Nioh 2

Když se mi David v uplynulých dnech svěřoval s tím, jak je jím recenzovaný Ori and the Will of the Wisps náročnou hrou a jak si není jist, zda jeho nástrahy stihne včas pokořit, politoval jsem ho, ale zároveň jsem se pro sebe shovívavě pousmál. Podobných situací už jsem ve své kariéře recenzenta souls-like her zažil bezpočet. Počínaje mou malou premiérou v podobě datadisku The Old Hunters pro Bloodborne přes všechny ty Dark Soulsy, Surge a Sekira až k druhému Niohu, který se mi dostal do rukou nyní. Už asi nemá smysl vám zas a znovu vyprávět o tom, jak moc mi žánr moderních tuhých akčních RPG přirostl k srdci, přesto byste měli vědět, s jakým respektem na svá bedra vždycky beru onu zodpovědnost postarat se o recenzi, která v zájmu čtenáře musí vyjít co nejdřív. Velmi dobře si pamatuji, jak mě před třemi roky přiváděl první Nioh k šílenství zdánlivě neporazitelným třetím bossem, který mě trápil celý jeden den. Zlovolná létavá ženština Hino-Enma mě s železnou pravidelností dokázala poslat k zemi hned po skončení úvodní animace a stála mě ohromné množství nervů a pár šedých vlasů. Proč se o tom ale zmiňují na počátku recenze druhého dílu? Protože takové okamžiky přirozeně přišly i tentokrát.

Pokud byste si potřebovali udělat hrubou představu o tom, jaký Nioh 2 vlastně je, mohl bych vás s klidným svědomím odkázat na svou recenzi prvního dílu. Na první pohled a osahání jsou si obě hry velmi podobné. Uživatelské rozhraní nenaznalo zásadnějších změn, grafické zpracování je rovněž prakticky totožné a stejná zůstala i struktura hry, která namísto otevřeného světa nabízí systém jednotlivých hlavních příběhových misí, jež končí porážkou místního bosse, a menších vedlejších úkolů, díky nimž se vrátíme do známých lokací, kde však nalezneme třeba obměněné nepřátele a loot.

TAK SNADNÉ TO ZAS NENÍ

Stačí ale hrábnout trochu více pod povrch a je zřejmé, že Nioh 2 není jen glorifikovaným datadiskem, jak by mohli zlí jazykové namítat. Je skutečně velmi zajímavé sledovat, jak odlišný přístup si Team Ninja zvolil oproti žánrové konkurenci. Zatímco FromSoftware v případě Sekira očesali herní principy až na kost a hra místo akčního RPG mnohem více připomínala adventuru, která více než na statistiky spoléhá na mistrné zvládnutí soubojového systému (kterýžto fakt byl výrazně podpořen praktickou nemožností přelevelovat svou postavu tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelné výzvě), Nioh 2 jde cestou zcela opačnou a doslova zavaluje hráče nesmírně robustní nabídkou možností, jak profilovat svou postavu. Pokud jste tedy fanoušky rozličných buildů a hledání toho nejoptimálnějšího herního stylu, budete si po celou dobu hraní doslova chrochtat blahem. K RPG systému se ještě vrátím, napřed si hru přiblížíme trochu více zeširoka.

Oproti prvnímu dílu nedostanete předem určeného hlavního hrdinu Williama. Svého avatara si můžete vytvořit dle vlastních představ, na výběr je z obou pohlaví a tvorba postavy je správně japonsky komplexní až do detailů jako jsou oční linky. Protagonista má ale z poloviny krev démonických jókai, což jednak hraje nemalou roli v příběhu, jednak tento fakt otevírá značné možnosti pro rozšíření soubojového systému. Příběh zasazený do feudálního Japonska nicméně nepatří (stejně jako v prvním díle) mezi ty nejsilnější stránky hry a troufnu si říct, že kvůli jeho rozuzlení ve druhém Niohu patrně mnoho času nestrávíte. Děj je na rozdíl od Souls vyprávěn poměrně exaktně skrz klasické cutscény, které kromě pompézních soubojů plných zpomalených záběrů obsahují i tradiční japonský humor. Ten buď máte rádi, nebo nad jeho nemístností kroutíte hlavou. Dobře ale zapadá do celkové stylizace, která je oproti strohému a designově čistému konkurenčnímu Sekiru až kýčovitá ve svém užívání barev (zejména to platí pro vaše průvodce z říše zvířecích duchů), zároveň tu ale skvěle vyniká nesmírně bohatá nabídka zbrojí, na něž je radost pohledět. Už v prvním dílu byla fashion na velmi vysoké úrovni a nejinak je tomu i tentokrát.

JAKO DOMA

Nioh 2 se hraje stejně jako první díl a drtivá většina žánrově spřízněných titulů. Čeká vás tedy opatrný průzkum jednotlivých úrovní, hledání a otevírání zkratek management omezeného množství léčivých elixírů a v případě smrti návrat k nejbližší malé kapličce a ztráta nasbíraných zkušeností, pro něž se ale můžete vrátit na místo smrti. Design levelů mohu pochválit, a to jak z estetického hlediska, jež poskytuje dostatečnou rozmanitost, tak i z hlediska hratelnosti. Jednotlivé vzdálenosti jsou od sebe tak akorát daleko, aby smrt byla sice frustrující, ale spíše než k okamžitému vypnutí mě motivovala k dalším a dalším pokusům zdolat stanovenou překážku. Zpravidla platí, že cesta k finálnímu bossovi úrovně je po odemčení všech zkratek dostatečně jednoduchá na to, abyste se mohli soustředit jen a pouze na konfrontaci s ním a nemuseli řešit, že než se do arény doplahočíte, máte polovinu zdraví fuč a léčivé elixíry jsou ty tam. Z minulého dílu se vrátili i malí zelení kodamové, poschovávaní po úrovních a čekající, až je zavedete ke kapličce. Tam vám následně mohou zvýšit nějaké ty pasivní bonusy. Potkat můžete i temné kodamy, kteří s vámi rádi smění cenné předměty.

Nioh 2 se hraje stejně jako první díl a drtivá většina žánrově spřízněných titulů. Čeká vás tedy opatrný průzkum jednotlivých úrovní, hledání a otevírání zkratek management omezeného množství léčivých elixírů a v případě smrti návrat k nejbližší malé kapličce.

Co se týče soubojového systému, svůj návrat slaví mechanismus nízkého, středního a vysokého držení zbraně. Nízký je nejrychlejší a údery zpotřebovávají nejmenší množství staminy (zde se jí říká Ki), vysoký funguje přesně naopak a střední, inu, ten je prostě střední. Na držení zbraně jsou také navázána rozličná komba a speciální údery, které si můžete postupně otevírat. Právě přepínání postoje a hlavně využívání mechanismu Ki Pulse, jenž v akci umí dočerpat potřebnou staminu, je tím nejzásadnějším prvkem v úspěšném zvládnutí soubojů. Typů zbraní je nesmírné množství, kromě obligátní katany tu narazíte na mnou milované masivní odači, sekyrky, tonfy, kopí nebo třeba kosy. Kategorií samou pro sebe jsou zbraně na dálku, luky, ručnice či malé osobní kanóny. Využíváním konkrétní zbraně roste její účinnost, specializace na určitou kategorii zbraní vám pak odemyká body, které lze investovat do stromu skillů s tou konkrétní skupinou svázaným.

VYPUSŤ VNITŘNÍHO DÉMONA!

Kromě toho se také můžete specializovat na techniky nindžucu a magie, jak si to pamatujeme z prvního dílu. Zbraně i zbroj mají několik stupňů kvality, mohou mít rozličné bonusové vlastnosti a mnohé z nich jsou součástí setů, jejichž částečná či úplná kompletace poskytuje další výhody navíc. Vaše základna také skýtá služby kováře, jenž je schopen ze získaného materiálu a receptů vykovat zbrusu nové vybavení, případně vám vylepšit to stávající na odpovídající úroveň, nebo třeba změnit vzhled meči, který jste si třeba zamilovali, ale už se vám vizuálně okoukal. Úplným základem RPG systému je potom několik tradičních statistik, jež ovlivňují třeba sílu útoku, maximální možnou hmotnost nesené zbroje, výši zdraví a staminy. Statistiky i skilly můžete během hry za pomocí speciálních předmětů resetovat a zcela přeskládat, pokud třeba zjistíte, že by vám jiný herní styl vyhovoval lépe, nebo prostě chcete zkusit něco jiného. Na výběr je tu skutečně až hanba.

Novinkou v aktuální hře jsou schopnosti spojené s původem hlavního hrdiny. Ten může podobně jako William v prvním díle mít celou řadu duchovních průvodců, těm však nově lze přidávat skilly z poražených jókai a výrazně si tak pomoci v soubojích, nehledě na to, že jsou tyto schopnosti většinou doprovázeny relativně sexy grafickými efekty. Během souboje tak můžete třeba pročísnout řady nepřátel obřím mečem, vypustit smršť pěstí jednookého buclatého obra nebo třeba pokropit nepřítele elektrizujícími paprsky z mnoha hlav jistého esteticky velmi nepříjemného tvora. Hrátky s dušemi poražených jókai, jejich postupné vylepšování a posilování a výběr éterických zvířecích společníků, z nichž každý má svá konkrétní specifika, dodává hře další rozměr a hloubku taktických možností. Pokud jste však třeba z trailerů nabyli dojmu, že se jedná o naprosto ultimátní zbraň, která vám vyseká cestu z každé šlamastyky, mohu vás uklidnit – jedná se sice o nástroj, který může ve správné chvíli zvrátit průběh souboje, rozhodně se na něj ale nelze spoléhat jako na všeobecnou spásu.

Z minulého dílu se vracejí hroby padlých válečníků, s nimiž se můžete utkat a získat tak nějaké to vybavení, zkušenosti a prestiž, která vám následně také může odemknout různé bonusy. Nově přibyly i modré hroby, jež na zem položili hráči schválně. Můžete si skrz ně vyvolat počítačem ovládaného spolubojovníka, jenž vám může pomoci třeba s bossem. Má to však jednu zásadní vadu – mizernou umělou inteligenci, která bude parťáka při střetu se silnějším nepřítelem patrně stát život. Za zmínku určitě stojí i možnost kooperativního multiplayeru nebo systém frakcí, ani jednomu jsem ale během svého hraní nepřišel na chuť. Jedná se ale o další vrstvy na už tak bohatém plátně toho, co vše lze v Niohu podnikat.

PÁR VAD NA KRÁSE

Abych pořád jen tak nechválil, i Nioh 2 má své mouchy. Dokázal bych si představit, že nám vývojáři naservírují o něco větší množství originálních nepřátel. Celou řadu z nich jsme totiž už viděli minule a když člověk sleduje, jaký talent pro design bizarních stvoření autoři mají, zamrzí vás o to víc, že nám jich dali relativně málo. Pro akční RPG tohoto střihu je naprosto zásadní, aby hráč při úmrtí jednoznačně věděl, proč zemřel (a aby to vždy byla jeho chyba – hra by neměla neférově podvádět). Přesto mě Nioh 2 několikrát velmi nepříjemně překvapil skutečně velmi lacině schovanými nepřáteli (vzpomeňte si na mě, až narazíte na jisté hadí slečny v jeskyních). Grafický kabátek rozhodně nedostahuje současného standardu, zejména v případě, kdy na PS4 Pro oželíte větší rozlišení ve prospěch zvýšeného snímkování (což rozhodně udělejte). Také bych si uměl představit, že hra některé své mechanismy lépe vysvětlí, případně rozumněji rozvrství množství informací. Nováčci v žánru se totiž podle mě musejí zcela bez pochyby v prvních hodinách absolutně ztrácet. A s tím souvisí ještě jeden podotek – opravdu si nemyslím, že Nioh 2 je vhodným vstupním bodem do souls-like problematiky.

Minulý díl si ode mě vysloužil maximální hodnocení a není nejmenší důvod, aby tomu v případě dvojky bylo jinak.

Co je to všechno ale platné, když hra nám, adrenalinovým závislákům, dodává přesně ty pocity, které máme tak rádi? Ty zpocené dlaně, zkřehlé prsty, neschopnost jít spát dříve, než pokoříte tu zpropadenou potvoru. Nioh 2 je herní hérák, stejně jako Bloodborne nebo třeba The Surge. Pokud ale tyhle hry rádi nemáte, jen těžko ve vás zrovna on tenhle názor zlomí. Nijak se netajím tím, že jsem na příchod recenzního klíče čekal jako malé děcko na Ježíška a že jsem hře propadl od prvního okamžiku. V ničem mě nezklamala, naservírovala mi přesně takové množství pokroku v mezích zákona, abych se dobře zorientoval a zároveň neměl pocit, že si vývojáři příliš ulehčili práci. Minulý díl si ode mě vysloužil maximální hodnocení a není nejmenší důvod, aby tomu v případě dvojky bylo jinak. Pro fanoušky žánru je Nioh 2 naprostá povinnost. Začátečníkům ale spíše doporučím, aby si za pár korun pořídili nejprve první díl. I ten má totiž po letech pořád co nabídnout.