F.E.A.R. 3 Recenze F.E.A.R. 3

F.E.A.R. 3

Martin Klekner

Martin Klekner

26. 6. 2011 22:00 16
Reklama
Reklama

Když v roce 2005 vyšla hra F.E.A.R., způsobila mezi hráči i kritiky poprask. Atmosferická řežba s prvky akce ve stylu Johna Woo a hororovými intermezzy jako vystřiženými z japonské kinematografie, navíc zabalená v (na svou dobu) lákavém grafickém zpracování a vybavená výbornou UI – šlo zkrátka o neodolatelnou kombinaci. Vysoce hodnocený titul se dočkal dvou datadisků a následně i plnohodnotnho pokračování nazvaného Project Origin. I to v roce 2009 zaznamenalo nadšené ohlasy.

Pak ovšem došlo k tomu, čeho se mnozí obávali – Monolith Productions oznámili, že na dalším díle série již bude pracovat jiný vývojářský tým. Day 1 Studios měli v roce 2005 na svědomí poměrně povedené konzolové porty prvního F.E.A.R., a tak se dalo asi těžko najít někoho povolanějšího pro vývoj třetího dílu. I přesto se však ozývaly negativní ohlasy, které se obávaly, že spolu s autory se změní i celá značka a že již nepůjde o sérii, kterou si tak oblíbili. Nyní, když držíme hru pevně v rukou, můžeme konečně uvést spekulace na pravou míru.

Taková dost nenormální rodinka

F.E.A.R. 3 navazuje na příběh Project Origin, který bez povšimnutí ignoroval expansion packy pro původní díl. Nacházíme se tedy v situaci, kdy v sobě dospělá Alma nosí dítě Michaela Becketa – a právě okolo jejího porodu se celá hra točí. Hráč ovšem nesleduje dění očima nové postavy, místo toho se vrací do kůže Point Mana. Uplynulo devět měsíců od konce dvojky a hlavní hrdina se nachází v zajetí společnosti Armacham Security. Na pomoc mu ale nepřichází žádný z přeživších členů F.E.A.R.u, nýbrž nikdo jiný než hlavní záporák Paxton Fettel, Point Manův zdánlivě mrtvý bratr. Společně uniknou zajetí a v zájmu nalezení Almy utvoří křehké spojenectví.

Jedno příběhu F.E.A.R. 3 vytknout nelze – působí, jako by šlo o snovou vizi, neustále klopýtající na pokraji šílenství. Jako cesta do pekla s až surreálným laděním. Většina zvratů a důležitých rozhovorů se sice omezuje jen na cut scény na začátcích a koncích jednotlivých misí, dějové lince však rozhodně nechybí atmosféra. Vztah dvou bratrů, kteří si tak dlouho šli po krku, neustále visí na vlásku a ačkoliv se 90 % interakce odehrává zdánlivě jen v Point Manově hlavě a jediný, kdo mluví, je Fettel, přináší tyto scény některé poměrně silné momenty.

Nevyužitý potenciál

Přesto bych si však dokázal představit mnohem lepší zpracování tohoto motivu. Jelikož Fettel funguje v podstatě jako alter-ego hlavního hrdiny a neustále mu našeptává, co by bylo nejlepší udělat (například zbavit se přeživší Jin Sun-Kwon), hráč nedostává žádnou možnost volby a může si být víceméně jist, že Point Man se vždy zachová správně. Zápolení bratrů s jejich vnitřními démony a epický souboj s minulostí se ke konci stává skutečně velkolepou podívanou (zvláště ve chvíli, kdy se Alminy pekelné vize začnou stávát realitou), neustále jsem však měl pocit, že autoři jen kloužou po povrchu a nikdy skutečně nevyužívají nabízený potenciál. Ke všemu ze hry zmizela i možnost číst deníky a záznamy na počítačích, které dříve prohlubovaly příběhové pozadí.

Bratrské soupeření se hrou tahne i jiným způsobem. Podle toho, jak se vám daří v jednotlivých misích, si na samém konci Alma vybere toho z hrdinů, který byl její „favorite son“. V závislosti na vámi dosažených bodech se pak dočkáte dvou odlišných závěrů (či spíše závěrečných animaček). Není to sice kdovíco, ale alespoň Fettelova finální cutscéna rozhodně stojí zato – minimálně pro svou hrůznou zvrácenost.

Řežba bez konce

Co se týče hratelnosti, připravte se na starý známý F.E.A.R. Řežba je frenetická a nezpomaluje ani na chvíli, snad s výjimkou těch momentů, kdy aktivujete Slow Motion. Každá potyčka je navíc zábavná, což je věc, která se musí trojce rozhodně přičíst k duhu. Ani jednou totiž neztratí dech, ani na vteřinu nezaškobrtne. Ve chvíli, kdy se budete probíjet hordami nepřátelských vojáků, kdy na vás budou vyskakovat šílení obyvatelé Fairportu, či až budete kosit protivníky na palubě bojových mechů, nezbyde vám ani chvilka na pomyšlení, že tohle už tu přeci bylo. A tak to má být.

Zbraně ani tentokrát nezklamou, nabízejí dobře vyváženou směsku víceméně klasických kousků. I na konci hry budete používat obyčejný Submachine Gun, neboť ve hře je prostě zábava střílet, ať už čímkoliv. Možná je škoda, že jediným ozvláštněním arzenálu je Beam Gun, který dokáže nepřátele usmažit soustředěným laserovým paprskem, ve výsledku si toho ale ani nevšimnete. Zapomenout ovšem nesmím na návrat Nail Gunu, který i tentokrát efektivně přišpendlí libovolného soka k nejbližší zdi, a útoky na blízko, které přímo vybízejí k bezhlavým frontálním ztečím.

Klasika bez s.t.r.a.c.h.u.

Co se nepřátel týče, ani v jejich řadách se velká překvapení nekonají, obyčejní vojáci opět padají po desítkách, Almina odporná stvoření vyskakují z všemožných portálů a čas od času do všeho přiletí vrtulník, který pošlete k zemi raketometem. UI zůstává na vysoké úrovni, nepřátelé přebíhají z úkrytu do úkrytu, smysluplně se kryjí a kdykoliv zůstanete na místě déle než je zdrávo, vypudí vás granáty. Nedají vám ani chvilku oddechu a ještě rádi proti nim využijete veškeré dostupné prostředky – oslepující a šokové granáty, či velice podařený systém krytí za překážkami.

V sérii jsme si tak nějak zvykli, že akční místa střídají hororové úseky. Právě zde však nejnovější F.E.A.R. překvapivě selhává. Těžko říct, čím to je, možná pocitem, že tohle všechno jsme už stokrát viděli, možná faktem, že designeři tentokrát nepřinesli tolik temných zákoutí a atmosferické hry světel a stínů jako jindy. Ve výsledku se tak strašidelné sekvence dají označit za nejslabší část hry, která mě navíc ani jednou nevyděsila. Lekačky působí nuceně, napětí je často budováno jen pomocí (skvělé) zvukové stránky a ta bez pořádného vizuálu (engine už přeci jenom stárne) zůstává vždy na půli cesty ke skutečně nervydrásajícímu zážitku.

Dva „hrdinové“ jednoho příběhu

Jestliže jsem tvrdil, že po příběhové stránce se souboj obou bratrů příliš nevydařil, po stránce herní je pravdou opak. Singleplayer, který v kůži Point Mana proběhnete zhruba za 7 hodin, budete totiž po jeho dokončení moci zopakovat jako Paxton Fettel. A vězte, že hra za tohoto šílence je stejně zvrácená jako sama jeho osobnost. Jelikož jde o přízrak, není mu dovoleno sbírat zbraně (ačkoliv kulky ho zraňují), ale jeho smrtící nadpřirozené síly to bohatě vynahrazují. Dokáže zvedat nepřátele do vzduchu a zde po nich vrhat ničivé spektrální projektily. Především se však dokáže vtělit do libovolného cíle a zůstat v něm, dokud mu nedojde zásoba energie. Ta se doplňuje s každým zabitým nepřítelem, ze kterého seberete jeho esenci. Ve výsledku se tak akce stává ještě frenetičtější než v Point Manově kůži – nejednou jsem se přistihl, že jsem beze strachu ze smrti bezhlavě útočil na velké skupiny nepřátel, jen abych mohl ukořistit trochu nové energie.

Celý tento systém pak ještě více vynikne v kooperativní hře. Jeden hráč v kůži Point Mana kosí protivníky konvenčním stylem, zatímco druhý mezi nimi rozsévá chaos jako Fettel. Spolupráce obou nabízí mnoho výhod a zaručeně si ji zamilujete. Hra se sice v tomto módu stává poměrně jednoduchou záležitostí, mě osobně však bavila o mnoho víc než singleplayerová kampaň. Podle toho, jak dobře si který hráč vedl, pak bodovací systém opět rozhodne, kterého z bratrů si Alma nakonec vybere za svého favorita.

Příjemné nápady pro více hráčů

Multiplayer se pyšní čtyřmi poměrně neotřelými módy, které si mohou zahrát až čtyři hráči. V Soul King hrajete jako přízrak, který se vtělováním do nepřátel a jejich zabíjením zmocňuje duší. Ten, kdo je zabit, ztratí polovinu svých duší. Toto pravidlo zajišťuje, že si nikdy nemůžete být jisti svým vítězstvím a že se do posledních sekund budete pěkně potit. Soul Survivor naproti tomu udělá přízrakem jednoho hráče, zatímco zbylí se snaží přežít. V Contraction zase musíte bojovat proti nabíhajícím vlnám nepřátel, k čemuž vám poslouží opevněná budova ve středu každé mapy. Tu můžete opevňovat a opravovat.

Zatímco první tři mody mě zabavily jen na chvíli, F*cking Run byl výjimkou. Vy a vaši tři společníci se v něm ocitnete na zběsilém útěku před nezničitelnou „Stěnou smrti“, která když vás dostihne, končíte. Cesta vpřed je jen jedna a je samozřejmě plná nepřátel. Nejednou jsem chtěl napětím až vykřiknout, protože neustálá nutnost probíjet se bez rozmýšlení vpřed v zoufalém boji o život, s nesnesitelným pocitem blížící se smrti za zády, mi ne náhodou připomněla multiplayer ve staříčkém Aliens vs. Predator. A to je u mě zatraceně velké plus.

Zábavné, ale...

F.E.A.R. 3 je hra, která by se sama o sobě neměla za co stydět. Dohrajete ji jedním dechem, multiplayer vás zabaví a kooperativní mod nadchne. Nad postarší grafikou jen mávnete rukou a nedostatek napětí by zas tak nevadil... kdyby to nebyl F.E.A.R. A právě zde leží problém. Jako pokračovatel série, která mě dokázala nejednou zvednout hrůzou ze židle, třetí díl rozhodně nesplňuje naděje, které se do něj vkládaly. Otázkou je, co je pro vás důležitější.

F.E.A.R. 3
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 3
Xbox icon Xbox 360

Verdikt

Stále je to F.E.A.R. a pořád je to zábava. Jen se u toho už nebudete tolik bát a budete muset tolerovat horší příběh a grafiku.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz