Moons of Madness Recenze Moons of Madness

Moons of Madness

Jaroslav Burda

Jaroslav Burda

27. 11. 2019 16:30
Reklama

Znáte to: nadnárodní moloch třídy Weyland-Yutani Corporation (v tomto případě společnost Orochi), se tak dlouho na Marsu rýpe v impaktních kráterech, vyhaslých sopkách, hlubokých kaňonech a jiných sedimentech, až probudí nějakého toho rozmrzelého bůžka z nočních můr H. P. Lovecrafta. Většinou má taková rozespalá hrůza z nedozírných hlubin kosmu zálusk přinejmenším na podrobení si nejbližší sluneční soustavy plus nějakou tu alespoň částečnou genocidku. Pro našeho hrdinu, v jehož postupně chátrající tělesné, ale především psychické schránce strávíme celou neslavnou anabázi na rudé planetě to znamená jediné: chopit se hasáku a… zajít do skleníku zkontrolovat zavlažovací systém.

WE BRING YOU THE HORIZON

Ano, společnost Orochi skutečně přináší nové obzory, ale jak všichni dobře víme, bez potu a špinavé práce půda na Marsu vzkvétat nebude. To už svého času poznal i opuštěný biolog Mark Watney v roli Marťana, v knižním bestselleru Andyho Weira. Graduovaný mechanik Shane Newehart, Ph.D., z Miskatonické univerzity v Massachusetts, který vás provede sluncem i bouřemi zalitým obzorem nehostinného Marsu, je takovým vesmírným školníkem, jenž tu utáhne vzduchový ventil, onde opráší sluneční panely. Ve své obytné buňce má krásný výhled na dva marsovské měsíce nepravidelného tvaru - Phobos a Deimos (Děs a Hrůza), osobní počítač, rozepsaný dopis a kaktus. Přísně utajovaná mise na Marsu, kterou rodinní příslušníci posádky považují za vědeckou expedici na Antarktidě, tak začíná údržbářskými pochůzkami a triviálním řešením hádanek.

Pamatujete si na adventury, které si kladly za cíl vás zesměšnit a poslat s brekem do Irenina koutku zoufalců s prosbou o radu? Tak na to zapomeňte. Za posledních pět let jsem nenarazil na adventuru, která by se vymykala konceptu "proč hráče zdržovat přemýšlením". A skutečně, největší výzvou Moons of Madness jsou obstrukce typu: zadej heslo (poznamenané v e-mailové komunikaci), získej baterii (umístěnou v přístroji hned ve vedlejší místnosti), namíchej jed v chemickém analyzéru (dle přesně nakresleného receptu), případně (má oblíbená) nastav knoflíky na konzoly podle lístečku, na kterém stojí: "nastav to takhle, jako posledně"... Tento přístup se mi zdá nejen nešťastný, ale začíná mě doopravdy urážet (viz totožně mátožné adventurní mechanismy v Blair Witch, Close to the Sun, Agony, S.O.M.A. aj.). Malé šedé buňky, jak by poznamenal Hercule Poirot, můžou v klidu odpočívat. V tuto chvíli si tedy můžeme z Moons of Madness vyškrtnout pojem "adventura".

NENÁVIDÍM QUICK TIME! NENÁVIDÍM!!

Bohužel jedním škrtnutím můžeme zrovna odbavit i položku "horor". Ano, hra má své momenty (napočítal jsem tři), které vyvolají příjemné mrazení v zádech. To je ale na kosmický horor z pera H. P. Lovecrafta trochu málo. Největším problémem Moons of Madness je, že prostě neumí hráče náležitě vyděsit, a to je u hororu trochu na pováženou. Rozvláčný úvod (který zabírá dobrou třetinu hry) vystřídá bloudění po skleníku, v němž se marsovská flora rozbujela do takových extravagantních forem, že by se z toho pohnojil i Přemek Podlaha. Opakované návraty v roveru na stanici Trailblazer Alpha, na které jsem se těšil s očekáváním nových, tísnivých okamžiků, se rozbředly v několik klasických lekaček (NÁHLE OTEVŘENÉ DVEŘE, ehm). Setkání s plíživým monstrem z trailerů hráč znuděně odzívá. Fakt, že vám chapadlatý zlobivec nemůže prakticky ublížit, pokud vezmete nohy na ramena a vydáte se koridory jediným předurčeným směrem, atmosféře také nikterak nepomáhá. Jde o druhý nejčastější nešvar současných adventur, ve kterých nesmí chybět útěkové pasáže. Jak (ne)objevné!

Posvátně, se zatajeným dechem a lehce znepokojivým pocitem, budete obdivovat prastaré jeskyně…

Nejatraktivnější jsou tak chvíle, kdy se pohybujete ve skafandru po zoxidované, červené půdě. Nebo když se vám naskytne výhled z kabiny roveru na obří satelit umístěný na vyvýšenině, uprostřed marsovké planiny. Nejděsivější chvíle vyvolávají vidiny nemrtvých astronautů postávajících v písečných dunách. Posvátně, se zatajeným dechem a lehce znepokojivým pocitem, budete obdivovat prastaré jeskyně a já nevím co ještě všechno na Marsu objevíte… Ovšem největší horor, kdy jsem se skutečně fyzicky obával o své duševní zdraví a o ovladač (hráno na PC + XO gamepadu), nastal při quick time sekvenci s bossem (zhruba v polovině herní doby). Jen za tuto samostatnou nervy drásající pasáž jsem byl rozhodnutý odebrat Moons of Madness bod. Čtete dobře, ne přidat, ale odebrat. Něco tak špatně navrženého jsem už dlouho nezažil. Šestinásobný QTE s milisekundovým časovým oknem na zmáčknutí správného tlačítka/klávesy! K tomu je nutno připočíst špatně zvolený záchytný bod a poměrně dlouhé načítací časy a na frustraci je zaděláno. Jen touto pasáží jsem protáhnul herní dobu minimálně o hodinu (tu budu po vývojářích vyžadovat zpět!). Letmý průzkum diskuzí na Steamu mě utvrdil v tom, že zmíněná pasáž nepřivedla na hranici šílenství pouze mě.

Závěrečná třetina hry ze sebe dokázala vymačkat to nejlepší…

Abych ale norské vývojáře z Tønsbergu - Rock Pocket Games - jen netahal za uši. Moons of Madness oplývá minimalistickým, ale povedeným soundtrackem, zvuky jsou rovněž v pořádku. Hra je pohledná (Unreal engine), především pak tajuplné exteriéry, planeta jako taková a jeskynní systém umí ohromit. Sterilní grafika uvnitř výzkumného komplexu je už horší. Pominu-li občasný propad fps, především při přechodu mezi lokacemi, jsem nenarazil až na jeden bug na žádné problémy, prolínající se textury, pády apod. Po absolvování nudné pasáže v graficky chudém prostředí laboratoře Moons of Madness konečně chytila druhý, spíše třetí dech. Závěrečná třetina hry ze sebe dokázala vymačkat to nejlepší a dokonce přisypala konečně i trochu toho mýtu cthulhu. Samotné finále se mi vyloženě líbilo, a to i přes to, že neobsahuje žádný epický souboj galaktických rozměrů. I proto jsem nakonec sáhnul po průměrném hodnocení.

ŘÍDKÁ ATMOŠKA NA MARSU

Co napsat závěrem? Ne, Moons of Madness nebude aspirovat na nejlepší cthulhu hru roku. A že se jich za posledních pár let urodilo. Oficiální značka Call of Cthulhu (2018) zklamala bezpohlavní, docela nudnou adventurou. The Sinking City (2019) přineslo zajímavý, neutěšený svět, se skvěle zpracovanými detektivními vsuvkami. Bohužel ale také s katastrofálním soubojovým systémem, který doposud činí hru takřka nehratelnou. Nejlepší současnou hrou na motivy příběhů H. P. Lovecrafta tak zůstává letošní turecký majstrštyk s okouzlující uměleckou stylizací a originálními nápady - Stygian: Reign of the Old Ones. Přitom stačilo tento nadějný projekt pojmout více po svém. Vyházet triviální "údržbářské puzzly", kterými jsou prolezlé všechny současné FPS adventury. Zbavit se nudných útěkových pasáží (ne, skutečně o ně nikdo nestojí). Zakomponovat více Lovecrafta, více strachu o život a psychiku. Proč je v exteriéru na každém kroku zásobník kyslíku? Proč neubývá rychleji? Proč se nespotřebovává kvapněji při útěku a dramatických okamžicích? Vývojáři si poměrně špatně vedou i v budování strachu a tempu hry obecně. Boss fight uprostřed hry následuje nudná pasáž ve výzkumném komplexu s několika zoufalými stealth pasážemi? Proč?

Moons of Madness nepřináší na poli hororových adventur nic nového. Pokud by si měli autoři z Rock Pocket Games brát někde inspiraci, měla by to být stále aktuální pecka The Beast Inside. Marsovská atmosféra (i když je ve skutečnosti velmi řídká) se povedla na jedničku a závěr umí potěšit. Dnes však za tři, pánové a dámy. Dobrý, ale mohlo to být lepší. Mnohem lepší.

Moons of Madness
Xbox Xbox One
Windows PC
PlayStation PlayStation 4

Verdikt

Do jakých kosmických výšin a duševních hlubin se strojník Shane Newehart v Moons of Madness dostane? To musíte zjistit sami. Průzkum Marsu se pro tentokrát povedl tak na půl.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama