Final Fantasy XV Recenze Final Fantasy XV

Final Fantasy XV

Zdeněk Princ

Zdeněk Princ

9. 12. 2016 15:40 16
Reklama
Reklama

Skoro bych se i vsadil, že koncem listopadu museli mít pravověrní fanoušci série Final Fantasy poštípané celé ruce z neustálého zkoušení, zda nespí a tohle všechno není jenom sen. Po nesnesitelně dlouhé době totiž spatřila světlo světa hra, nad jejímž vydáním už pochybovali i ti největší optimisté. Původní Final Fantasy Versus XIII – později přejmenované na Final Fantasy XV – bylo dokončeno a vydalo se mezi hráče splnit ne zrovna lehký úkol. Odčinit fiasko Final Fantasy XIII, posunout sérii do prostoru moderních RPG, zavděčit se veteránům a ještě k tomu všemu oslovit úplně nové hráče. To aby se jedna hra docela zapotila, co říkáte?

ZMATENÍ NA ÚVOD

Zatímco vaší odpověď neuslyším, je mi celkem jasné, že rozdýchat takhle velkou odpovědnost neměli vývojáři ze Square Enix zrovna jednoduché. Už dopředu se proto snažili připravit fanoušky na hlavní premisu příběhu a zcela nový svět, který podtrhuje unikátnost jednotlivých dílů série. Pokud jste nikdy žádné Final Fantasy nehráli, nemusíte mít z čehokoliv obavy a začít – možná trochu nepochopitelně – zrovna s patnáctým dílem. Připravte se ale na splnění minimálně jednoho domácího úkolu, spočívajícího ve zhlédnutí filmu Kingsglaive. Pro hru samotnou není zrovna dobrým vysvědčením, že nedokáže dějové pozadí sama vysvětlit, ale raději se s úvodem netrapte a pusťte si zmiňovaný film. Jedině tak vám totiž budou osvětleny pohnutky stárnoucího krále Regise, který vysílá z hlavního města svého syna pryč, ačkoliv ten příliš nechápe, proč tomu tak musí být.

Známe se, důvěřujeme si a život každého z nás závisí na ostatních třech.

Až trochu prozřete, začnete rozumět zejména válečným souvislostem, které se točí kolem marné snahy jednotlivých království země Eos, ubránit se proti technologicky vyspělému impériu Niflheim. Jen jediná země – Lucis – je schopná nájezdům Niflheimu odolávat, protože má ve svém středu jednak zmiňovaného krále Regise a jeho magickou moc a jednak krystal, který živí neproniknutelnou ochrannou kopuli nad hlavním městem Insomnií. Jenže válka vyčerpává všechny strany, na jediné dosud neporobené království se hledí skrz prsty a prozíravý král chápe, že krystal pouze oddaluje nevyhnutelné. V předvečer podepsání mírové smlouvy, která má království zajistit autonomii výměnou za politický sňatek mladého prince Nocta s princeznou Lunafreyou z království Tenebrae, se proto Regis loučí se synem a ve společnosti tří přátel ho coby jedinou naději království i celého světa uklízí do ústraní.

Ačkoliv nechci vyzrazovat příliš, je ještě nutné doplnit, že hned následující den napochodují vojska Niflheimu do Insomnie, zmocní se krystalu, zabijí krále Regise a Noctis i jeho osudem vybraná nevěsta jsou – nezávisle na sobě – prohlášeni za mrtvé. Niflheim začne s okupací lucijského území a ústřední čtveřice hrdinů se vydává na cestu.

POUTO

Není jistě náhodou, že je hned první herní scéna věnována společnému problému hlavních hrdinů, kteří vysílají směrem k hráči jasné signály. Známe se, důvěřujeme si a život každého z nás závisí na ostatních třech. A teď zapomeňte na problém typu záchrana světa nebo snaha vymanit se z nečekaně rychlé ustavené nadvlády Niflheimu. Nocits, Ignis, Gladiolus a Prompto mají rozbité auto a musí ho společnými silami dotlačit k benzínové pumpě, kde by jim mohl někdo pomoct. Zcela civilní problém, který se pod tíhou okolností zdá jako maličkost, je však základní stavební prvek celé hry. Na rozdíl od starších dílů série si totiž budete muset s těmito parťáky vystačit po celou dobu hry a důraz na nezlomnost přátelství je tím nejsilnějším poselstvím celé hry. Ať už v dobrém, nebo ve zlém, tihle čtyři budou držet až na krátké výjimky při sobě až do posledního dechu, a to je něco, díky čemu zasluhuje hra uznání. Vykreslení vzájemného vztahu hlavních hrdinů je naprosto realistické a v mnoha ohledech dojemné. Jistě, jde o smyšlený příběh, v základu o standardní boj dobra proti zlu, ale způsob, jakým si vývojáři poradili s jeho zosobněním, je velmi výjimečný.

Final Fantasy XV

V ostrém kontrastu se slovy chvály však stojí stížnost směrem k mělkým charakterům jednotlivých postav, budou-li stát samostatně. Pokud jste nesledovali doprovodné anime Brotherhood, nebudete tušit, proč se po celou dobu chová Prompto jako šašek nebo proč Ignis nikdy nenechá vyplouvat na povrch své emoce a vše komentuje se stoickým klidem. Je to obrovská škoda, a i když se vývojáři zavázali, že později ve formě DLC vydají jednotlivé epizody, odhalující hráčům něco více z jejich minulosti, je to na deset let vyvíjenou hru málo. V tomhle ohledu je pak nutné poukázat i na ostatní postavy, které se stanou součástí děje, protože ani jejich pohnutkám nebudete příliš rozumět. Není snadné ospravedlnit, proč se během hry nedozvíme více o Luně, jejím bratru Ravusovi, který vede část niflheimských vojsk, ani o císaři Iedolasovi, jenž dostal prostor víceméně jen v příběhových animacích. Po celou dobu máte pouze pocit, že na pozadí plní svoji roli, ale protože s nimi nepřijdete do styku, zůstává ve vás pocit nenaplněnosti. V obecném ohledu by se dal těmito slovy zhodnotit i celý příběh, který není rozhodně tak jednoduchý či dokonce špatný, jak se kritici snaží už týden naznačovat, ale v mých očích trpí na nekonzistentní a místy skokový způsob vyprávění, který onomu příslovečnému plynutí děje v žádném směru neprospívá.

OTEVŘENÝ SVĚT POPRVÉ

Pojďme ale na chvíli od problémů s příběhem do světa Final Fantasy XV. Ostatně, zatímco příběh vám zabere přibližně 20 hodin, několikanásobně dlouhou dobu strávíte plněním vedlejších úkolů, prozkoumáváním a postupným vylepšováním vybavení i schopností hlavních hrdinů. Pokud s napětím čekáte, jak to dopadlo s proklamovaným otevřeným světem, krátká odpověď bude znít – uspokojivě. V té delší bych už mohl mluvit o nepřiměřených načítacích časech a obrovské rozloze, uhrančivých místech a výhledech do okolí i pramalému počtu lidí, které během své poutě potkáte. Co vás rozhodně nadchne, je stylizace úvodních lokací, které podtrhují v porovnání s Niflheimem určitou zaostalost a jsou ztvárněny přibližně jako období 60.-80. let minulého století ve Spojených státech. Atmosféru pomalejšího rozjezdu podtrhují i country tóny doprovodné hudby a nebýt kolem tak neutěšená vojensko-politická situace, mohlo by se vše zdát jako idylický road-trip čtyř přátel.

K pohybu vám slouží již zmiňované auto, jeho používání jsem se ale upřímně snažil vyhnout co nejvíce.

Dojem se začne měnit, až najednou v krásném lese narazíte na plot, až vstoupíte do vojenské základny nebo vás na cestě překvapí ozbrojená blokáda. Pak si honem rychle uvědomíte, že nic idylického se hra vykreslit nesnaží a hrozba číhá na každém kroku. Celý svět je rozdělený na obrovské lokace, které přetíná načítací obrazovka a postupem příběhu i upozornění, že se po nějakou dobu nebudete moci vrátit zpět. Nemusíte mít ale obavy, brány se později opět odemknou, a co jste nestačili navštívit, navštívíte později. K pohybu vám slouží již zmiňované auto, jeho používání jsem se ale upřímně snažil vyhnout co nejvíce. Ačkoliv by se mohlo zdát, že Regalia, jak se olbřímí Noctovo vozidlo jmenuje, plní stejnou funkci jako třeba Klepna ze Zaklínače, opak je pravdou. Regalia je jen pomalým a zcela automatickým převozníkem z bodu A do bodu B a má vlastně jen jedno praktické využití. Hrdinové spolu mohou mluvit a vy – vzhledem k tomu, že i manuální řízení jede po kolejích – můžete dialogů věnovat plnou pozornost. Do navštívených míst nicméně můžete cestovat pomocí teleportu za malý poplatek, což vám ale nedoporučuji v případě, jedná-li se o krátkou vzdálenost. Následující loading je totiž mnohdy delší, než kdybyste si na místo doběhli po svých.

Nejlepším způsobem, jak prozkoumávat jednotlivé lokace, jsou proto bez přemýšlení chocobové. Ptáci, kteří v sobě spojují vlastnosti pštrosů a podobu slepic, jsou k dispozici k pronájmu, můžete jim měnit barvu peří a postupným ježděním zvyšujete jejich schopnosti. Později se tak stanou i vítanou pomocí v soubojích a hlavně – dostanou vás takřka kamkoliv za přijatelně dlouhou dobu. Hodí se to zejména tehdy, hledáte-li po celém světě rozeseté cetky, které můžete později prodávat u obchodníků. Zcela určitě vám pomohou také při hledání tří zdrojů pro výrobu kouzel a zpříjemníte si s nimi život i v některých příběhových misích. Jen s tou hudbou by si už lidé ze Square Enix mohli dát pohov. Nechápejte mě špatně – i Final Fantasy XV má perfektní soundtrack, logicky s lepšími i horšími skladbami, ale pokaždé, když sedíte na chocobovi, hraje ikonické téma stále dokola a hra vás tak ochuzuje o jiné skladby, které byste už po x hodinách v sedle slyšeli raději.

DONES ŽÁBU, ZACHRÁNÍŠ SVĚT

Vedle hlavní příběhové linie vás bude čekat spoustu vedlejších úkolů, které na sebe v ojedinělých případech navazují a do určité míry rozvíjejí příběh toho, kdo vám je zadal. Bohužel i v tomto ohledu nelze mluvit o ničem světoborném, a i když je procházení/projíždění krajiny uspokojivé, často jen křižujete stále stejná místa tam a zpět bez valnějšího smyslu. Pokud lidé ze Square Enix chtěli přiblížit specifický svět Final Fantasy západnímu publiku, nemohou tímto přístupem uspět ani u něj ani u pravověrných fanoušků. Je to jeden z palčivých problémů, které jsem uvedl už v úvodu a během hraní jsem nabýval pocitu, že snaha zavděčit se všem pravděpodobně nedopadne úplně podle představ. Férově ale přiznávám, že například Noctova minihra – rybaření – je zpracována vtipně, hra vás obecně do ničeho netlačí a pořád v krajině naleznete spoustu questů, nad kterými se od srdce zasmějete.

POZOR, AKCE!

A pak je tu samozřejmě boj – citlivé téma pro obě skupiny hráčů, na které Squeenix „patnáctkou“ cílí a ani zde pravděpodobně nedojdeme nějakému ultimátnímu rozhřešení. Pryč je pomalejší, taktický boj z předchozích dílů, ve kterém jste mohli vcelku pečlivě vybrat, jakým způsobem budou jednotlivé postavy bojovat a následně sledovat provedení. Čistě real-time pojetí boje však zapadá do aktuálních trendů a sám za sebe jsem si ho až na velmi vážné problémy s kamerou v užších prostorech užíval. Dá se namítnout, že všechno obstará jedno tlačítko, ovšem v kombinaci s nutností uskakovat před útoky mnohdy velké přesily nepřátel, případně s vykrýváním těžších výpadů s následným protiútokem, už není celý mechanismus tak prostý. Navíc i do souboje promlouvá pouto hlavních hrdinů, kteří mohou a později v podstatě musí používat týmová komba. Jednoduchý ukazatel vám dá jasně najevo, kolik ze tří bodů můžete využít a pak už stačí díky dobře zpracovanému ovládacímu schématu jednoduše navolit, koho ze tří společníků vyberete pro provedení něčeho zajímavějšího. Zejména v kombinaci s Ignisem si pak budete libovat v mnohonásobném útoku, zakončeném tvrdou Noctovou ránou do jednoho z protivníků. Body společných útoků se navíc poměrně rychle dobíjí, takže si dokážete porazit i s mnohem silnějšími monstry, na které byste o samotě nevyzráli.

Zejména v kombinaci s Ignisem si pak budete libovat v mnohonásobném útoku, zakončeném tvrdou Noctovou ránou do jednoho z protivníků.

Dalšími prostředky boje jsou legendární zbraně předků, které Noctis v první polovině hry hledá, a pak nepříliš povedená kouzla a summoni. Abyste mohli využít kouzla, musíte nejprve – jak už bylo řečeno – najít některý ze tří zdrojů a nasát energii do zásobníku. Následně pak vhodnou kombinací elementů ohně, blesku a ledu uplétáte v inventáři kouzlo a posléze jej přidáte do slotu Nocta nebo kohokoliv ze společníků. Jeho použití je ale prazvláštní – plošný účinek je logický a nic proti němu nemám, ale neexistuje způsob, jak na krátkou chvíli odvolat spolubojovníky z centra potyčky. Pokaždé tak schytají plný zásah vaším kouzlem společně s nepřáteli, což kouzla degraduje na poslední instanci, když už není po ruce nic jiného. Počítat navíc musíte i s poměrně dlouhým cooldownem, takže se nedivte sami sobě, když budete kouzla zcela ignorovat. Poslední kapitolou boje jsou summoni, které získáte postupem času, ale jejich vyvolání není bez omezení. Jsou bitvy, ve kterých nedostanete šanci povolat nikoho z Astrálů, takže jen čekáte na příležitost, kterou hře poskytuje v drtivé většině jen příběh.

Nejzábavnější na celém souboji tak je využívání standardních mečů, dýk nebo seker v kombinaci s Noctovou schopností warpovat, tedy teleportovat se za zbraní na krátkou vzdálenost. Nejen, že to vypadá efektně, ale často si rychlým warpem zachrání kůži a ušetří tak další lektvar pro obnovu zdraví z inventáře. I díky tomu ve mně přes drobné výtky zůstává pozitivní dojem a to jsem ještě neřekl ani slovo o pompézních bossfightech! Nutno uznat, že souboj s Leviathanem v rozbořených ulicích města Altissia, které našlo svou předlohu v italských Benátkách, je na dlouhou dobu nezapomenutelným zážitkem, o kterém vám ale nechci říkat víc, než je potřeba. Ano, dojde na quick-time eventy, ale v kombinaci s hudbou a grafickým pojetím jde opravdu o mistrovský kousek. A Leviathan samozřejmě není jediný!

ALE JE TO RPG, ŽE ANO?

V závěru bychom pak neměli zapomínat na to, že Final Fantasy je především RPG a v tomhle ohledu předvádí patnáctý díl přijatelný standard. Mechanismus levelování je navázán na nutnost odpočívat, resp. rozbíjet kempy v přírodě. Jedině tak totiž dojde k tomu, aby se sesbírané zkušenosti skutečně připsaly na konta jednotlivých postav, a ty tak mohly postoupit na vyšší úroveň. V tomto duchu je pak nutné pečlivě rozmisťovat jednotlivé body schopností do několikastránkového stromu, ovlivňujícího všechny čtyři hrdiny. Boj, odolnost, týmová spolupráce… To všechno RPG elementy hry umí ovlivnit, a pokud třeba na chvíli zapomenete body přidělovat a následně skokově zlepšíte schopnosti celé party, budete se až divit, jak hodně je to na samotné hře znát. Osobně pak do prvků správných her na hrdiny začleňuji i dialogy, které však působí v případě Final Fantasy XV nevyváženě. Jednou jsou opravdu dobré, jindy – a to i v hlavních questech – pro změnu ploché až hloupé. Těžko říct, jestli v tom svoji roli hrála angličtina, kterou jsem si vybral namísto japonského dabingu, ale ne vždycky jsem měl pocit, že postavy skutečně jednají adekvátně k dané situaci. Bohužel tomu neprospívá ani zastaralá animace obličejů, která je spolu s koberci textur jedinou výraznou kaňkou na jinak perfektním grafickém zpracování.

Final Fantasy XV

Final Fantasy XV tak rozhodně působí jako čerstvý vítr, nahnaný velkou turbínou do stanu, v němž se schovávají všechny předchozí díly série i s nenáviděnou třináctkou. Je však otázkou, zda je to tak správně, nebo zda by se fanoušci raději bez tohoto průvanu obešli. Už jsem stihl číst nenávistné reakce veteránů a vidět láskyplné přijetí, snad tedy víc než kdy jindy je to všechno jen otázkou vkusu. Z pozice herního kritika tvrdím, že FF XV je lehce nadprůměrným RPG se skvělými momenty a slabší prostřední částí, ale že bych utracených desítek hodin litoval? To opravdu ne!

Final Fantasy XV
Xbox icon Xbox One
PlayStation icon PlayStation 4

Verdikt

Final Fantasy XV chce být hrou pro všechny, přitom by bylo mnohem lepší, kdyby se hra soustředila sama na sebe. Je nevyvážená, s občasnými problémy, ale i přes to všechno vítězí láska a pocit něčeho neopakovatelného!

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz