Rayman Raving Rabbids 2

Vedle obecně známé a neustále dokola propírané technologické evoluce videoherních konzolí v uplynulém roce se vývojáři pomalu, ale jistě přesouvali od úmorného nastavování provařených herních sérii k představování nových značek a svěžích herních nápadů. A právě Raving Rabbids je jednou z takových značek. Díky zdařilé reklamní kampani a své domácí platformě Nintendu Wii, potažmo díky svému úspěchu, se bílí roztomilí králíci s inteligenčním kvocientem pod bodem mrazu zažrali do srdcí mnohých hráčů. Teď, po prvním prošlapání terénu miniher, přichází s pomalu odumírajícím Raymanem v závěsu opět stejná banda, ale tentokrát to rozbalí přímo v bláznivém lidském světě.

Králičí safari

Prvnímu pokusu o útok bláznivých králíků zabránil Rayman. Jenomže jeden neúspěch neodradí ani mnohem inteligentnějšího tvora a takový bílý dvouzubý hlodavec s inteligencí přezrálé okurky se nenechá odradit ani chybějícími dveřmi v tlusté zdi od průchodu právě tou zdí, natožpak je-li takových mudrců více. A tady je jich jako psů, totiž králíků. Není se tedy čemu divit, že generálku v Raymanově světě zametli pod koberec a vydali se poškádlit obyvatele jiné dimenze. A čert tomu chtěl, aby skončili právě u nás na Zemi. Ovšem Rayman nechrání pouze svůj svět a jako opravdový hrdina se vydal po stopě králíků, aby zjistil, jestli světu, kam se dostali, můžou vůbec nějak uškodit. Jak to zjistí? Jednoduše si je při jejich řádění vyfotí, a to hned několikrát. A aby nasbíral dostatek informací, musí získat snímky králíků rozesetých po celém světě – Severní Amerikou počínaje, přes Evropu, Asii, Japonsko, Jižní Ameriku, až po Austrálii. A protože co jiný kraj, to jiný mrav, tak i jiní králíci.

Řádíš, řádím, řádíme

Na pasivního fotografa potřeštěných hlodavců si ale hrát nebudete, to se nemusíte bát. Rayman a jeho fotoaparát jsou zde pouhou záminkou – naplnění filmových políček je podmínkou pro přesunutí se z jedné oblasti do druhé. Z někdejšího hlavního protagonisty se stává pouze jakýsi oslí můstek, kterým vývojáři do světa vypouští běsnící králíky. Aby bylo co fotit, musíte se právě vy chopit role králíků. Opět jde o jednoduché minihry se ztřeštěnými pravidly a ještě šílenějšími náměty. Jednotícím pravidlem je nutnost dosáhnout v kampani v daném časovém limitu určitý minimální počet bodů, které jsou pak převedeny do „náplně“ pro film v Raymanově fotoaparátu. Vždy je třeba naplnit jednu ruličku filmu, aby se hra posunula do další oblasti. A co pro to musíte udělat? Zvládnout umělé rodeo, pořádně naflusat druhém králíkovi do cocktailu, vybrat ten správný kus žvance co nejrychleji, spořádat co nejvíce jídla či pálivých papriček a pak poháněn žhavým dechem vyletět co nejvýše k nebi, nasprejovat na zeď různé obrazce, balancovat na tyči či závodit ve dvojkombinaci sta metrů a nošení vody, zchladit horký dort dřív, než vám ten předešlý sežerou ostatní králíci, prokázat své geometrické znalosti obkreslováním různých tvarů, pomáhat udržet rytmus králičí kapele, vybrat zbylé mozkové buňky z kolegovy hlavy, nastavit králíka na posuvné židli do správné výšky pro portrét, nakrájet zeleninu, dohodit jiným králíkem co nejdál, nafouknout co největší bublinu ze žvýkačky, donutit králičí pěvecký sbor k synchronizovanému zpěvu či dát jinému hlodavci v ringu pořádnou nakládačku.

Uff, pěkně dlouhý, přesto neúplný výpis. To ještě nezmiňujeme ty nejoriginálnější, jako je telefonování v kině či flusání papírků na učitele, přičemž obě tyto kratochvíle ve své druhé půli spočívají ve svedení viny na jednoho ze tří dalších přítomných soutěžících. I když se toho teď zdá hodně, v reálu se jednotlivé hříčky díky své krátkosti opakují v relativně rychlém sledu, neboť pro naplnění jedné roličky filmu nestačí dohrát všechny minihry v jedné oblasti na nejlepší skóre, ale je třeba zvládnout je hned několikrát. Připočteme-li k tomu fakt, že některé nápady se variují a jiné bez ostychu zůstávají v několika oblastech prakticky stejné, nelze jinak, než hořekovat na nedostatek invence.

Jeden králík nestačí

Všech šest dostupných oblastí dokončí přičinlivý hráč nebo neúnavný cestovatel během jediného krátkého odpoledne, což je trochu málo. Nicméně autoři si toho byli zjevně vědomi, a tak přichystali rovnou dva další herní módy, které recyklují všechny jednotlivé hříčky. Ve score režimu není motivací naplnění Raymanova foťáku, ani odměna v podobě různorodých módních doplňků pro vašeho králíka, jako je tomu u kampaně, ale jednoduše nejvyšší bodové ohodnocení a zápis v tabulce tří nejlepších hráčů. I to může někomu stačit ke štěstí. A komu ani to nestačí, může to ještě zkusit s multiplayerem, který bohužel zůstal pouze v lokální podobě, ovšem zúročil ty nejnápaditější minihry, kde s vámi obyčejně soutěží i další králíci, na jejichž místě mohou tak být i živí hráči.

Ale ani multiplayer, možnost špičkovat se ve score režimu, ba ani šatna, kde lze navléct svého králíka do opravdu ujetého oblečku, nevyváží pocit ošizení, když hra po nějakých třech hodinách často kvalitní a občas trošku repetitivní zábavy ukáže titulky a zbaběle stáhne ocas mezi nohy. Že jsou hry s šílenými králíky ujeté, v přeneseném významu správně „blbácké“, jsme si už zvykli, ale neradi bychom si zvykali na herní sérii, která ujíždí standardům délky herního času směrem dozadu tak, že všechny díly seřazené za sebou nedosáhnou ani na hlaveň průměrné pětihodinové střílečky.