Digimon Story: Cyber Sleuth - Hacker's Memory Recenze Digimon Story: Cyber Sleuth - Hacker’s Memory

Digimon Story: Cyber Sleuth - Hacker’s Memory

Tadeáš Pepř

Tadeáš Pepř

2. 2. 2018 21:30 1
Reklama
Reklama

Je zhruba půl sedmé ráno, sobota, sedím v obýváku na podlaze a snídám blíže nespecifikované dětské cereálie. Na televizi se právě rozbíhá blok ranních dětských pohádek a mezi Pokémony, Beyblady, bojujícími dinosaury, Rychlou Rotou a příběhy z Kačerova má své neochvějné místo i jakási pestrobarevná šílenost zvaná Digimon. Střih, o čtrnáct let později sedím u televize s DualShockem v ruce, na poličce vrní vypůjčený PlayStation 4 a na obrazovce opět svítí jakási pestrobarevná šílenost zvaná Digimon. Jakožto výhradní uživatel Xboxu a nehráč JRPG zapínám na absolutně cizí konzoli absolutně cizí hru. Netradiční cesta může začít.

JÁ DIGI, TY DIGI, VŠECHNO DIGI

Z prvních vět by se mohlo zdát, že jsem od začátku ke hře s jedním z nejkrkolomnějších názvů vůbec přistupoval s negativními předsudky. Opak je pravdou. Skutečnost, že jsem k Hacker’s Memory přišel jako slepý k houslím spíše podnítila mou zvědavost a z recenzování žhavé japonské novinky se stala divoká exkurze do světa východní herní kultury. Jedním dechem tak lze upozornit, že je Digimon hrou maximálně japonskou, se vším, co k tomu patří. Záplavy dialogů, které často nedávají smysl nebo jsou minimálně nesmírně bizarní, podobně ujeté motivy a chování hrdinů, nekonečný proud těžko zapamatovatelných jmen a spletitý příběh plný zvratů a polovičatých (nebo jen špatně pochopitelných) vysvětlení. Hacker’s Memory to všechno nabízí a balí do hutného balíčku desítek hodin misí, subquestů, výzev a bloudění po kostrbatých lokacích.

Ve virtuální realitě EDEN totiž probíhá většina sociálního i pracovního života obyvatel světa

V příběhu se zhostíte role obyčejného tokijského mladíka, který se zřejmě zapletl se špatnou partou a neznámý hacker mu odcizil účet na všeobjímající sociální síti EDEN. To v podivně utopickém světě Digimon znamená, že je hlavní hrdina mrtvý, zloděj, nebo přinejmenším podezřelý, stačí si vybrat. Naštěstí i protagonista patří k zručnějším uživatelům počítače a dostává se k novému, falešnému účtu. To je pro jeho život klíčové, ve virtuální realitě EDEN totiž probíhá většina sociálního i pracovního života obyvatel světa. A odsud vede jen krůček k prvním pletkám s překupníky Digimonů a startu legendární hackerské kariéry. Stačí mít po boku zkušeného tvďáka, mírně ulítlého lva salónů, geniální sociopatiku s jakýmsi mořským tvorem místo klávesnice a (zřejmě) homosexuálního nejlepšího kamaráda, který je také dost možná žena a dost možná je spíše překážkou než výhodou. Dream team? Dream team!

DIGIŽÁBA S DIGIPANKÁČEM

Podivné označení Digimon je zkratkou pro označení digital monsters. Pominu podezřelou podobnost s Pokémony a Digimony jednoduše popíšu jako kód ve zvířecí podobě. Nebo podobě dinosaura. Nebo houby s paprskometem. Nebo obřího draka s kvantovými raketomety na ramenou a hořícími drápy á la Wolverine. Těmito “fyzickými hacky” pak dáváte na budku cizím “fyzickým hackům”, firewallům a podobným těžko popsatelným technickým šílenostem. A právě tady přicházíme celému koktejlu na zoubek, Digimon Cyber Sleuth totiž působí jako hybrid Pokémonů a Watch Dogs, zabalený do technického hávu přelomu předminulé a minulé generace. Hackerská stylizace, boj proti neprávu, nadnárodním korporacím a prokletým výtahům polykajícím děti, obecná revolta proti systému… Co chvíli prostě čekáte, že se odněkud zpoza rohu vynoří anime Marcus a anime T-Bone a začnou vám hackovat smartphonem vaše Digibrýle.

Hrací čas je rozprostřen zhruba rovnoměrně do dvou částí. V jedné běháte po skutečném světě nebo ve virtuální realitě určené pro setkávání obyvatel Tokia a brodíte se stovkami a stovkami řádek dialogů, které jsou víceméně neužitečný a prapodivný balast, přičemž je mezi ním občas ukryt klíč k pokračování v příběhu. O to nepříjemnější je, že vám hra neumí dost dobře připomenout, co vlastně máte dělat, tradiční quest lot funguje jen pro vedlejší úkoly a v příběhu vás dál nasměruje postava, u které byste to nečekali. V druhé, zábavnější části se pohybujete po datových platformách představujících jednotlivé servery japonské počítačové sítě a bojujete s ostatními hackery a jejich Digimony, případně s různými bezpečnostními Digiprvky nebo zbloudilými Digimony jednajícími na vlastní pěst. Na rozdíl od Pokémonů jsou totiž Digimoni pouze soubor dat, mají ale své emoce, motivy a dokonce umí mluvit. Není tedy překvapením, když vám občas úkol zadávají samotné příšerky, případně s vámi zabřednou do notně podivného rozhovoru glosujícího lidské vlastnosti.

DIGINAKOPU TI DIGIZADEK

I přes nepopiratelně úsměvné a bizarní dialogy s ostatními obyvateli reálného světa jsou souboje podstatně zábavnějším herním prvkem. Do všech šarvátek vstupujete až s třemi Digimony a čelíte různě početným skupinám soupeřů. Čas od času vám po boku stojí čtvrtá zrůda z týmu vašeho partnera, o jejíž pohyby se stará počítač. A teď přichází ten správný guláš bojových faktorů. Digimoni se totiž dělí na čtyři základní druhy - data, virus, vaccine a neutral. U prvních třech zmiňovaných funguje klasický princip kámen-nůžky-papír, neutrální Digimoni žádnou výhodu či nevýhodu oproti ostatním nemají. Aby toho ale nebylo málo, každý Digimon má zároveň svou elementární podstatu, kterých je nepřeberné množství. Tradičně najdeme Digimony ohnivé, vzdušné, zemní, temné, svaté… Tady už žádný přehledný trojúhelník nefunguje, různé živly se přebíjejí čistě logicky. Každá příšera se navíc může naučít útoky více typů, boj se tak mění v extrémně složitou alchymii, skrze kterou budete prvních pár hodin zmateně tápat a zoufale dumat nad tím, proč vaši Digimoni dostávají tak nařezáno od nepřátelských. Na udělené poškození mají samozřejmě vliv i roztodivné statistiky, buffy a debuffy, potenciální komba s ostatními Digimony a tak dále.

Digimon Story: Cyber Sleuth - Hacker’s Memory

Pokud vám už tento systém přijde poměrně složitý, je asi zbytečné detailněji popisovat, principy levelování, vylepšování statistik a digi-evoluce. Všichni Digimoni spousta způsoby levelují, na různých úrovních se pak mohou vyvinout do celé řady vyšších evolucí, a tak pořád dokola. Narozdíl od Pokémonů je tato evoluce manuálně spuštěná a nové formy vyžadují od stávajících určité vlastnosti. Po přeměně na novou příšeru se level nuluje a začínáte zase od píky, to je ale kriticky důležité, protože i za levelování samotné dostáváte bodíky nutné pro ty nejsilnější evoluce. Pokud tak chcete ze své příšery vytěžit maximum, musíte využít i možnosti deevoluce, čili návratu k předchozí formě. Trénování skutečně konkurenceschopného týmu se tím mění ve vyčerpávající grind a je otázka, zda to za ten přechod z drakohada v obrněného drakohada vážně stojí.

DIGIŠEĎ

Samotná hratelnost a souboje jsou zábavné, problémem Hacker’s Memory je ale především audiovizuální stránka hry. (Japonský) dabing je celkem přijatelný, hudba je bohužel extrémně repetetivní, otravná, a podobně repetetivní a otravné jsou i zvukové efekty Digimonů, lidských postav nebo menu. Zprvu poměrně neutrální a snesitelné pípání, výskání a bzučení po několika hodinách začne vadit tak, že u hry raději zvuky úplně vypnete a raději si poslechnete přítelkyni jak vám nadává, že už byste mohli vypnout tu “japonskou blbost” a raději s ní hrát Until Dawn.

Modely postav, textury, detaily prostředí, efekty, animace, to vše by působilo nadprůměrně naposledy někdy v začátcích PlayStationu 3

O nic lépe na tom není ani grafická stránka hry. Generické a neoriginální lokace jsou všechno, jenom ne působivé, dá se v nich rychle ztratit, pohyb znesnadňuje příšerná fixní kamera a nenapomáhá tomu ani to, že se do jedné lokace díky velkému množství vedlejších úkolů podíváte hned několikrát. Modely postav, textury, detaily prostředí, efekty, animace, to vše by působilo nadprůměrně naposledy někdy v začátcích PlayStationu 3 a efekty útoků bojujících Digimonů připomínají pokémoní generaci Black and White. Estetický zážitek alespoň trochu zachraňuje stylizace prostředí a postav, ani ta ale nezakryje smutně statický svět, kde se ostatní entity nehnou ani o píď.

DIGIROZPOR

Je nasnadě, že Digimon Story není hrou pro každého. Ba naopak, je hrou pro velice úzký okruh hráčů. Těžkopádné mechaniky, košatý příběh s podivnými postavami, vyčerpávající a bizarní dialogy, tvrdá stylizace, složitý systém soubojů, nevábný grafický kabátek, obrovská časová náročnost. Je jen a pouze na hráči, zda je mu po chuti strávit hodiny a hodiny pobíháním po podivném a mrtvém světě, pronikáním do tajů soubojového systému a plněním překvapivě zábavných vedlejších i hlavních úkolů. Pokud ale patří k vaším snům to, že váš obří orel s kulomety na křídlech laserovým paprskem usmaží slepici složenou z Lega, hořícího psa kříženého se stíhačkou a žábu s trombonem na krku, načež pomůžete slečně ve vestibulu nemocnice vybrat správnou příchuť nudlí, k čemuž vám poděkuje receptem na její nejoblíbenější rýžové palačinky, budete se tetelit blahem.

Digimon Story: Cyber Sleuth - Hacker's Memory
PlayStation Vita icon Vita
PlayStation icon PlayStation 4

Verdikt

Ujeté RPG z ujetého světa, které zaujme pouze úzký okruh hráčů s velmi vybraným vkusem. Je sice ošklivé a těžkopádné, vydrží ale na spoustu hodin, někdy je po čertu zábavné a pro nezaujatého hráče představuje originální zážitek.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz