NHL 20 Recenze NHL 20

NHL 20

David Rozsíval

David Rozsíval

26. 9. 2019 16:11 2
Reklama
Reklama

Je tady září. Děti znovu popadly školní aktovky, řetězce pomalu popadá předvánoční šílenství a za chvílí popadá i to listí na stromech. Zároveň se ale po tuzemských i zámořských kluzištích znovu prohánějí chlapíci, pronásledující v podivné hře kus černé gumy. A zatímco si Jakub Voráčkem s Dominkem Kubalíkem pomalu brousí brusle na návrat slavné soutěže do matičky Prahy, virtuálně je mohou obout už teď – a vy s nimi.

Přiznám se, že není snadné psát recenzi na každoročně vydávanou sportovní hru a nesklouznout jen ke srovnávání s ročníkem minulým. Tohle přibylo, tohle ubylo, tohle se spravilo a tohle tam zůstalo. Proto na to tentokrát půjdu od začátku trochu jinak. Ale nebojte se, i na to srovnávání nakonec dojde.

VENCA MI TO TAM HODIL

Hned zpočátku je tedy na místě zdůraznit, že NHL 20 je ve své podstatě obrovská hra. A upozorňuji na to nejenom nováčky, ale připomínám to i starým harcovníkům, kteří by na to v záplavě hudrování na téma, jak se NHL nikam neposouvá, mohli zapomenout. Stačí si vzpomenout, jak vypadalo NHL 14 – jistě sami uznáte, že za těch šest let hra neskutečně nabobtnala.

Jde pořád (víceméně) o hokej, nicméně zážitky a motivační systémy jsou v každé rodině režimů nastaveny odlišně.

Podobně jako FIFA, nebo třeba Call of Duty, i NHL je dnes slepencem několika titulů, za které by se vydavatel nemusel stydět, ani kdyby je vydal jako samostatné hry. V případě videoherní variace na hokej dostáváme hned dvě takové, které se mohou pochlubit vlastním uzlem obsahujícím několik režimů – jde o Hockey Ultimate Team a World of CHEL, známý z loňska. K tomu ještě připočtěme „klasické“ NHLko, s režimy jako je okamžitá hra, režim Franchise, Be a Pro a další. Každá z trojice „her“ přitom funguje podle výrazně odlišných pravidel – sice jde pořád (víceméně) o hokej, nicméně zážitky a motivační systémy jsou v každé rodině režimů nastaveny odlišně.

TAK JSEM DO TOHO PLÁCNUL

Stejně jako najdete hráče, které v Call of Duty zajímá pouze kampaň, jiné pařící až do zemdlení Blackout a další, kteří nedají dopustit na hraní se zombíky, i v NHL vás nejspíš nebude bavit všechno. Ale právě skutečnost, že někdo má rád holky a jiný zase vdolky hraje autorům do karet. Když chcete hrát „klasiku“, najdete mraky týmů z nejrůznějších soutěží (z těch relevantních už léta chybí pouze ruská KHL), ve Franchise režimu hromadu manažerských rozhodnutí, možnost vytvořit si vlastní klub i s unikátním klaksonem a tak dále. Ve World of CHEL pak objevíte rychlý, vysoce kompetitivní a arkádový zážitek okořeněný fashion efektem plynoucím z nekončící záplavy tašek s výbavou. A Hockey Ultimate Team přináší stovky a stovky kartiček, které můžete prodávat, vyměňovat, kupovat a zejména z nich sestavovat týmy, se kterými vyzvete ostatní hráče či umělou inteligenci.

Možná jste podívali dolů na hodnocení a říkáte si, jak je možné, že taková saturace kvalitním obsahem nevedla k vyšší známce? Obloukem se tím vracíme k na začátku zmíněnému problému s recenzováním sportovních sérií. Hru nemůžeme chválit jen za to, co vystavěli její předchůdci. Je třeba také pokroku.

NAŠTĚSTÍ TO TAM SPADLO

A s pokrokem to je poslední dobou v sérii NHL opravdu složité. Nelze říci, že by se autoři nesnažili – uplynulé ročníky přinesly vydařené úpravy Franchise režimu, loni pak masivní přírůstek v podobě World of CHEL. Jenomže zároveň je čím dál víc patrné, že tvůrci narážejí na strop užité technologie. A naděje na změnu je vzhledem k (ne)popularitě hokeje jako sportu, spíše marginální.

Dojem ze sledování televizního přenosu zvládaly podle mého soudu vybudovat předchozí ročníky o pověstný chloupek lépe.

Nečekejte tak žádné změny v kvalitě grafického zpracování. EA se sice rozkmotřilo se svým televizním partnerem, takže svoji hru letos poprvé po dlouhé době opatřilo vlastní zápasovou infografikou a komentářem, ale změna je to spíše kontraproduktivní. Přinesla sice několik nových efektních opakovaček, které se ale časem omrzí, a tak či onak tvoří v záplavě důvěrně povědomých záběrů menšinu. A dojem ze sledování televizního přenosu zvládaly podle mého soudu vybudovat předchozí ročníky o pověstný chloupek lépe.

MUSÍME SI TO V ŠATNĚ VYŘÍKAT

Autoři se snaží pracovat alespoň na animacích a fyzikálním modelu – bylo to znát už loni a letos jsme se dočkali zase drobného krůčku kupředu. Nese to s sebou sice mírně negativní efekty v podobě (na základní nastavení) hypersenzitivního odebírání kotoučů a velmi častých faulů holí, ale kolize a bruslení hráčů díky tomu vypadají zase o něco uvěřitelněji. Jedná se ovšem pouze o mírný pokrok v mezích zákona – zatímco FIFU či PES si z větší dálky možná i můžete splést se skutečným televizním přenosem, u NHL to pořád nehrozí.

Mírného (ale marketingem EA hojně oslavovaného) zlepšení se tentokrát dočkaly animace brankářů. Ti dostali do vínku několik nových zákroků, ale přínos pro dojem ze hry je takřka nulový. Zejména proto, že i přes nové pohyby pořád působí interakce gólmanů se svým okolím podivně roboticky a neresponzivně. Zatímco hráči v poli už svými pohyby, například při bruslení v oblouku, skutečné hokejisty opravdu připomínají, brankář je v NHL 20 nadále jakousi loutkou, kterou po ledě přesouvá neviditelný loutkář.

NA POKOJI HRAJME PLEJSTEJŠN

Zatímco loni udělal World of CHEL velký vítr, letos jsou změny v herních režimech spíše kosmetické. Franchise režim umožňuje hlubší práci s trenérským štábem (ale stejně jako skoro všechno ostatní v tomto režimu, i ji můžete nechat běžet samospádem) a jednoduše zpracovanou chemii jednotlivých formací. Stále jsme se však nedočkali zapracování druhé farmy v podobě East Coast Hockey League nebo možnosti vyzobávat hráče přímo z evropských klubů tak, jak se to nezřídka děje ve skutečnosti. Chybí mi také možnost uložení dané sestavy a její využívání např. na konkrétního soupeře. Jinými slovy – pořád je co zlepšovat.

Turnaje v Ones se účastní 81 hráčů, rozdělených do trojic, z nichž dále postupuje pouze vítěz.

World of CHEL přináší hlavně přepracování turnajového systému, který se nadále snaží hráče co nejčastěji odměňovat. V praxi to znamená, že nově se oba arkádové multiplayerové režimy – Ones i Threes hrají na vyřazovací miniturnaje. Turnaje v Ones se účastní 81 hráčů, rozdělených do trojic, z nichž dále postupuje pouze vítěz. Abyste turnaj vyhráli, musíte zvítězit čtyřikrát v řadě, ale radost udělá i každý postup do další kola. A když postup nevyjde, můžete hned začít hledat nový turnaj – podobně jako třeba v Battle Royale hrách. Obdobně funguje i režim Threes – ale místo 81 jednotlivců se tu utkává 8 týmů.

LETOS UŽ TU MEDAILI FAKT PŘIVEZEME

Systém funguje skvěle, často jsem se přistihl, že jsem po prohraném zápase dal ještě jeden, abych konečně dobyl další kolo, a když to nevyšlo, tak ještě jeden a potom ještě jeden další. Drobný háček tkví v tom, že celý turnaj je jen kouř a zrcadla. Hra ve skutečnosti nepáruje 81 (resp. 24) hráčů do jedné místnosti. Zkrátka vám při postupu zkusí vyhledat nějaký dostupný mač v dalším stupni. Ale nejspíš je to ku prospěchu věci – systém chybějící místa svižně zaplňuje umělou inteligencí, což umožňuje zkrátit vyhledávání dalších her. I tak se občas matchmaking trochu vleče, takže o další komplikace nejspíš nestojíme.

Hockey Ultimate Team obdržel nový režim Squads, kde můžete vyzývat speciálně vytvořené týmy jiných hráčů – včetně hvězd NHL. V prvním týdnu tak bylo možné se střetnout s mužstvem, které poskládala tvář letošního NHL Auston Matthews (tedy alespoň pokud můžeme věřit marketingovému oddělení EA). Musím ale říct, že mě nový režim kdovíjak neuchvátil, pořád se jedná o na pohled obyčejný mač. To už mi přijde zajímavější se s protivníkem střetnout napřímo, a to přestože Squads nabízí docela zajímavé odměny. Na druhou stranu HUT nikdy nebyl režimem, kterému bych kdovíjak holdoval, postup v něm mi obecně přijde dost pomalý a setkání s protihráčem, jehož tým je o dvě třídy kartiček výš, nepříjemná, a je tudíž možné, že větší znalci kartiček ocení Squads více.

VYHOVÍME SI NA HŘIŠTI I MIMO NĚJ

U NHL bohužel platí, že se mezi ročníky nepřenáší jenom to dobré, ale i leckteré neduhy. A největším problémem loňského a bohužel i letošního ročníku je k uzoufání pomalé uživatelské rozhraní. To navíc nevyniká ani přehledností a uživatelskou přístupností – a třeba upravování svého hokejisty a jeho výstroje je díky neuvěřitelně pomalému nahrávání skutečná tortura. Může se to zdát jako trivialita, ale věřte mi, že není. Ve všech třech rodinách režimů NHL 20 budete trávit hromadu času v menu – a ať už jde o přeskupování formací a organizaci skautingu ve Franchise módu, prohlížení kartiček v HUT nebo oblékání svého hokejisty či hokejistky ve World of CHEL, vždycky vám bude pomalá odezva komplikovat život.

Přetrvávají i další nešvary – jako jsou takřka zaručené góly z některých pozic, občas bláznivá fyzika nebo opakující se (byť zbrusu nová) vystoupení komentátorů, ale věřte, že nic z toho vás nebude dohánět k šílenství tolik jako nepružná menu.

JDEME OD ZÁPASU K ZÁPASU

I kvůli těmto hříchům z minulosti nemůže být mé hodnocení vyšší, než jaké vidíte. Ale to platí jen pokud vlastníte loňský ročník. Pokud NHL 19 ve své knihovně nemáte a ideálně pokud jste vynechali třeba celé tři ročníky, nebojte se k mé známce bodík přičíst. Hromada zábavného obsahu je totiž v NHL, i přes všechna závaží, která s sebou táhne, letos zase o něco větší.

NHL 20
Xbox icon Xbox One
PlayStation icon PlayStation 4

Verdikt

I letošní ročník přináší do série NHL posun spíše kvantitativní nežli kvalitativní. Škoda jen, že se jí nedaří zbavit některých dlouhodobých problémů – zábavná je totiž pořád dost.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz