Hrej.cz Immortals Fenyx Rising Recenze

Immortals Fenyx Rising

tadeas-pepr
Tadeáš Pepř
30. 11. 2020 17:00 18 Sdílej:
Reklama
Reklama

Francouzský Ubisoft patří bezesporu k absolutním gigantům herního průmyslu. Existuje jen málo společností, které by byly schopny vyvíjet a produkovat hry v takovém objemu a při takových produkčních hodnotách. Vedle největších sérií, v čele s Assassin’s Creed, ale i Ubisoft vytváří projekty o něco “menších” rozměrů. Ty se pak krčí ve stínu svých nákladnějších sourozenců, to nicméně neznamená, že by nutně šlo o špatné hry. 

Immortals Fenyx Rising, původně (a doteď možná lépe) známí pod názvem Gods & Monsters jsou přesně takovou menší hrou. Nápad na ně se zrodil z úsměvného bugu v Assassin’s Creed Odyssey, které si samo o sobě s řeckou mytologií dost zahrávalo. V případě Immortals se pak na o něco komornějším plátně autoři rozhodli vytěžit z bájí a pověstí naprosté maximum. A do základu z Assassin’s Creed přimíchat odlehčenou stylizaci s… prvky The Legend of Zelda: Breath of the Wild?

VZHŮRU NA OLYMP

Příběhové pozadí hry je přinejmenším zajímavé. Mocná nestvůra Týfón ovládla celý ostrov bohů, většinu jeho obyvatel proměnila v kámen, bohy zaklela, nebo vyhnala. Naštěstí do hry vstupuje vypravěč Prométheus a jeho věrný, i když trochu neposlušný posluchač Zeus. Moudrý stvořitel člověka vypráví historku o mladé(m) Fenyx(ovi), hrdinovi hry. Vytvořená postavička je řeckým vojákem, jehož bárku spláchla voda. Primárním cílem je najít ztraceného bratra, rychle ale vychází najevo, že na bedrech Fenyx leží osud celého panteonu.

Poměrně jednotvárné vyprávění je ozvláštněno především překvapivě povedenými a často opravdu vtipnými dialogy mezi Diem a Prométheem.

Náplní hry je tedy osvobozování jednotlivých bohů (Héfaistos, Arés, Athéna a Afrodité), prozkoumávání světa a kydlení desítek více či méně mýtických nepřátel. Poměrně jednotvárné vyprávění je ozvláštněno především překvapivě povedenými a často opravdu vtipnými dialogy mezi Diem a Prométheem, ujetými prokletími jednotlivých bohů nebo lehce bizarními výlevy asistenta Herma. Čas od času jsou jednoduché cutscény až příliš kostrbaté a přehnaně dětinské, trampoty s bohem války v podobě uječené slepice ale pobavit prostě umí.

Plynutí příběhu do velké míry definuje herní svět. Zlatý ostrov je rozdělen na sedm regionů, čtyři náležející jednotlivým bohům, jedna tutorialová lokace, dramatický Olymp a pak samotné brány Tartaru, kde se skrývá Týfón. Jednotlivé regiony se celkem výrazně liší, nechybí prosluněné louky, majestátní útesy, rozžhavená pohoří s výhněmi nebo mrazivé nehostinno božské velehory. Ve výsledku ale jednotlivá místa nejsou příliš nápaditá. Svět je sice posetý aktivitami, nepřáteli a všemožnou architekturou, i tak ale působí velmi neživě. Jako obyčejná pestrobarevná kulisa.

OD ČERTA K ĎÁBLU

Rukopis Ubisoftu, respektive série Assassin’s Creed, konkrétně Odyssey, je na hře naprosto patrný. Virtuální “Řecko” je po okraj přeplněné aktivitami. Fenyx se tak vedle kosení nepřátel věnuje sběru surovin z truhel nebo prostřelování okruží. Poměrně velkou část hratelnosti pak tvoří řešení hádanek, které jsou ještě často provázány mezi sebou (hádanky se souhvězdím) nebo je alespoň nutné jejich části nějakým způsobem zpřístupnit. I díky tomu jsou některé puzzly velice komplikované a celkem obtížné, nepříjemně často je ale jejich řešení až příliš složité. Autoři hází hráčům klacky pod nohy tak intenzivně, že se některé hádanky nebojím označit za frustrující.

To se váže především k takzvaným pokladnicím, které jsou variací na Shrines z Breath of the Wild. Ve speciálních místnostech čeká na Fenyxe dost intenzivní test schopností, případně náročnější boss a pokladnice také slouží jako finále jednotlivých questových linií. Obvykle jde o dost repetitivní labyrinty stále složitějších variací na určitou hádanku, geniality některých místností ze zmíněné Zeldy nedosahují ani omylem. Navíc jde o jedinou možnost, jak zvýšit výdrž hrdiny.

Všechno to sbírání a koumání totiž slouží k jednomu jedinému účelu - pilování hrdiny. Podobně jako Link je na začátku příběhu Fenyx celkem neschopný lazar. Až postupem času se mu pěkně rozvine ukazatel života, zásoba výdrže (slouží k lezení po stěnách nebo plachtění, jak jinak) a posbírané kamení je nutné investovat do vylepšování zbraní a zbrojí. Asi nejužitečnější je životodárný minerál ambrózie, bez kterého si proti silnějším nepřátelům ani neškrtnete.

Jako v Assassin’s Creed pak fuguje systém božských schopností, jen sparťanský kop nebo býčí výpad střídá úder obřím kladivem a bouře zářících oštěpů.

RPG systém není kdovíjak komplexní, i Odyssey je proti němu spíše kolos. Měnit lze zbraně, tedy meč, sekeru nebo luk, a helmu s brněním. Jde ale o změny spíše kosmetického rázu, jejich statistiky jsou globální a jednotlivé kousky si přenáší jen speciální vlastnosti. Úplně stejně (včetně ovládání a vzhledu rozhraní) jako v Assassin’s Creed pak fuguje systém božských schopností, jen sparťanský kop nebo býčí výpad střídá úder obřím kladivem a bouře zářících oštěpů. A abych těch podobností nebylo málo, hrdinovi kolem hlavy krouží opeřený parťák, tentokrát v podobě fénixe Fosfora.

JEDNA MODLITBA NESTAČÍ

Můj celkový dojem z hratelnosti je poměrně rozporuplný. Immortals je dost výrazně postaveno na pobíhání po světě a “grindování”, bez nekonečného sběru surovin jsou souboje dost tuhé. Na druhou stranu je právě boj postupem času stále zábavnější. S rozmanitějšími nepřáteli a silnějšími schopnostmi dostanou střety variabilitu, jsou akční a efektní. A pokud přistoupíte na pravidla hry, platí to samé i pro pohyb po světě, řešení hádanek a sbírání surovin. Zamrzí jen stále se opakující bossové, které autoři verbují z dost omezené nabídky mýtických příšer. Po pár hodinách budete mít různě barevných kyklopů a kerberů plné zuby.

Na konec putování dokráčíte za nějakých dvacet hodin, pokud nebudete moc času utápět ve vyzobávání obsahu a dumáním nad hádankami (ano, po dlouhé době jsem zažil pár pořádných zákysů). V takovém případě vydrží Fenyx Rising o nějakých 10, 15 hodin více. Jde tak o podstatně menší sousto než tolikrát zmiňovaný Assassin’s Creed, ale zdráhal bych se Immortals označit za “malou” hru.

To by mohlo naznačovat třeba technické zpracování, které je lehce zastaralé. Výrazná a barevná stylizace sice umí potěšit a některé lokace jsou poměrně fotogenické, to ale nezastře velmi nízkou míru detailů a až úsměvně příšernou mimiku postav. Hra navíc na Xboxu Series X často padala, brutálně haproval zvuk v cutscénách a v rámci předběžného přístupu nám bylo doporučeno nepoužívat “hezčí” režim grafiky. Na druhou stranu, ten “rychlejší” držel šedesátisnímkovou frekvenci velmi stabilně.

EDUARD BY KOUKAL

Při přemítání nad hodnocením Immortals Fenyx Rising jsem opakovaně zaplakal nad naší omezenou hodnotící stupnicí. Jde totiž o ukázkovou sedmičkovou hru. A zatímco je naše trojka až moc krutá, čtyřka zase působí moc smířlivě. Immortals jsou rozhodně nadprůměrnou hrou. Postupem času velmi zábavnou, nápaditou a vtipnou hrou. Ale také hrou designově nedotaženou, ošklivou, rozbitou a frustrující. Pokud se vám nelíbí, kterým směrem se vydaly moderní díly Assassin’s Creed, ani tady pšenka nepokvete. Pokud ale bažíte po další dávce podobného openworldu, okořeněného prvky Zeldy, jste na správné cestě. Našince navíc potěší česká lokalizace s titulky.

Immortals Fenyx Rising
PlayStation icon PlayStation 5
Xbox icon Xbox One
Windows icon PC
Xbox icon Xbox Series X | S
PlayStation icon PlayStation 4

Verdikt

Solidní hra pro milovníky openworldů se spoustou rezerv. Immortals sráží k zemi často frustrující design, repetitivnost a nepříliš přesvědčivá grafika. Své kvality a jisté kouzlo ale rozhodně má.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz