Crazy Machines II Recenze Crazy Machines II

Crazy Machines II

Tomáš Nadrchal

Tomáš Nadrchal

16. 9. 2008 22:00 2
Reklama
Reklama

…, jež následně shodí první z řady dominových kostek a spustí tak řetězovou reakci. Poslední kostka vrazí do koule, která sjede po rampě dolů a narazí do spouště kuše, z níž vyletí ohnivý šíp a zažehne louč, která … Mohl bych pokračovat donekonečna, připomíná vám to něco? Pakliže ano, nejspíše se vám vybavila série The Incredible Machine, která zažila svou největší slávu v první polovině devadesátých let minulého století. V současné době se na její úspěchy pokouší navázat německé studio Novitas už s druhým dílem logické hříčky Crazy Machines. Podařilo se?

Pro ty z vás, kdo nepamatují The Incredible Machine, zlehka nastíním základní herní schéma, s nímž lze v řešení puzzlů uspět. Na obrazovce je zobrazena stěna, na níž jsou připevněny určité předměty. Těch má hráč v inventáři k dispozici dalších několik, úkolem je naskládat je na stěnu tak, aby po spuštění času, a tím i reálné fyziky, docílily předem vyžadované akce. Příklad – je třeba roztočit pečínku a zažehnout pod ní plamen. První část úkolu vyřeší parní motor, do něhož je ale třeba nejprve přivést páru, druhou pak vtipně umístěná kuše s ohnivým šípem. Pocit reálna, byť u velmi ztřeštěných úkolů, navozuje zdařilý fyzikální model, za celou dobu testování jsem nenarazil na žádný závažný prohřešek proti zákonům fyziky, což je rozhodně velké plus.

Hlavní postavou, která provede hráče celou kampaní, je jakýsi bělovlasý vědec ne nepodobný Einsteinovi, byť s notnou dávkou představivosti. Nevím, nakolik byl Einstein upovídaný, každopádně jeho virtuální podoba upovídaná je, dokonce bych se nebál říct ukecaná. První část, v níž se s ním hráč setká, je téměř půlhodinový tutoriál, nutno ale říct, že řeči onoho chlapíka v bílém hábitu zaberou zhruba polovinu času. Následuje monstrózní kampaň čítající na patnáct lokací, přičemž v každé z nich je třeba vyřešit desítku úkolů. Celkově tak máme co dočinění se stopadesátkou kol, krátkého herního času se tedy bát netřeba. Navíc je třeba připočíst dvacet misí, které jsou připraveny exkluzivně pro majitele fyzikálních karet Ageia. Tedy, ne že bych znal někoho, kdo by tuto kartu doopravdy vlastnil, ale rozhodně jde o zajímavý krok autorů. Vedle toho je všem hráčům k dispozici nejen editor úrovní, ale také nespočet fandovských misí na internetu, takže fandové šílených strojů mohou vymýšlet donekonečna…

Samotné mise zpočátku nebývají dvakrát těžké, předmětů není na výběr mnoho, díky čemuž si lze poměrně snadno představit, kterak by se zadaný problém dal řešit. Díky tomu je v úvodní zhruba dvacítce úrovní nejtěžším úkolem správně určit, co že to po nás vousatý dědula vlastně chce. Prakticky do každého jeho monologu je totiž vměstnána nejen informace o úkolu, ale také detaily o příběhové linii, jež je, co si budeme povídat, u podobného typu her naprosto zbytečná a nic neříkající. Vedle primárního úkolu, který je pro další postup nutné bezpodmínečně splnit, se v každém kole nachází ještě druhá, sekundární úloha, za níž následně hráč získá nějaké ty bonusové bodíky do sbírky.

Úloha bodového ohodnocení je nanejvýš kosmetická, jde jen o to, zda hráč získá bronzovou, stříbrnou, anebo zlatou medaili za zdárné splnění kola. Pakliže by úroveň byla natolik obtížná, že by si hráč nevěděl rady, je zde k dispozici trojice nápověd. První, textová, se vyskytuje v každé úrovni a hráč s ní tedy může kalkulovat prakticky pokaždé. Jiné je to už s druhou a třetí, špion dokáže poodhalit vzorové řešení v určité části hrací plochy, takže se hráč může případně inspirovat, třetí dokonce odhalí řešení celé a může se pokračovat dalším kolem. Problém je, že tyto nápovědy jsou omezeny pevným počtem na jednu kampaň, takže vyčerpáte-li si je hned na začátku, může se vám stát, že se časem zaseknete úplně. Co si budeme povídat, toto opravdu není dobré a dle mne jde o největší nedostatek celé hry uměle a necitlivě zvyšující celkovou obtížnost.

Ač se autoři holedbají kompletním 3D zpracováním, zachovali si v tomto případě naštěstí dost rozumu na to, aby to se třetím rozměrem nepřeháněli. Crazy Machines 2 jsou totiž hrou odehrávající se na ploché stěně, takže jí nejvíce sluší druhý rozměr, třetí se dá v praxi využít jen při zkoumání detailů úrovně, přiblížení se pak hodí pro přesnější uchycování jednotlivých předmětů. Za poněkud fádní bych označil hudební podkreslení, ale to už je otázkou vkusu.

Crazy Machines 2 rozhodně nejsou špatnou hrou. Obrovská porce úrovní, kvalitní zpracování, to vše hovoří ve prospěch německé logické arkády. Nejde ale o typickou porci jednorázové zábavy, nýbrž o casual hru, k níž se lze den co den po dlouhou dobu vracet a stále bude bavit. Největší zádrhel představuje systém nápověd, který byl vybrán velmi nešetrně, jinak jde o zajímavou moderní variaci na klasickou sérii The Incredible Machine.

Crazy Machines II
Windows icon PC

Verdikt

Crazy Machines 2 představují zajímavou variaci na stařičkou sérii The Incredible Machine, co do ztřeštěnosti úkolů ještě zaostávají, v počtu úrovní se ale mohou více než rovnat.

Co se nám líbí a nelíbí?

Obrovská porce úrovní a předmětů, editor úrovní, rozumně zvolená varianta 3D.
Špatný systém nápověd, malá srozumitelnost zadání úkolů, hudba.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz