Metal Gear Rising: Revengeance Recenze Metal Gear Rising: Revengeance

Metal Gear Rising: Revengeance

Jiří Pavlovský

Jiří Pavlovský

19. 3. 2013 23:00 3
Reklama
Reklama

Zapomeňte na plížení. V novém přírůstku do Metal Gearové série budete stát nepříteli pěkně čelem, obvykle v aréně vymezené silovým polem. A místo záškodnických schopností, nenápadnosti a papírových krabic se budete spoléhat na svůj masivní blyštivý meč. A místo Solida Snakea tu máte všemi neoblíbeného Raidena, který doufá, že si v téhle hře napraví pověst. Na to řeknu jedno jediné: Má boty s jehlovými podpatky. Sorry, všechny kybernetické ruce, oči a jiné kusy těla nenapraví fakt, že hrdina chodí v lodičkách.

Nová tvář staré série

Metal Gear Rising (vsadím se, že tenhle název tvůrci hře dali jen proto, aby mohli tvrdit, že je Mgr) dělá radikální úkrok stranou a místo propracovaného příběhu a nenápadných akcí tu půjde hlavně o nonstop řežbu s protivníky. Budete pobíhat, skákat a sekat v cool a přemrštěných soubojích. Ze začátku budete mít k dispozici pouze katanu, ale časem se přidají i další efektní a ničivé zbraně. Ono to bude nutné, protože i protivníci budou čím dál nebezpečnější, rychlejší a větší. Někdy tak velcí, že můžete bojovat tak maximálně s jejich vyrážkou na palci u levé nohy.

Podobně jako minulého dílu ze série Metal Gear, i tohle už je hlavně monumentální akční film, občas proložený nějakou hratelnou pasáží. Animace jsou efektní a člověk chvílemi skoro zapomíná, že sleduje hru a ne hollywoodský blockbuster. Hned skoro na začátku máte efektní souboj na jedoucím vlaku – a proti tomu, co následuje, je tohle ještě jen pětkrát vylouhovaný čajíček. K sérií patří i správná osudovost a smysl pro dramatičnost... a i to že hrdinové i padouši jsou nadlidsky dokonalí (a ještě technologicky vylepšení) a k smrti rádi filozofují a o smyslu života. Nietzscheho ovládají lépe než umění tichého vraždění. Příběh je tentokrát trochu jednodušší a naivnější, ale přesto má MGSkový šmrnc.

A jaká je hra? Tedy kromě toho, že úplně jiná, než člověk čeká?

Porcování a krájení

Když polkneme základní výhrady vůči změně žánru, tak docela dobrá. Ano, takových her, ve kterých hrdina s obří zbraně bojuje proti kybernetickým monstrum, jsme už v japonském provedení hráli stovky (minimálně), ale tohle je o něco lepší a preciznější než jsme zvyklí. A nejde ani tak o dokonalou grafickou podobu celé hry, ani to, co všechno budete provádět a kam všude po celém světě se podíváte, ale o formu soubojů. Propracovanou, snadnou na pochopení ale těžkou na dokonalé zvládnutí.

Abyste přežili, musíte zmáknout metodu obrany a útoku. Máte jedno tlačítko na rychlý a slabší útok a druhé tlačítko na silný a pomalejší. (A ano, můžete tyhle údery řadit do efektních komb.) Pak tu máte možnost obrany, která v tomhle případě není jen metodou zbabělců, ale bojovou nutností. Bez ní dlouho nepřežijete. Je to na první pohled jednoduché a přitom elegantní: Stačí jen držet tlačítko útoku a směrovým ovladačem švihnut mečem naproti soupeřově úderu. Pokud se vám to povede, vyvedete protivníka z rovnováhy a máte čas na silný protiútok, kterým ho můžete vyřídit jednou jednou ránou.

Dál je vám k dispozici je takzvaný Blade Mode. Což obnáší zpomalení času a přesné naplánování, kudy povedete řez katanou. Je na to třeba si trochu zvyknout, abyste nesekali jen tak do prázdna, ale pokud to zvládnete, čekají vás různé výhody, uzdravení či jiná vylepšení. A to budete potřebovat. Už jen proto, že okamžiky, kdy budete bojovat s obyčejnými pěšáky, budou vzácným odpočínkovým časem. Každou chvíli na vás vystartuje nějaký ten boss... nebo aspoň kybernetický vlk či obluda, která vypadá jako přerostlý brácha ED-209 z RoboCopa.

Tiše a rychle

Aby puristé neplakali, je tu možnost občas se připlížit k němu zezadu a provést mu piercing průdušek. Ovšem to je jen tak na okrasu, většina protivníků už na vás bude čekat s rozevřenou náručí a úsměvem od pistole k pistoli. A ještě jedna věc je tu pro ty, kterým se stýská po starých zlatých časech a chtějí aspoň nějaký kontakt s minulostí - možnost volat lidem na základně a bavit se s nimi o všem možném... a pak samozřejmě to jejich obligátní kvílení, když se vaše mrtvola hroutí k zemi. Což bylo v mém případě poměrně často. V podstatě by měli lidé na ústředně šokovaně ječet spíš ve chvíli, kdy byla má postava naživu

Ne, že by nám tvůrci hraní nějak usnadňovali. Kamera je sice rychlá – ale většina protivníků je ještě rychlejší. A nebo jich je tolik, že je stejně nejméně polovina mimo záběr a vy vůbec netušíte, co dělají (patrně si dávají cigáro a nadávají na vedení). Obvykle pak funguje metoda „pomodlit se a sekat“. Je tu sice možností jednoho z protivníků „označit“ a nechat ho sledovat kamerou, ovšem ne vždycky to stoprocentně funguje.

Ale i tak je to zábava a souboje s velkými bossy jsou opravdu výzvou.

Krátké a úderné

Bohužel má tahle hra delší název než hrací dobu. Během šesti hodin to můžete mít za sebou... a z toho tak pět hodin jsou efektní filmy. Samozřejmě, máte tu ještě VR mise a jiné vychytávky (včetně toho že můžete hrát znovu s lepšími zbraněmi), ale to nic nemění na tom, že Revengeance není hra, kterou byste si měli brát sebou na dvouměsíční dovolenou. Druhý den už byste neměli co hrát. Zase se ale sichruje tím, že servíruje poměrně poměrně tuhé souboje. Pokud nejste rozený samuraj, nemůžete počítat s tím, že byste zabodovali hned napoprvé.

Dojde i na efektní scény, kdy půjde o to, v pravý čas zmáčknout tlačítko nebo uskočit před letící raketou, zatímco běžíte po stěně bortící se věže (či po těch raketách přeskákat a rozsekat katanou helikoptéru... rozhodně se tvůrci nedrželi při zemi). A to si taky párkrát zopakujete, to si můžete být jistí.

Hra je rozhodně efektní a má Metal Gearovský drajv... ale přesto je tu spousta věcí, které skřípou. Jednak místo hry s originálními nápady nabízí MGR jen klasickou, i když vymakanou řežbu. Druhá věc je slabá přehlednost bitev (hlavně díky kameře), a to, že se s vámi hra moc nemaže. Ano, na VR misích vám řeknou, jak máte vést boj... ale je to vysvětlení jednou holou větou bez možnosti to pořádně natrénovat. Což je pak pro normálního člověka docela krizovka. Velmi rychle zjistíte, že se pokud se nevrátíte na začátek a nezačnete pořádné trénovat jednotlivé údery a nenaučíte se, jak zaměřit kameru, jak vykrýt úder a jak přejít do speciálního módu, nemáte prostě šanci dostat se dál. No a nesmíme zapomenout na pohotovostní mise, které už vyloženě závisí na náhodě... pokud tedy nemáte instinkty člověka, který během jízdy v kokpitu Formule jedna ještě sestřeluje vzduchovkou hliněné holuby.

Ze začátku taky hra nepřináší moc zajímavé lokace. Spíš jen staré známé ze spousty stříleček – rozbořené baráky, dálnice, prostě samý beton. Pak to ale začne být zajímavější, i když na zadek se z toho neposadíte.

Metal Gear Rising: Revengeance není nic, za co by se museli starší bráchové z rodiny MGS stydět, ale je to spíš jen takový odskok stranou, takový bonus k legendární herní sérii. Je to dobrá a tuhá rubačka... ale má smůlu v tom, že od téhle herní řady čekáme něco víc. Čekáme, že otřese našim vesmírem. Tohle je jen zdvořilé zaklepání.

Metal Gear Rising: Revengeance
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 3
Xbox icon Xbox 360

Verdikt

Přehozená výhybka do svět apokalyptických řežeb. Slušný bojový systém a pěkná grafika, ale jinak až moc krátké a lineární a přímočaré. Pokud chcete další MGS, nechte to radši plavat. Pokud chcete pěkně tuhou akční rubačku – neváhejte.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz