavního hrdinu a společníkům (na výpravu můžete vzít maximálně dva) zadáváte příkazy pomocí rychlého menu. Soubojový systém se nebojím přirovnat k hratelnosti novodobých dílů série God of War. A to včetně rozbíjení nekonečného počtu beden a váz, které mne iritovalo i během epického dobrodružství Krata a Atrea. Já se ptám proč?
Tvůrci se oproti minulým dílům rozhodli vydat akčnějším směrem.
Na základě vybraných abilit disponujete třemi aktivními skilly, jednou ultimátní dovedností a třemi runami. Ačkoliv jsem zprvu hrál na klávesnici a myši, rychle jsem přesedlal na ovladač, na kterém se Dragon Age: The Veilguard hraje jednoznačně lépe. Stejně jako Rook, i parťáci mají talentový strom s různými dovednostmi, ovšem oproti hlavnímu hrdinovi značně zredukovaný. Jednotlivé skilly mají mezi sebou vzájemné aktivační a detonační účinky, tedy za předpokladu, že správně vyberete složení vaší družiny. Výsledkem tak mohou být rozmanitá a efektivní komba, která rozzáří vaši obrazovku a zmrazí úsměv nepřátelům v podobě kultistů, zplozenců temnot, démonů či draků, kteří zde samozřejmě nechybí. Ba co víc, souboje s draky zde patří k opravdu parádním herním momentům.
Osobně jsem hrál za rogue, přesněji ve specializaci Duelist. S odstupem času jsem zjistil, že se pravděpodobně jedná o nejnáročnější kombinaci herní třídy a specializace, jelikož používání mnou vybraných dovedností bylo založeno na co nejmenším počtu inkasovaných zásahů. Přiznám se, že odrážení útoků mi příliš nešlo, a to i přesto, že jsem požadované tlačítko mačkal na základě žlutě svítícího indikátoru. Nedokážu určit, zda se jednalo o problém nedostatečných reflexů, odezvu ovladače či samotné hry. I přesto jsem si nekrotické dovednosti svého zabijáka z řad frakce Antivan Crows užil.
Dragon Age: The Veilguard je v mých očích tudíž spíše akční adventurou s RPG prvky. Souboje jsou nicméně imerzivní, rychlé a zábavné. Díky pěti stupňům obtížnosti si náročnost hry uzpůsobí opravdu každý. Pro hračičky je k dispozici možnost kompletní úpravy všech dílčích segmentů obtížnosti (počet životů nepřátel, jejich agresivita, síla, čas na blokování útoku atd.). Samozřejmostí je také velké množství vybavení v podobě brnění, zbraní, amuletů, prstenů a run se speciálními efekty. Každý předmět disponuje raritou, vlastními bonusy a statistikami. Jakmile najdete stejný kus výbavy znovu, rarita se automaticky zvýší. Napříč herním světem jsou schovány i speciální předměty s opravdu silnými prvky. Většinou však disponují i negativním účinkem. Jejich používání je tudíž podmíněno vaší preferencí, herním stylem a buildem. Úroveň výbavy lze vylepšovat u NPC postavy, která se nachází v níže popsané základně jménem The Lighthouse. Později lze předměty i očarovat bonusovými statistikami, a to jak u hlavního hrdiny, tak i v případě společníků. Velké množství předmětů lze navíc zakoupit u frakčních obchodníků, a to v závislosti na jejich úrovni.
Thedas tajemný a krásný
Obavy, které jsem skrze novou vizuální stylizaci sdílel s velkým počtem hráčů, se rozplynuly po pár hodinách. Ano, zpracování vzhledu postav lze označit za poněkud netradiční, což nesedne každému, ale prostředí je díky grafickému enginu Frostbite naprosto nádherné. Musím vás upozornit, že Dragon Age: The Veilguard nenabízí otevřený svět, nýbrž instancované lokace, z nichž každá disponuje jinou rozlohou a stylem. Během putování se podíváte do ruin prastarého elfího města v Arlathan Forest, které jsou obývány frakcí zvanou The Veil Jumpers. Kroky družiny povedou i do bažin v Hossberg Wetlands. Zde se Šedí strážci (v originále The Grey Wardens) snaží zastavit postup tzv. „the Blight", temné organické pohromy, která postupně pohlcuje okolí.
Prostředí je díky grafickému enginu Frostbite naprosto nádherné.
Navštívíme i dvě razantně odlišná města. Prvním z nich je lákavé a tajemné Treviso, které značně připomíná italské Benátky, a to hlavně díky architektuře, obyvatelům, vodním kanálům a gondolám. Vadou na kráse Trevisa je okupace, která dělá vrásky na tváři místní organizaci zvané Antivan Crows. Druhým městem je Minrathous. Zde navštívíme jeho přístavní chudou část, jejíž obyvatelé mizí za záhadných okolností. Od ruchu velkoměsta si odpočinete na prosluněných plážích Rivainu. Zvláštní místo v mém srdci si získala Nekropole, která je domovem frakce The Mourn Watch. Stylizace této lokace se mi hluboce zaryla do paměti. Věřím, že na tom budete podobně.
Každá část herního světa nabízí hlavní i vedlejší úkoly, které se často dotýkají místní frakce. Čím více obsahu v dané lokaci absolvujete, tím vyšší reputaci u dané frakce získáte. Vše se zúročí v závěru hlavního příběhu. Do jednotlivých lokací budete vyrážet z centrálního hubu jménem The Lighthouse. Jedná se o vznášející se soustavu budov, která naší družině poskytne útočiště se vším potřebným. Od kuchyně až po ubytování. Rozsáhlá zóna zvaná The Crossroads skýtá obrovské množství vedlejších aktivit, které byste neměli minout. Nacházejí se zde eluvianská teleportační zrcadla, která slouží k přesunu do zbytku Thedasu. Jedná se tedy o jakýsi most mezi jednotlivými lokacemi. Jakmile ovšem objevíte některý z mnoha teleportačních bodů v jednotlivých částech Thedasu, můžete se přesouvat pomocí mapy a přidržení jediného tlačítka/klávesy. The Crossroads lze v pozdějších fázích hry částečně ignorovat, ale byla by to škoda. Nachází se zde totiž například zajímavé pasáže, které se týkají minulosti mága Solase.
Vše se zúročí v závěru hlavního příběhu.
Thedas skrývá obrovské množství truhel a nádob s poklady a kořistí. Jednou narazíte na zlaťáky, jindy zase na předmět, který ocení NPC v The Lighthouse. Ačkoliv se nejedná o hru v otevřeném světě, můžete průzkumem strávit dlouhé hodiny. S tím se pojí i velké množství puzzlů a hádanek, které mne bohužel zklamaly na plné čáře. Jedná se o repetitivní a nadužívané ničení bariér, krystalů, propojování paprsků a tahání za páky. Ani jednou jsem nenarazil na zapeklitější rébus, který by potrápil mé mozkové závity. Domnívám se, že v tomto případě tvůrci zásadně podcenili inteligenci a logické uvažování hráčů. Alespoň v to doufám.
Parádní optimalizace
Pokud se budeme bavit o technickém stavu PC verzí her, které vyšly během posledních let, marně bych napočítal deset titulů s opravdu povedenou optimalizací. Pozitivní tedy v tomto ohledu příliš často nebývám. U Dragon Age: The Veilguard nicméně musím udělat výjimku. Na to, jak dobře hra v některých lokacích a momentech vypadá, mi běžela překvapivě plynule. Se sestavou s procesorem AMD Ryzen 5600x, grafickou kartou NVIDIA RTX 3070 Ti a 32 GB RAM jsem v rozlišení 1440p dosahoval 60 až 120 snímků za vteřinu, a to po drtivou většinu času. Několik propadů pod 60fps jsem sice zaznamenal, ale jednalo se převážně o zónu Arlathan Forest. Výše uvedené platí pro vysoké detaily a DLSS v režimu kvality.
Musím uznat, že mě mrzí můj nedostatečně výkonný hardware, jelikož jsem se kvůli snímkům musel rozloučit s detailnějším zobrazením vlasů (což je opravdu znát) a technologií ray tracing. Oboje zvedá vizuál Dragon Age: The Veilguard o úroveň výš. S těmito vychytávkami jsem se nicméně pohyboval okolo 30 fps, což mi jednoznačně nestačí. Pochválit musím i dabing jednotlivých postav, ozvučení a povedený hudební doprovod. Za celou dobu jsem se nesetkal s jediným pádem hry, což v dnešní době považuji za zázrak. Zamrzela mne nicméně prodleva při pohybu skrze rozličná menu. Stejná situace je dle mých informací i na konzoli PlayStation 5. Zda se tento problém týká i Xbox Series X/S, nemohu posoudit.
Návštěva Thedasu stojí za to
Téměř 80 hodin s Dragon Age: The Veilguard jsem si ve výsledku opravdu užil. Hlavní příběhová zápletka se sice rozjíždí zbytečně pomalu a tempo místy pokulhává, ale bravurní a epické finále to trpělivým dobrodruhům bohatě vynahradí. Když jsem se rozhodoval, jakou výslednou známku udělit, dlouho jsem koketoval s číslem sedm. Díky nečekaně povedenému závěru ale musím Dragon Age: The Veilguard přičíst jeden bodík k dobru. Nestává se příliš často, abych měl u her husí kůži (hororové tituly nevyhledávám) ze scén, které se na obrazovce odehrávají. Velmi dobře jsem se bavil i u příběhových linek jednotlivých členů družiny. Na Thedas je díky enginu Frostbite radost pohledět, dabing postav je na velmi vysoké úrovni a akční soubojový systém rozhodně neurazí.
Nestává se příliš často, abych měl u her husí kůži.
Nic však není dokonalé. Krkolomné dialogy mi často neseděly, vzhled a obličeje postav jsou v kontrastu ke krásnému prostředí slabé, extrémně osekané romance nepotěší a pomalý rozjezd může mnoho hráčů odradit. Po dohrání se nicméně přikláním k názoru, že si Dragon Age: The Veilguard rozhodně nezaslouží tolik nenávisti, jaké se mu dostává. Nejedná si sice o dokonalé fantasy dobrodružství, ale rozhodně ani o špatnou hru. Naopak, novinka od BioWare vám nabídne desítky hodin kvalitní herní zábavy, a to za předpokladu, že ji to dovolíte.
Verdikt
Dragon Age: The Veilguard nabízí pestrý výlet do světa plného magie, zla, bratrství, naděje i nebezpečí. Nádherný Thedas vás okouzlí, povedený příběh si udrží vaši pozornost a epické finále vám nedovolí vydechnout. Propracované příběhové linky vedlejších postav jsou rozsáhlé a velmi povedené. Kvalitní technická stránka působí v dnešní době jako zjevení a akční soubojový systém potrápí vaše reflexy. Široce nastavitelná obtížnost zajistí, že si hru užijí méně zkušení hráči i hledači výzev. Hru sráží pomalý rozjezd, nedostatečně propracované romance, krkolomné dialogy, slabé repetitivní hádanky a nepřirozený vzhled postav. Ve výsledku se však jedná o povedené fantasy dobrodružství, které vás zabaví na vyšší desítky hodin.
