LOTR: The Battle for Middle-earth II
První díl The Battle for Middle-earth je doposud jedinou „prstenovou“ hrou pro platformu PC, která opravdu za něco stála, a ohlášení jejího pokračování nebylo až tak velkým překvapením. Na vývoj hry jsem však hleděl poměrně nedůvěřivě, protože mi vrtalo hlavou, co chtějí tvůrci vlastně ještě dobývat, když se všechno vyřešilo v jedničce. V Electronic Arts jsou to ale lišky podšité a začali dělat pokračování, které vlastně není žádným pokračováním. Příběhem se vzdálili knize, i když se stále vše odehrává během Války o Prsten. Namísto strategie podle filmu udělali „pouze“ strategii zasazenou do světa Středozemě, nijak neomezenou jakýmikoliv příběhy, scénáři či postavami. The Battle for Middle-earth II (dále jen BFM II) proto není v pravém slova smyslu pokračováním, nýbrž úplně novou hrou, která si z té původní bere dobré a špatné vrhá do propasti herních dějin.
Vítej zpět, udatný válečníku
Po spuštění se před vámi otevře menu s řadou položek. Hned tou první je samozřejmě tutorial, který herní laiky naučí základním principům a usnadní pochopení rozhraní. Na rozdíl od většiny těchto naučných stezek v jiných hrách je v BFM II tato „triviální“ kampaň zábavná a záživná. Jelikož je však tato gamesa RTS klasického konceptu, většina hráčů se stejně jako já vrhne ihned k druhé položce, která po rozkliknutí odhalí nabídku mnohem zajímavější. K dispozici jsou tři základní módy: kampaň, skirmish a speciální War of the Ring. Pokud se rozhodnete pro připravené mise, určitě neprohloupíte, ale já je nepovažuji za nejsilnější část hry. Hrát totiž můžete pouze za dvě strany a to za „Dobro“ a za „Zlo“. Jelikož už se příběh nedrží a ani nemůže držet knihy, nemá celé to divadlo takovou šťávu. Po nějaké té hodině hraní jsem proto raději přeskočil do klasického skirmishe, abych si to rozdal s několika AI hráči a mohl si vyzkoušet budování základny a skutečnou strategii.
Národy
I když jsem jedním z hardcorovějších milovníků Pána prstenů a mám sklony fandit vždycky těm správňákům, rozhodl jsem se hrát za skřety, neboli Gobliny. Na výběr jsou ještě tyto frakce: Isengard, Men, Elves, Mordor a Dwarves. Jestli dobře počítám, je jich šest, což je pro strategii tohoto typu opravdu příjemné množství. Ještě příjemněji se však jejich počet jeví ve chvíli, kdy zjistíte, že každý z národů je od základu jiný a vyžaduje úplně jiný přístup hráče. Tak například Goblini, které jsem si vybral hned na začátku, se pro mě stali tvrdým oříškem. Trochu by se dali připodobnit k Zergům ze Starcraftu, protože kašlou na nějakou komplexnější obranu a stejně jako Zergové si berou příklad z Rudé armády heslem „nás mnógo“. Celý systém jejich války je o množství a totálním a zničujícím frontálním útoku, kdy za sebou jejich hordy nenechávají živou duši. Mně spíše sedí jiný styl hry založený na budování nedobytné základny, piplání se se sebemenšími detaily a tak se pro mě stali jasnou volbou trpaslíci. Jejich jednotky jsou sice pekelně drahé, ale na rozdíl od Goblinů mohou stavět zdi a disponují obrovským množstvím aktivních obranných mechanismů. Hráče vysazeného na taktické strategie určitě potěší Elfové, jejichž hlavní zbraní jsou bleskové útoky a stealth styl hry.
Stavíme, budujeme
V této části došlo asi k největším změnám oproti prvnímu dílu. Nyní můžete stavět, kdekoliv chcete a nejste na celé mapě nijak omezeni. Všechno má ale malý háček a ani BFM II se nevyhnul. Tvůrci totiž založili získávání surovin na budovách, které od sebe musejí být v určité vzdálenosti, jinak jejich produkce jede mnohem pomaleji. To hráče nutí rozesít svůj ekonomický potenciál na větším území, než by si přál a jeho farmičky či doly (záleží za koho hrajete) se tak stávají snadným terčem pro protivníka. Holou nutností se tedy stává taktika, kterou jsme, přiznejme si to, u celé řady strategií moc řešit nemuseli. Stačilo postavit pár věží, vytvořit ohromnou armádu a zničit protivníka. Kvůli rozesetým kreditotovárničkám je však celá hra mnohem 
Nutnost přemýšlet strategicky je spojena i s umělou inteligencí, která se jeví opravdu schopně. Zpočátku jsem na některé její reakce nebyl vůbec připraven a tak se stalo, že při mé druhé skirmish hře mě protivník srazil do kolen právě kvůli farmám, jež jsem příliš nestřežil – počítač si navíc vybral budovy, od nichž byly mé jednotky nejvzdálenější. Zdaleka nejpodlejší ale bylo, když na mě zaútočilo několik jednotek z jedné strany, zatímco se z druhé přikradla armáda a začala plenit střed mého pečlivě vybudovaného města.
Ve skirmish módu ještě překvapí prvek One Ring, který se stal kontroverzní vlastností hry ještě před jejím uvedením. Pokud ho aktivujete, objeví se během hraní na mapě Glum s Prstenem, který od něho můžete získat. Samozřejmě silou. Zlatý kroužek je nejmocnější zbraní hry umožňující vyvolat Saurona nebo Galadriel, kteří disponují neuvěřitelnou silou a zničujícími magickými schopnostmi. Hra už je pak prakticky rozhodnutá a proto se proti One Ring řada hráčů ohradila. EA ho kvůli tomu ve finálním produktu umožňuje manuálně aktivovat či deaktivovat.
War of the Ring
Kapitolu samu pro sebe tvoří herní mód War of the Ring, který je takovou game-in-game. Hra se v něm dělí do dvou základních částí – strategické a akčně strategické. Co si pod tím máte představit? Určitě si řada z vás vzpomene na hry, v nichž se dalo hrát na mapě rozdělené do několika sektorů (například v preview BFM II zmiňovaný Emperor: Battle for Dune), jenže zde je vše dotaženo ke skutečné dokonalosti. Na mapu se díváte z pohledu shora, přičemž vaše jednotky jsou označeny vlaječkami. V této části se hraje na tahy a v každém tahu můžete přesunout své jednotky či hrdiny o jedno území dále a zabrat ho. V jednotlivých sektorech lze i stavět (jednu nebo dvě budovy), vytvářet jednotky atd. Pokud se vaše jednotky setkají na konci tahu s cizími, hra vám nabídne tři volby: nechat bitvu vykalkulovat automaticky, zahrát si ji (akčně strategická část) a nebo se vzdát. V tomto módu už se bez strategie a taktiky rozhodně neobejdete a ohromná armáda nezaručuje úspěch, pokud ji nevhodně použijete.
Hrdinové
V BFM II jsou tyto speciální jednotky základem hry stejně jako magie. Své heroes si buď můžete navrhnout úplně sami, a nebo vzít za své ty připravené. Jejich přítomnost může zcela zásadně ovlivnit průběh bitvy, protože disponují zvláštními schopnostmi. Navíc jsou úžasným efektním doplňkem do perfektně graficky zpracovaného prostředí, v němž budovy hoří stejně jako okolní lesy. Sledovat majestátního Nazgůla, jak poletuje nad krajinou a rozmetá pluky elfských vojsk, je prostě úžasné. Podobné je to i s kouzly, které si „kupujete“ za body získané budováním základny, průzkumem či bojem.
Pro efekt
Kromě ohromného množství jednotek pohybující se po mapě, dělá bitvy ještě úžasnější zvuk. Hra podporuje EAX3 a můžu vám říci, že na mých 7.1 Creativech se opravdu děly nevídané věci. Při bitvě se ozývá řev neohrožených válečníků, poletujících draků či bubnujících zlobrů ze všech stran a hráč je tím, co se odehrává před ním na monitoru, akusticky pohlcen. Platí zde tedy zlaté pravidlo domácího kina, že kvalitní zvuk je mnohem důležitější než úhlopříčka obrazu. I když vizuální pojetí hry za zvukovými efekty nijak nezaostává. Trošku mi nesedělo zpracovaní některých jednotek. Například zlobr vrhající kameny má na sobě gatě silně připomínající ty, které nosí Millerův Krteček. Další vadou na kráse je zoom. Přiblížit si můžete na své jednotky opravdu blízko, jenže oddálit od nich už tak pěkně nejde. Při hraní jsem nervózně lítal s myší do krajů obrazu, protože jsem neměl pořádný přehled o tom, co se kde děje. V podstatě považuji nemožnost více odzoomovat za jedinou vážnou vadu celé hry.
Verdikt
Popravdě řečeno není The Battle for Middle-earth II vlastně žádným velkým překvapením, protože už podle beta verze, kterou jsme měli možnost hrát, nám bylo jasné, že to bude hit.
