Hellblade: Senua's Sacrifice Recenze Hellblade: Senua's Sacrifice

Hellblade: Senua's Sacrifice

Pavel Makal

Pavel Makal

8. 8. 2017 07:00 19
Reklama
Reklama

Po klidné říční hladině pluje na primitivní loďce z otesaného kmenu mladá dívka. Okolní ticho, které narušují jen pravidelné a něžné záběry pádla, je v ostrém kontrastu s pekelným lomozem, který se odehrává v její hlavě. Cestu lemují znepokojivé výjevy, válečnice Senua ale dál rytmicky pádluje směrem ke svému cíli. Cestuje nalehko, s sebou má jen svůj věrný meč, zrcátko a také to nejdůležitější – plátěný váček s hlavou svého milého. Cestuje do země mrtvých, do Helheimu, kde chce žádat samotnou bohyni Helu, aby jí milovaného Dilliona vrátila. Ve tváři se jí zračí odhodlání, jen kdyby nebylo těch neutišitelných hlasů, které neustále probodávají její mysl jako desítky ostrých jehliček. Senua konečně vystupuje na pevninu a rozhodně odkopává provizorní plavidlo od břehu. Teď už není cesty zpět.

ZCELA NOVÝ PŘÍSTUP

Tak přesně takhle vás vývojáři z Ninja Theory přivítají ve svém aktuálním díle. Žádné pompézní intro, žádné velké zdržování. Nejspíš mi dáte za pravdu, že i v případě, že jste o hře v uplynulých měsících a vlastně spíš letech hltali každou drobnou novinku, nemáte tak úplně přesnou představu o tom, co je vlastně Hellblade zač. Inu, nedivím se vám, ani já ji neměl, a to jsem sám těch novinek pár napsal. Mohli byste se třeba orientovat podle toho, co vývojářské studio vytvořilo doposud. Ale to byste udělali šerednou chybu. Mezi jeho nejznámější tituly patří deset let starý Heavenly Sword, o tři roky mladší Enslaved: Odyssey to the West a o další dva roky mladší reboot DmC: Devil May Cry. Od té doby se Ninja Theory starali především o značku Disney Infinity a pomaličku polehoučku kutili svůj Hellblade. A když říkám svůj, tak myslím opravdu svůj se vším všudy. Bez vydavatele, bez PR agentury, pěkně na své vlastní tričko. Výsledkem má být nezávislý AAA titul, který třeba proklestí podobnou cestu i dalším menším studiím. Především se ale Hellblade dosavadní tvorbě Ninja Theory vymyká tak, jako by id Software z ničeho nic vydali simulátor koťátka.

Když jsem přemítal o tom, jak vám hru co nejpřesněji popsat, stále se mi do mysli vkládal lehce pejorativní termín „walking simulator s příchutí puzzle“.

Je tedy fér vás hned na začátku upozornit – pokud od Hellblade čekáte další rubanici ve stylu zmiňovaného DmC, budete nadmíru zklamáni. Souboje ve hře jsou a zvlášť ke konci o ně není nouze, celkově jsem se ale nemohl vyhnout dojmu, že jsou ve hře jakoby „za odměnu“. Když jsem přemítal o tom, jak vám hru co nejpřesněji popsat, stále se mi do mysli vkládal lehce pejorativní termín „walking simulator s příchutí puzzle“. Skutečně, drtivou většinu času se totiž budete s hlavní hrdinkou procházet a řešit logické hádanky, abyste následně seřezali pár protivníků a posunuli se trochu dál. Pokud na tento přístup nebudete předem připraveni, může se u vás poměrně rychle dostavit zklamání. Byla by ale škoda Hellblade šmahem odsoudit, protože jeho největší kvality tkví někde úplně jinde. Napřed si ale, jak už je v mých recenzích zvykem, povíme něco o stinné stránce věci.

JEDNA VELKÁ HÁDANKA

Budu k vám jako obvykle naprosto upřímný – Hellblade je pro mě jednou z nejobtížněji hodnotitelných her, s jakými jsem se za svou více než dvacet let trvající hráčskou kariérou setkal. V průběhu hraní mě vývojáři chvílemi nesnesitelně štvali a zhruba v polovině jsem byl rozhodnut, že hře udělím hodnocení 3/5. Protože vás už mám, holoto, dávno prokouknuté a vím, že jste se dávno stačili podívat do tabulky hodnocení, možná se nyní divíte, jak je možné, že se tam skví známka o bod vyšší. Hellblade je rozhodně titulem, který v mých očích není možné recenzovat bezprostředně po dohrání. Proto tyto řádky také píšu s denním odstupem, kdy si ve mně všechny dojmy už stačily sednout. Hru jsem během té doby rozehrál znovu, abych se ještě více utvrdil ve svých dojmech. A co mě tedy při hraní pudilo nejvíc? Tak třeba totální lenost vývojářů trošku víc podojit mršku invenci, co se týče hádanek. Prakticky po celou dobu hraní budete řešit jednu a tutéž: na zavřené bráně je runa (nebo několik run). Vaším úkolem je prozkoumat prostředí a nalézt její kopii. Může to být nenápadný shluk stromů, který kýžený symbol vyjeví pod určitým úhlem pozorování, může to být díra v dřevěné stěně, může to být žhnoucí popel na zemi. Když takhle otevřete první bránu, říkáte si, že je to fajn. Jenže za ní je druhá, prakticky stejná. Dobře, i tentokrát to zkousnete. Ale když za ní najdete třetí, začnete kroutit hlavou. Později už jsem na tváři měl jen sarkastický úšklebek, kdykoli jsem někde v dálce viděl červenou záři na nějakých vratech, neomylný signál, že mě už zase čeká to samé. Nemluvě o tom, že některé exempláře jsou skutečně vypečené a u jejich hledání jsem strávil několik (desítek) frustrujících minut. To je ale ryze můj problém. Mnohem radši bych si však lámal hlavu u poněkud propracovanějších hádanek. Sice asi dvakrát problesknou další nápady, ale je to málo. Těžko říct, zda se mě vývojáři ubíjející repetitivností snažili taktéž dovést k šílenství, rozhodně jsem si to ale neužíval.

Druhým důvodem ke kritice jsou zmiňované souboje. Vývojáři se v nejednom deníčku chlubili angažmá vynikající kaskadérky s nadpřirozeným pohybovým nadáním. Bohužel jsou souboje velice primitivní, na nějaké řetězení komb úplně zapomeňte, k dispozici máte lehký a těžký útok, kopnutí, úskok a krytí. Nepočítejte s tím, že by Senua s mečem prováděla nějakou zvláštní ekvilibristiku, jedná se o piktskou válečnici, ne Bayonettu od PlatinumGames. Bohužel ani typů nepřátel není mnoho, prakticky je spočítáte na prstech jedné ruky a totéž se dá říct i o bossech. Jakmile se naučíte jejich chudičký seznam úderů, nemohou vás souboje nijak zvlášť ohrozit, vlastně jen tehdy, když se vlastní nepozorností ocitnete ve větší skrumáži. Jak jsem již psal, po celou dobu hraní jsem měl pocit, že jsou tu akční pasáže spíše za odměnu a mají jediný úkol – proložit explorační složku hry. Tedy kromě závěrečné části, v níž jakoby si to hra chtěla vynahradit a s množstvím nepřátel to naopak skoro přehání. V jistou chvíli jsem netušil, zda je to normální, nebo zda jsem se ocitl v nekonečném glitchi, který na mě hází další a další nepřátele. Správně byla ta první možnost.

ČAS NA POCHVALY

Nojo, dámy a pánové, jenže teď už mi nezbývá než začít chválit. Začnu u toho, čeho si všimnete nejdřív, a tím je vizuální zpracování. Hellblade je krásná hra. Unreal Engine 4 ukazuje své schopnosti, a i když si občas všimnete horší textury, v drtivé většině okamžiků se budete kochat. Při hraní na PS4 Pro máte na výběr z vyššího rozlišení nebo 60 snímků za sekundu, osobně jsem hru prošel ve 30 FPS a stabilní framerate mi plně dostačoval. Hra má jedno z nejkrásnějších a nejvěrohodnějších nasvícení scén, jaké jsem kdy viděl. Je to patrné zejména při procházce po pláži mezi vraky lodí, ale povšimnete si toho během hraní skoro v každé lokaci. Navíc vám ono kochání nebude kazit žádný rušivý prvek, ve hře absolutně absentuje HUD, nevidíte stav zdraví hlavní hrdinky ani nepřátel včetně bossů. Po čase získáte schopnost v soubojích zpomalit čas a doprovodný efekt, byť trochu rušivý, mě dostal do toho správného varu, zejména na samotném konci hry, kdy vám ke všemu tomu sekání ještě hraje vynikající hudba. Když už mluvím o hudbě, celkový zvukový design je také na jedničku. Vývojáři doporučují hrát se sluchátky, abyste si audio plně užili, a já s nimi souhlasím. Nejen ambientní zvuky, ale především hlasy v Senuině hlavě jsou totiž pastvou pro uši a ačkoli jsem se bál, že mě po čase začnou otravovat, jedná se o jeden z hlavních pilířů atmosféry.

Momenty, kdy je Senua vyděšená, zoufalá, ze všech stran bombardovaná zvukovými a obrazovými halucinacemi, to je to to, co si po hraní budete pamatovat.

Nu a atmosféra, o tu tady jde především, to je ten největší trumf a klad, který Hellblade před své hráče klade. Senua je totiž šílená. Není jen tak trochu narušená, je to regulérní blázen a po celou dobu hraní se budete sami sebe ptát, kde přesně leží hranice mezi realitou a její fantazií. Není náhodou vše, co prožívá, jen halucinací? Kde leží klíč ke smíření se s minulostí? Co přesně je ona temnota, která zoufalou válečnici provází? Na tyto otázky budete na ploše zhruba deseti hodin hledat odpovědi a věřte mi, stojí to za to. Ty nejlepší okamžiky nepřicházejí tehdy, když pobíháte kolem a hledáte zpropadenou runu nebo mlátíte tlupu řvoucích nepřátel. Momenty, kdy je Senua vyděšená, zoufalá, ze všech stran bombardovaná zvukovými a obrazovými halucinacemi, to je to to, co si po hraní budete pamatovat. A pak vám nejspíš, stejně jako mně, bude jedno, že se mnohem víc jedná o zážitek než o samotné hraní.

CESTA DO HLUBIN ŠÍLENCOVY DUŠE

Ninja Theory se netají tím, že pro svou hru chtěli co nejrealističtější ztvárnění psychických poruch a nebáli se proto oslovit celou řadu odborníků. Výsledek dost možná předčí vaše očekávání a Senuin sestup do osobního pekla vás donutí považovat si vlastní zdravé mysli. Autoři vám ale také například na čas úplně vezmou zbraň a přinutí vás podstoupit několik zkoušek, z nichž ta rozhodně nejpůsobivější zahrnuje skoro totální slepotu. Vidíte skutečně jen na pár kroků a musíte se spoléhat jen na zvuky a ševel větru, který zdůrazňuje vibrování DualShocku. Až v neprostupné tmě narazíte na nepřátele, jejichž děsivost si můžete jen domýšlet z rozmazaných obrysů, dáte mi za pravdu, že i tuto hororovou vložku zvládli vývojáři na jedničku. Podobných okamžiků je ve hře i přes krátkou délku mnoho, a i když na konci trochu přitlačí na pilu a jedna z lokací vypadá, jako by vypadla z Dante’s Inferno, úplné finále a konečné rozhřešení tohle vše vynahrazuje. Během svého putování navíc nalézáte zvláštní posvátné kameny, díky nimž si můžete poslechnout řadu severských bájí a hledat mezi nimi paralely k Senuině příběhu.

Zmíním ještě jeden prvek, který mě zaujal a díky němuž mě autoři po celou dobu drželi na špičkách. Chvilku po začátku hry Senua za určitých okolností utrpí jisté zranění, nebo možná spíš nákazu. Strohá tutorialová zpráva (jedna z mála v celé hře) vám následně oznámí, že se tato hniloba bude při vašem častém selhávání rozšiřovat a pokud dosáhne hlavy jakožto sídla duše, hra skončí a vy ztratíte veškerý postup. Mohu vás ubezpečit, že toto lakonické prohlášení se mě jako klíště drželo po celou dobu hraní a následující souboje jsem bral daleko víc vážně. Jak jsem už řekl, Hellblade není vyloženě těžkou hrou a pochybuji, že na střední obtížnost někdo bude mít vážnější problémy s dokončením, pokud je to ale skutečně tak, jak tutorial naznačuje, pak gratuluji vývojářům k odvaze, protože to je soda. Při druhém rozehrání jsem ale schválně v jednom souboji opakovaně umíral a nákaza se šířila velice pomalu, jestli vůbec. Totéž jsem vyzkoušel i v souboji s bossem skoro na konci, ani tehdy ale k naplnění výhružky nedošlo. Je tedy otázka, jak moc milosrdný tento systém je a zda se třeba více projeví na nejvyšší obtížnosti.

JEDNORÁZOVÝ ZÁŽITEK

Když už mluvím o tom opětovném rozehrání, nedá mi, abych si nepostěžoval, že Hellblade skutečně neoplývá zvláštní znovuhratelností. Podruhé už hrou projdete jako nůž máslem, hádanky jsou pořád stejné, souboje už budete mít dokonale v malíku a vzhledem k tomu, že tu během hraní nezískáváte žádné skilly nebo lepší vybavení, nemá nic jako režim New Game+ ani opodstatnění. Na druhou stranu, s cenovkou kolem 800 korun je porce obsahu, zábavy, a hlavně zážitku více než fér. Před vydáním jsem si často lámal hlavu, proč bude hra takhle levná, a délka je skutečně jediným důvodem. Ninja Theory dostáli svému předsevzetí a vytvořili hru, která se může směle rovnat s drahou AAA produkcí.

Jsme na konci recenze a ani to zas tolik nebolelo. Vy, co Hrej sledujete pravidelně, víte, že známkuji spíše přísně než benevolentně. Tohle je ta nejvydřenější čtyřka, kterou jsem kdy dal, a doufám, že vám recenze odpověděla na otázku, zda je Hellblade opravdu hrou pro vás. Nemohu ji doporučit každému, pokud chcete více akce, počkejte si raději pár měsíců na God of War. Jestli se ale chcete nechat opojit šíleným příběhem v překrásných kulisách, ani na okamžik neváhejte. Je totiž velice pravděpodobné, že něco takového jste ve hře ještě nezažili.

Hellblade: Senua's Sacrifice
Xbox icon Xbox One
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 4

Verdikt

Originální námět a skvělou atmosféru trochu kazí repetitivní hádanky a souboje. I tak je ale Hellblade jednou z nejpamětihodnějších her poslední doby. Pokud máte chuť vstoupit do říše šílenství, Senua k ní drží klíče.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz