Medal of Honor: Warfighter Recenze Medal of Honor: Warfighter

Medal of Honor: Warfighter

Tomáš Nadrchal

Tomáš Nadrchal

1. 11. 2012 23:00 10
Reklama
Reklama

Stárneme. Člověk si to uvědomí při spoustě momentů – pohledu na rostoucího synovce, blížícími se narozeninami nebo během vzpomínání na prachem zapadané videoherní tituly, u nichž během dospívání strávil nepřeberný počet hodin. Úplně mne zamrazilo, když jsem si právě uvědomil, že od vydání prvního PC dílu Medal of Honor uběhlo už více jak deset let. Allied Assault tehdy udělal díru do světa a sbíral stejně jako jeho dva předchůdci devítková hodnocení, na což pánové v Electronic Arts slyší moc dobře, aby vytvořili dojnou krávu v podobě nekonečné série. Jenže druhá světová se hráčské obci rychle přejedla, načež přišel před dvěma lety veskrze nadprůměrný restart série nazvaný prostě Medal of Honor, s nímž byla symbolicky spojená i změna na aktuální trend válečných akcí z moderní doby. V té se odehrává i nejmladší přírůstek do rodiny s přízviskem Warfighter, titul, jenž doladí všechny neduhy předchůdce, z něhož vám padne brada na podlahu, oči vypadnou z důlků a vlasy se přebarví na zelenofialovo, jak úžasně se budete bavit. Anebo ne?

Béčkový příběh,

Inu, nebudu vás zbytečně zdržovat. Pokud hledáte v textu odpověď na otázku, zda je nový Medáč tak suprově bombastická masochistická řežba, ze které padne na zadek i sám pan vrchní velitel ozbrojených sil, tady ji máte: Není. Ale hezky od začátku, příběh se točí kolem teroristické hrozby (překvapivě), kterou představuje možnost rozšíření výbušniny zvané PETN. Šance, že by tato hračka přišla do rukou islamistovi, který by si říkal, že vyhodit do povětří část některého západního velkoměsta, není zas tak špatný nápad. A jak už tomu tak bývá, honba za nejzápornějším záporňákem ze Záporňákova bývá setsakramentsky spletitá, přichází celá řada dějových zvratů, které, ruku na srdce, v podstatě ani nebudete vnímat. Neustálá změna hratelné postavy a střídání linek, které se posléze spojí v jednu, prakticky ani nedovolí větší zájem o příběh. Zkrátka dostanete úkol a splníte jej, proč se víc starat, že. Béčkový scénář ještě podtrhují příběhové animace, v nichž se podíváme také na osobní problémy jednotlivých vojáků. Jednoho opouští žena s dcerou, nezáviděníhodná situace, leč podaná dosti neuvěřitelně – v jednu chvíli se takřka se slzami v očích omlouvá do telefonu, aby po střihu opět vraždil nepřátele jako na páse běžícím v mladoboleslavské automobilce. A kamže se během snahy o likvidaci teroristické hrozby podíváme? Na jídelním lístku jsou Filipíny, Somálsko, Pákistán nebo třeba Bosna a Hercegovina, tedy krajiny dostatečně rozmanité na to, aby se tvůrci vyhnuli stereotypu.

tupí kolegové

To se bohužel nedá moct říct o samotné herní náplni. Prakticky všechny úrovně jsou čistě tupě koridorovité, což by nebylo nutně zle, kdyby vás však hra nevedla za ručičku jako malého žáčka po první návštěvě školy. Singleplayerová část titulu je synonymem pro předskriptovanou podívanou, na níž se paradoxně lépe kouká, než hraje. Může za to opravdu vynikající grafika běžící na odladěném Frostbite 2 enginu. Úchvatně vypadají zejména exploze (kterých je díky stovkám výbušných sudů opravdu spousta) a prostřihové animace. Autorům se musí nechat, že co do vizuálu MoHW vyšperkovali do závratných výšin. Skvělé jsou modely postav, hra světel a stínu nebo voda, opravdovým pohlazením smyslů je i vynikající soundtrack s několika epochálními motivy. Technické parametry tedy splňují všechny potřebné atributy k tomu, aby vás přikovaly do židle a pustily až u závěrečných titulků. A jsou i pasáže, u kterých to vážně funguje, především chvíle, kdy se posadíte za volant nějakého vehiklu. Džípy se chovají velmi věrohodně a vůbec celý náboj honiček stojí opravdu za to. To se bohužel nedá říct o klasických akčních pasážích, u nichž se negativně projevuje zmiňovaná přeskriptovanost. A je jedno, jestli hovoříme o přestřelkách, úrovních s odstřelovačkou nebo stealth plížením. MoHW vám nedovoluje prakticky žádné vlastní rozhodnutí, a když už se o nějaké pokusíte, zabrání vám v tom neviditelnou stěnou nebo kulkou mezi světla. Chcete odpálit výbušninu? Jistě, proč ne, ale postavte se do přesně vymezeného čtverce, jinak máte smůlu. Chcete postupovat rychleji, než si autoři usmysleli? Ano, někdy to jde, ale vaši kolegové na to neberou ohled a jdou si svým vlastním tempem. A hlavně – když budete chtít otevřít dveře, kterých se otevírá opravdu spousta, musíte na ně počkat.

a neprůstřelný bambus.

Vůbec umělá inteligence není z nejvyšších, a to ani na jedné straně barikády. Kolegové by se na deset metrů netrefili snad ani do Sochy svobody, a pokud, pak ji jen lehce škrábnou. Protivníci se sice dokážou dost aktivně krýt, opětovat palbu a vyhledávat nové úhly k tomu, aby vaše pixely poslali do křemíkového nebe, ovšem momenty, kdy jim na hlavu padá obrovská konstrukce a oni stále střílí jako by se nechumelilo, nepůsobí reálně. Zbytečně lacině působí nekonečné zásobníky nebo špatná destrukce okolního prostředí. Ano, vedle vynikající grafiky působí tento neduh jako pěst na oko. Příklad – protivník se ukryl za bambusový plot, já se jen zasmál, jak mu jeho naivitu vytmavím. Po dvou salvách do zdánlivě křehkého plotu jsem musel smutně konstatovat, že tím naivním jsem byl já a nikoli nepřítel. Singleplayerovou kampaň paradoxně zachraňuje krátká herní doba, po třinácti vzpomínkových úrovních a slabých pěti hodinách přijdou závěrečné titulky, tj. dostatečně brzy na to, aby člověk přeskriptovanou a neoriginální válečnou střílečku dokončil bez pochroumaných nervů. Tedy, pokud si odmyslíte lamentování nad technickými nedostatky a nesčetnými bugy, které dávají najevo, že v závěrečných fázích vývoje nebylo moc času na ladění…

Dámy a pánové, kdo z vás to má?

Zachrání novému Medálu kůži alespoň multiplayer? Ano, leč ne zcela. Zajímavým faktem je, že hráči si namísto obligátních soubojů západu proti teroristům zvolí, kterou zemi budou reprezentovat při globálních válkách. Můžete si tak vyzkoušet řady SEAL nebo SAS, ovšem toto je asi jediné, čím nás multiplayer překvapil. Jinak naleznete veskrze obvyklé portfolio režimů jako team deathmatch, sector control nebo capture the flag plus několik dalších variací. V multiplayeru překvapí například zvláštní omezení okrajů úrovně, kdy máte po jejich překročení 10 vteřin na návrat, jinak následuje smrt. Bohužel se občas stane, že vás hra respawnuje do místa, kde nemáte být a 10 vteřin opravdu nestačí. Hromada skupin jednotek, za něž lze MP hrát, se ještě dělí na podskupiny a všechno lze levelovat, nicméně otázka je, má-li smysl zde ztrácet čas, když podobný, ne-li lepší zážitek přináší i COD nebo BF. MoHW tak v celkovém pohledu vychází jako neoriginální a nevyčnívající válečná akce, jejíž absence na trhu by si dost možná ani nikdo nevšiml. Spousta kladných stránek, zejména grafika a ozvučení, nepřebije hluchá místa, přeskriptovanost úrovní, béčkový příběh a špatnou umělou inteligenci kolegů. Výsledný dojem nezachrání ani poměrně kvalitní multiplayer, bohužel…

Medal of Honor: Warfighter
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 3
Wii U icon Wii U
Xbox icon Xbox 360

Verdikt

Nevýrazná a neoriginální válečná hra, po níž za pár let ani pes neštěkne. Kde jen ty časy Allied Assault jsou…

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz