Kingdom Come: Deliverance Recenze Kingdom Come: Deliverance - recenze konzolové verze

Kingdom Come: Deliverance - recenze konzolové verze

Pavel Makal

Pavel Makal

16. 2. 2018 12:45 69
Reklama
Reklama

Když se před šesti lety čerstvě založené české studio Warhorse nechalo slyšet, že pracuje na blíže nespecifikovaném středověkém RPG, asi jen málokterého tuzemského hráče nechala tato informace v klidu. Účast ústřední trojice firmy, tedy Dana Vávry, Viktora Bocana a Martina Klímy, byla sama o sobě nemalým příslibem a v průběhu let po úspěšné crowdfundingové kampani tento příslib jen rostl. Nyní je hra konečně tady, strávil jsem s ní přes sedmdesát hodin v jednom týdnu a uzrál čas nad ní vyřknout můj ortel.

NEZÁVIDĚNÍHODNÝ ÚKOL

Když jsme se v minulosti v redakci bavili o blížícím se vydání Kingdom Come: Deliverance, vždycky jsme tak trochu s křivým úsměvem podotkli, že to je hra, na kterou se recenze nedá napsat „správně“ a vybraný autor vlastně obdrží Černého Petra. Asi byste nenašli hru, která dávno před svým vydáním tak ostře polarizovala hráčskou společnost, především u nás v Čechách. Každá novinka, každé vydané video z vývoje vyvolávalo bouřlivé reakce nadšených fanoušků i zanícených odpůrců. Musím se přiznat, že já sám stál někde uprostřed. Nebudu zastírat, že při prvním odhalení hry mě vize Warhorse nadchla a měl jsem radost, že u nás zase po čase vzniká takhle originální a ambiciózní projekt. S postupujícím časem a ubíhajícími lety se ale hra v mých očích postupně přesunula z „Už aby to vyšlo!“ na „Jo, a taky vlastně ještě asi možná někdy vyjde tohle“. Můj zájem se znovu probudil až velmi krátce před vydáním a do hry jsem tak naskočil jako emočně nezabarvený čistý list. A něco vám povím. Pokud jsem si loni v létě u recenze Hellblade stěžoval na opravdu náročné hodnocení, dílo Warhorse tento můj problém posunulo na úplně jinou úroveň. To, že se jedná o tuzemské vývojáře, v tom přitom hrálo tu nejmenší roli.

Musím říct, že první hodiny se nesly v duchu mírného zklamání.

První dojmy byly poněkud smíšené. Vybavuji si, jak jsem s hlavním hrdinou Jindřichem po úvodní animaci rychle vyběhl ven, abych se přesvědčil, do jaké míry se grafika na Xboxu One X potkává s prezentovanými trailery a screenshoty. S radostí jsem zjistil, že framerate je stabilní a jal se studovat první detaily. Pousmál jsem se nad hranatými jablky na stole, trochu se zděsil nad texturou mechu na balvanu u skalického hradu, ale pak jsem si tiše vyhuboval, že takové hnidopišství v prvních minutách hraní není na místě. Hned zpočátku mě ale zarazilo doskakování objektů, k němuž často (vlastně neustále) dochází i na skutečně krátké vzdálenosti. Tento problém jsem registroval už loni na Gamescomu, kde jsem měl možnost zkoušet preview build na PlayStation 4 Pro. Přestože je nyní situace o něco lepší, pořád rozhodně není ideální, a to se bavíme o papírově nejsilnější konzoli na trhu. Inu, vydal jsem se raději po stopách prvního úkolu a postupně ukrajoval krůček po krůčku z prologu. Musím říct, že první hodiny se nesly v duchu mírného zklamání. Jednak nemohu říct, že by mi Jindra nějak zvlášť přirostl k srdci, především ale začaly vystrkovat růžky první bugy. O těch ale až později.

NEDEJTE NA PRVNÍ DOJMY

Celý prolog je značně lineární, což je sice pochopitelné pro účely vyprávění, ale musíte se připravit na to, že první hodiny nereprezentují kouzlo hry a hlavně do značné míry nenaplňují sliby, které jsme z Warhorse v uplynulých letech slyšeli. Sníte o živoucím světě, kde všechna NPC dělají něco zajímavého? Tůdle, v Talmberku v předhradí všichni postávají, očumují a ob tři minuty pronášejí ty samé repliky. Pan Bořek stojí opřený o ohradu, občas se mu rozsvítí, udělá dva kroky v před, pak se otočí na místě a znovu se doslova přicucne na ohradu. Hra na vás také hned na začátku nahází několik poměrně náročných situací. Útěk z napadené vísky jsem opakoval několikrát, protože se stačilo jen na okamžik zastavit a už jsem měl v zádech kumánskou šavli. Následný úprk na koni mě poprvé přiměl zatoužit po možnosti přepnout hru do pohledu ze třetí osoby. A pak tu samozřejmě bylo i první setkání s páčením zámků. Víte, ono není tak těžké, jak se o něm v současné době všude možně po internetu hovoří. A rozhodně se dá naučit. Problém je v nedostatečném tutorialu a já se musím přiznat, že jsem po několika neúspěšných pokusech musel hledat spásu na YouTube, abych vůbec pochopil, jak se to má správně dělat. Radost mi nakonec neudělala ani atmosférická cesta bouřkou zpět do bývalého domova. Jdu po cestě, lapka. Dám mu po čumáku, jdu dál. Za dvacet metrů další, řekne tu samou hlášku o tom, že má zrovna chuť z někoho vymlátit duši, následně zemře, jdu dál. A takhle ještě jednou dokola na jedné přímé cestě. O následném půlhodinovém hledání lopaty kolem domku už se radši nezmiňuji, půjdeme k těm příjemnějším věcem.

Jakmile prolog skončí a před vámi se konečně otevře samotná hra a s ní i dosud upírané možnosti, poskočí zážitek o několik úrovní výš. Úvodní desítky minut (až hodin) můžete strávit prostým procházením se a kocháním krajinou a množstvím detailů, které autoři do hry vložili. Les opravdu vypadá jako ten, který dost možná leží někde u vás za městem, není to jen shluk náhodně rozestavených stromů. Města a vesničky mají svou atmosféru, smysluplné rozložení a musím přiznat, že takhle rychle jsem se ve městech ještě v žádném RPG nezačal orientovat. Zčásti je to samozřejmě dáno tím, že je hra prosta nabubřelé fantasy architektury, kvůli níž jsou města často přeplácána obtěžujícím balastem. To v Ratajích na rynku máte všechno hezky po ruce, rychle si zapamatujete, kudy se jde v Ledečku do lázní nebo kde je v Úžicích hospoda. A i když problémy s doskakováním objektů a textur přetrvaly, přiznám se, že jsem je pod vlivem hratelnosti po čase napůl přestal vnímat. Přál bych si ale, aby ve Warhorse nelenili a pokusili se s tímto rušivým elementem něco udělat.

TOHLE JE TO PRAVÉ

Velmi rychle se dostanete do středu dění a pustíte se do košaté příběhové linie. Je nesmírně příjemné, že pro jednou nejste ultimátním spasitelem světa nebo aspoň drsňákem, co na potkání skolí draka a jeho maso si ze zubů šťourá zlobřím pařátkem. Jindra je prostě vesnický drn z kovárny par excelence, minimálně zpočátku si z něj každý výše postavený dělá onuci a skutečně trvá, než si vydobyde nějaké uznání. Jeho postup na společenské úrovni je navíc docela mazaně příběhově vysvětlen. Příběh, úkoly a doslova „život ve hře“, to je to největší koření Kingdom Come: Deliverance. Ohromně se mi líbí styl vyprávění a košatost jednotlivých částí, kdy vás řešení jednoho zdánlivě samostatného úkolu chytře vede přes několik dalších, aby se ukázalo, že pravý problém třeba tkví v něčem úplně jiném. Vývojáři přitom velmi efektivně využívají mapu, která, ačkoli svou velikostí nesnese porovnání s žánrovou konkurencí, je pro potřeby hry naprosto dostačující a rozlohou takřka ideální. Hra nabízí i možnost rychlého cestování, které je ve stylu starých Falloutů. Celou dobu tak sledujete postavičku, putující po mapě, a můžete se stát obětí přepadení, nebo třeba potkat pocestného se zajímavou obchodní nabídkou. Sám jsem ale mnohem raději cestoval po svých nebo koňmo, zážitek z průjezdu typickou českou krajinou je totiž k nezaplacení. Příběh se příjemně drží při zemi, nečekejte hrdinský epos, spíše realisticky podané lokální události, v nichž Jindřich sehraje svou roli. V průběhu hraní se setkáte s řadou zajímavých postav, ať už těch zásadních, jako je rytíř Racek Kobyla, pánové Hanuš a Diviš, tak i těch vedlejších, třeba Tobiáše Fejfara, Konráda Kyesera či třeba úžického faráře Bohuty. I vedlejší úkoly pak nabízejí poutavý pohled do středověkého života, řeší téma církve, čarodějnictví, různých pověr i společenské nerovnosti. I ve „skromném“ prostředí českého venkova hra umí zaujmout řadou lokací, za vypíchnutí stojí třeba stavba sázavského kláštera.

Vtipným nápadem je i čtení, které Jindřich jakožto syn kováře z počátku neovládá, a i když se později naučí aspoň základy, stejně jsou písmena ve slovech občas nesmyslně přeházená.

Co by to bylo za RPG bez pořádného RPG systému. I tady platí, že se v jednotlivých aspektech zlepšujete jejich aktivním využíváním, vitalita vám tedy může vzrůst třeba díky běhání, s častým používáním různých druhů zbraní se zlepšuje vaše efektivita, totéž platí i pro plížení, páčení zámků a tak podobně. Každých několik úrovní si navíc můžete odemknout v příslušné kategorii nějaký zajímavý perk, v případě zacházení se zbraněmi to jsou pak i speciální „komba“. Perků je hodně, nabízejí zajímavé možnosti a mnohdy se mezi sebou vylučují, musíte si tak třeba vybrat, jestli na vás bude lépe reagovat šlechta nebo prostý lid, jestli váš kůň bude rychle jezdit nebo naopak více uveze a podobně. Vtipným nápadem je i čtení, které Jindřich jakožto syn kováře z počátku neovládá, a i když se později naučí aspoň základy, stejně jsou písmena ve slovech občas nesmyslně přeházená a až s dostatečným studiem může číst bez problémů. Zmínit musím i způsob, jakým je ve hře ztvárněna alchymie. Jednotlivé recepty mají jasné postupy, některé ingredience je třeba nadrtit, vařit určitou dobu, míchat v určeném roztoku a celé je to mnohem komplikovanější, než jste z jiných RPG zvyklí. Nového lektvaru si pak ale budete mnohem víc považovat, přestože já osobně jsem hru prošel prakticky bez jejich konzumace. Podobně komplexní je pak třeba i broušení mečů, při neopatrném zacházení naděláte víc škody než užitku a v době, kdy byl Jindra už trochu více při penězích, jsem nechal tuhle práci radši za úplatu na profesionálovi.

NAJÍST, VYKOUPAT A SPÁT

Kingdom Come přichází s množstvím mechanismů, které si pro své hraní musíte osvojit. Jindra potřebuje poměrně pravidelně jíst a také spát, pokud na to nebudete dbát, může se vám snadno stát, že vám milý hrdina zkolabuje někde v lesích a po probuzení ještě navíc může zjistit, že byl okraden. Jídlo si sice můžete koupit v každé vesnici, musíte ale stále počítat s tím, že se kazí (některé pokrmy rychleji než jiné) a zjistit uprostřed lesů s prázdným žaludkem, že máte v tlumoku jen zasmrádlou jitrnici a notně zpuchřelý preclík není zrovna ideální. Hra jde ve svém realismu tak daleko, že sice můžete lovit, ale získané maso je pak považováno za kradený předmět, protože jste se dopustili pytláctví. Pokud se vám ale kořist podaří dostatečně rychle (před zkažením) dopravit k patřičnému překupníkovi, můžete si vydělat slušnou sumičku. Tedy za předpokladu, že všechno to maso unesete. Zatímco v jiných hrách z poraženého jelena získáte třeba jeden steak, tady se po úspěšném skolení Jindra klidně prohýbá pod padesáti kily masa. Další ze zajímavých faktorů hratelnosti je systém oblečení, troufám si tvrdit, že něco takového jsme tu ještě neměli. Na svého hrdinu můžete navléct úctyhodné množství vrstev, navíc je ve hře skutečně velkorysý počet různých druhů vybavení. Přerod z ušmudlaného uprchlíka v rytíře ve zářivé zbroji je neuvěřitelně uspokojivý, dlouho jsem v krámcích závistivě očumoval extrémně drahé kyrysy, na které můj měšec dlouho nestačil, ale pořízení nového pěkného kousku bylo vždy takovým malým svátkem. Svou postavu sice vidíte jen v rozhovorech a při pohledu do inventáře, na mě ale fungoval už jen ten pocit. Herní postavy navíc na váš vzhled reagují, oblečení výrazně posiluje charisma a tedy často i váš potenciální úspěch v rozhovorech. Obecně tu vaše výřečnost hraje dost velkou roli a často má zásadní vliv na úspěch a následné ubírání příběhu. O zbroj je třeba pečovat, se zašpiněným smradlavým chlapem v otlučeném brnění mnoho parády nenaděláte. Opravdu jsem mnoho času a peněz utratil v lázních, kde si můžete koupit holku a nechat vyprat spoďáry.

Mnoho se toho napovídalo o soubojovém systému, další malé velké revoluci, o níž se Warhorse na poli RPG žánru pokusili. Je komplikovaný, náročný, je třeba se do něj dostat a ani po sedmdesáti hodinách nemohu říct, že bych byl kdovíjak vynikající šermíř. V pozdější fázi na vysoké úrovni s kvalitním mečem mi ale přišlo, že šermířské umění často může nahradit hrubá síla a mnozí nepřátelé prostě na dva švihy padli na zem. S obrněncem v plátu si musíte dát trochu víc záležet, hra řeší účinnost jednotlivých druhů zbraní v různých situacích, rozděluje sečné a bodné poškození, stejně jako vás nutí dbát i na obranu, přesné časování krytí a případné úhybné manévry. Klíčem k úspěchu je správný rytmus a také správa staminy, která je přísně spjata se zdravím. Čím měnší úroveň zdraví, tím méně staminy a tedy i menší možnosti protiútoku. Po dostatečném tréninku mě souboje začaly bavit, přistoupil jsem na jejich pomalejší a taktičtější tempo a řekl bych, že tým v provedení své vize uspěl. To ovšem platí jen v případě soubojů jeden na jednoho. Ve větších skrumážích se ze hry bohužel stane nezvladatelné peklo, kdy vám neustále někdo leze do výhledu, umělá inteligence se totálně splaší a celkovému zážitku nepomáhá ani v tu chvíli do horoucích pekel se odebírající framerate. Povíme si o tom ještě o něco později, nyní jen řeknu, že je dobře, že s většími potyčkami hra výrazně šetří, protože i přes lákavou představu se jedná o frustrující zážitky. Obecně je Kingdom Come ale mnohem méně akční hrou, než byste možná čekali. V časovém úseku, kdy byste třeba v takovém Skyrimu měli za sebou už třeba padesát zářezů na čepeli, jich tady budete mít s bídou desetinu. Díval jsem se schválně na své statistiky a podle nich jsem v oněch 70 hodinách pokořil kolem 200 nepřátel. A i to mi zpětně při vzpomínání na mé vlastní hraní přijde jako až nečekaně vysoké číslo. Musím zmínit i lukostřelbu, která je na můj vkus opravdu hardcore a trefit zpočátku i stacionární cíl bylo pro mě nadlidským úkolem. Na ulovení ubohých šesti zajíců padlo v mém případě přes 30 šípů, a to jsem některé byl schopen najít a použít znovu. Když se mi pak v našem streamu povedlo na poměrně slušnou vzdálenost skolit jednou ranou obcházející hlídku, považoval jsem to za neopakovatelný zázrak.

Kingdom Come: Deliverance - recenze konzolové verze

Rád bych ještě zmínil uživatelské rozhraní, které se dle mého názoru vývojářům povedlo, inventář a veškeré nabídky jsou přehledné, velkou pochvalu si pak zaslouží kodex, herní encyklopedie, kam postupně přibývají zajímavé informace o životě ve středověku a jeho jednotlivých aspektech. Kingdom Come v tomhle ohledu aspiruje na skvělý edukativní materiál. Hra se nijak zvlášť nespoléhá na vaše historické znalosti, nezahltí vás hned zpočátku přemírou postav a všechny okolnosti trpělivě vysvětluje. Pokud jste tedy v hodinách dějepisu spíš chytali lelky, nemusíte se teď bát, že byste byli zcela ztraceni. České titulky jsou povedené, netrpí prkenným a zbytečně spisovným překladem, postavy skutečně mluví „jak jim zobák narostl“. Musím se ale přiznat, že ačkoli plně chápu důvody Warhorse neimplementovat do hry český dabing, několikrát mě jeho absence vnitřně zamrzela. S ním by totiž byla atmosféra skutečně dokonalá. Třešničkou na dortu je pak úvodní příběhová animace při načítání a naprosto boží hudba, která skvěle dokresluje atmosféru a podobně jako svého času soundtrack ze třetího Zaklínače už pravidelně okupuje moje playlisty ve Spotify.

A TEĎ TO HORŠÍ

Protože dobře vím, že jste se hned na začátku podívali na výslednou známku a tyhle řádky čtete jen v tom lepším případě, asi kroutíte hlavou, jak je možné, že po takové sprše chvály hra nedostala hodnocení 5/5, několik metálů a předběžnou nominaci na hru roku 2018 dohromady. Vysvětlení je nasnadě a pokud dění kolem Kingdom Come: Deliverance sledujete, musí vám být jasné – je jím mnohdy vpravdě žalostný technický stav.

Je to zvláštní rozpor ve hře, která umí vykouzlit nádherné interiéry kostelů, ale lesní podrost vypadá jako odporná placka.

Jak jsem naznačil už na začátku, první problém, kterého si při hraní všimnete, je rozporuplná grafika. Kingdom Come umí být neskutečně krásnou hrou s pohádkovými úsvity a soumraky, s atmosférickou nocí ve městech i na loukách, s dunícími bouřkami i prosluněnými procházkami odpoledním lesem. Na druhou stranu už jsem zmínil všudypřítomné doskakování objektů, kdy někdy jde o klobouk měšťana, ale nejednou se přede mnou několik vteřin skládal celý hrad Talmberk. Vizuálnímu dojmu nepomáhají ani občasné nepříliš kvalitní textury. Je to zvláštní rozpor ve hře, která umí vykouzlit nádherné interiéry kostelů, ale lesní podrost vypadá jako odporná placka. I tady jsem trochu zalitoval, že hra nenabízí pohled ze třetí osoby, v němž by se celá řada podobných problémů dost možná ztratila, protože byste je neměli tak blízko před očima. Chápu ale, že by to s sebou velmi pravděpodobně přineslo řadu jiných problémů. Dojmu příliš nepomáhá ani animace obličejů postav. Některé vypadají velmi dobře, za všechny lze zmínit Hanuše z Lipé a Diviš z Talmberka, na druhou stranu taková děvečka Tereza mnoho výrazových prostředků do vínku nedostala a její do prázdna upřený pohled s neutrálním výrazem ticha před bouří mi místo romantických představ působil spíše mrazení v zádech.

PŘEJ SI NĚCO, PADÁ KINGDOM COME

To ale není ten největší problém. Tím jsou všudypřítomné bugy, které umí otrávit a hlavně často neskutečně frustrovat, zejména v kombinaci se systémem ukládání. Umělá inteligence se mnohdy chová naprosto nepředvídatelně, nejvíce jsem to pocítil v konkrétní pasáži v klášteře, kde mi zpočátku přišlo, že se musím držet jasně daných pravidel, ale následně se ukázalo, že je všem přítomným prakticky jedno, co dělám. Před očima šesti svědků jsem tak zfalšoval dokument, vykradl polovinu spižírny a lup směnil za šperhák. To nikoho nijak zvlášť nevzrušilo, ale následně jsem byl potrestán žalářem za neuposlechnutí rozkazu k vyrobení dvou lektvarů. Nojo, holenci, já bych rád ty lektvary vyrobil, jenže při výrobě druhého se mi celá alchymistická minihra zbortila, rozhraní nešlo ovládat a když jsem se z bugu konečně dostal, zase vypršel čas. Šperhák mi byl i se zbytkem majetku v cele zabaven, ale i když šlo o questem vyžadovaný předmět a já se obával, že budu muset celou anabázi se směnným obchodem absolvovat znovu, ukázalo se, že hra prostě počítá s tím, že jej mám a jelo se dál. Malé vítězství pro hráče, velká prohra pro herní mechanismy. Dalším problémem je, že jsem si mnohdy nebyl jistý, zda něco dělám špatně, nebo jestli ve hře došlo k chybě a moje snažení je marné. Takhle jsem třeba dlouhou dobu marně hledal lebku v okolí sázavského kláštera, abych ji při několikátém návratu našel na místě, kam jsem se před tím několikrát díval. Sázava je obecně prokleté místo, protože při pokusech o promluvení s jistým mladíkem vyšlo najevo, že napřed musím odstranit jeho průvodce. Pokusil jsem se ho tedy opít a zahrát si s ním v kostky. Ať jsem vyhrál nebo prohrál, vždy se následně vrátil na místo. Při opakovaném pokusu vždy znovu projevil chuť si zahrát, ale nikdy nás k tomu hra už nepustila, musel jsem znovu nahrát pozici. Po několikátém opakování jsem si zkusil promluvit s místním hospodským rváčem, zda by mi nemohl pomoci. V tu chvíli se bohužel neobjevilo rozhraní rozhovoru, nešlo z něj ani odejít a nezbývalo tedy než hru natvrdo restartovat.

KC:D NA SLABŠÍ KONZOLI #1

Zatímco čtete rozbor technické stránky hry, je třeba si uvědomit, že popisuje stav Kingdom Come na Xboxu One X. Znamená to snad, že verze pro klasický Xbox One a PlayStation 4 jsou ještě horší? Podle našeho testování tomu tak opravdu je. Rozdíl je patrný na první pohled, a to jak v samotné kvalitě a jednotlivých detailech, tak i v plynulosti vašeho zážitku. Do hry sice postupně přicházejí další opravné balíčky, které by měly situaci výrazně zlepšit, ale zatím se zdá, že primárně řeší bugy, na které můžete ve hře narazit, nikoliv však celkovou plynulost, která pro vás bude představovat největší překážku.

Nepamatuji se, že bych na konzolích narazil na hru, která by zamrzala nebo dokonce samovolně padala do dashboardu v takové kadenci. Kdyby se to stalo jednou nebo dvakrát, asi bych nadával, zmínil bych to v recenzi, ale nějak bych se s tím vnitřně smířil. Bohužel v případě Kingdom Come se mi to v průběhu hraní stalo třeba desetkrát. To lze odpustit kdovíjakému early accessu, ale rozhodně ne hře, která má podobné ambice. Nejhorší ale není samotná nestabilita, tím pravým peklem je její provázanost se systémem ukládání. Věc se má tak, že hra má autosave na některých místech, vy sami ale můžete ukládat pouze za pomoci konzumace speciální pálenky s názevem sejvovice. Samotný nápad mi přijde vtipný a originální, fungoval by ale jen za předpokladu, že se můžete absolutně spolehnout na stabilitu hry. Mohl bych vybírat z nepřeberného množství případů, uvedu ale dva dostatečně zdrcující. Ke konci hry se ocitnete v situaci, kdy máte zcela bez vybavení uprchnout z nepřátelského tábora. Úkol je to nelehký, stál mě několik opakování, ale nakonec jsem se přeci jen přes ozbrojené stráže prokousal. Proskočení palisády aktivovalo splnění úkolu a já radostně prchal temným lesem, jen by mi zhruba po dvaceti krocích hra spadla. A hádejte, kde byla poslední uložená pozice. Samozřejmě opět na začátku celého snažení. Hodina v trapu. Druhý a neméně nepříjemný případ pak přišel na samém konci. Poslední úkol splněn, na obrazovce se objevily závěrečné titulky a po nich ještě epilogová animace, která naznačovala, že mě ještě něco čeká. Bohužel se v tu chvíli hra zasekla při nahrávání. Bum, loading, a co myslíte? Poslední save byl na začátku oné poslední mise, tedy zase zhruba před 45 minutami. Pokoušely se o mě mrákoty.

BUDE LÍP?

Jmenovat bych mohl i další bugy a problémy. Pronásledování rytíře Ulricha na koni lesem bylo cvičení v sebeovládání, ovládat to zvíře bylo skutečně nadlidským úkolem. Někteří nepřátelé mají zjevné sebevražedné tendence, bez většího zájmu se dívají, jak se kolem nich plížíte, jen abyste je obešli a zezadu omráčili. Některé žebříky (dívám se na tebe, ty v hospodě v Úžicích) patrně nejde vylézt, postava může ale kupodivu mít i problémy s chozením do schodů. Může se vám stát, že se vám nějaká NPC postava v úzké chodbičce postaví do cesty a neuděláte s tím nic, stálo mě to loading třeba v noční misi na Talmberku, kde si mladý pan Ptáček prostě postavil hlavu. Všechny tyhle problémy bohužel vedou k tomu, že jsem časem k na první pohled zajímavým úkolům začal přistupovat s obavami, co se zase pokazí. Tenhle stihomam do značné míry ovlivnil můj zážitek a moc bych si přál, aby jej hráči, kteří do hry naskočí později, byli ušetřeni.

KC:D NA SLABŠÍ KONZOLI #2

Bugů a glitchů najdete na PS4 a XO prakticky stejně. Největším rozdílem je ale celková uhlazenost. Bez patchů si příliš nezahrajete. Hra se nepříjemně trhá i pokud staticky stojíte a sledujete dění v okolí, natož ve složitějších scénách. První day one patch sice situaci vylepšil, ale hra vám neustále ukazuje, že není ve své kůži. Nejedná se o kritické nedostatky, se kterými by nešla hrát, ale jejich všudypřítomnost vám brání v hlubším ponoření se do hry jako takové. Poslední patch 1.3 je zatím k dispozici pouze na konzoli od Sony, ale stačí se proběhnout po nádvoří ratajského hradu, a uvidíte, že co do pocitu z plynulosti a učesanosti se nezměnilo zhola nic. Pokud jste neprovedli mezigenerační update, tak vám rádíme čekat. Čekat a doufat, že Warhorse vytěží z nejhorších konzolí maximum.  

Kingdom Come je tady a mnozí z vás jej určitě už náruživě hrají, užívají si jej nebo u něj naopak občas trpí. Ani zmíněné výtky nic nemění na tom, že se jedná o malý český zázrak, o titul, který uspěl ve svém pokusu o renesanci v rámci RPG žánru. Zároveň ale hra ve svém současném stavu víc než třetího Zaklínače připomíná mnou během hraní mnohokrát vzpomenutého S.T.A.L.K.E.R.a, hru, na níž tisíce hráčů dodnes s láskou vzpomínají, ale vždy musí připomenout i její technické problémy. Nelituji těch 70 hodin a jejich hraní pro mě bylo daleko více zábavou než prací, kterou jsem si vytyčil. Hra mě pořád hnala dál, lákala mě prozkoumávat další místa, podívat se ještě tady, zkusit ještě tohle, promluvit ještě s tímhle. Při hraní jsem si vzpomněl na slova Buška z Velhartic z Romance o Karlu IV.: "Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se - však kvete po svém, v osobité kráse". Kingdom Come je hrou, která umí chytnout a nepustit. Přesto mě tolikrát zklamala a zradila, že ve svém hodnocení nemohu být méně přísný. Dlouho jsem řešil rozhodnutí, zda se přiklonit k nižší či vyšší známce a spílal jsem naší pětibodové stupnici, která mi nedala trochu větší prostor. Nakonec jsem přihlédl i k problémům, o nichž hovoří David ve svém příspěvku, týkající se verze pro obyčejnou PlayStation 4. Buďme ale rádi za to, že potíže Kingdom Come tkví v něčem, s čím se dá ještě pracovat a co se může v průběhu příštích týdnů a měsíců změnit a zlepšit. Těším se, že až si za půl roku Jindřichův příběh zopakuji, nebude ta negativní část téhle recenze už platit. A moc si přeju, aby díky tomu Kingdom Come patřilo k titulům, které se budou v budoucnosti často skloňovat v souvislosti s rokem 2018. Nakročeno na to rozhodně má. Pánové, děkuji, ale se zdviženým prstem!

Kingdom Come: Deliverance
Xbox icon Xbox One
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 4

Verdikt

Skvělá hra plná nápadů, která umí chytit a už nepustit. Momentálně však úpí pod tíhou mnoha nepříjemných bugů. Pokud je autoři zvládnou v budoucnu vychytat, půjde o naprosto zásadní titul v historii RPG žánru.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz