Contact Recenze Contact

Contact

frix@seznam.cz

frix@seznam.cz

15. 5. 2007 22:50 1
Reklama
Reklama

Mnohokrát jsem se už setkal s názorem, že nic jako skutečně objektivní originalita neexistuje, poněvadž ji různí lidé také velmi různě vnímají. To je například u her rozhodně pravda – kdo hrál řekněme nejprve Doom 3 a teprve posléze Half-Life, rozhodně by nebyl tolik u vytržení z prvků, které Doom 3 po několika letech od Half-Life vykradl, jmenovitě scénu vstupu na základnu. Speciální situace pak nastává u herních recenzentů, kteří se postupem času stávají trochu smutně prakticky imunní vůči řadě herních prvků, kterých si běžný hráč všimne spíše, a originalitu začínají vyzdvihovat výše a výše – z normálních, tuctových her už jim někdy téměř puká hlava. Contact na poli originality působí jako zjevení, které s typicky japonským šarmem neváhá použít leckdy opravdu nezvyklé myšlenky nebo herní prvky, které však poměrně ostře kontrastují s provedením hraní samotného. Výsledkem je postomoderní mistrovské dílo, jehož atmosféra je srovnatelná jen s málokterou jinou hrou (specificky přichází na mysl ukrajinská superpodivnost Pathologic, která stejně jako Contact brechtovsky rozbíjí divadelní čtvrtou zeď, jenže narozdíl od Contactu nabízí i podstatně propracovanější hratelnost), ale které se zároveň málokomu zcela zavděčí. Jako obvykle je pak verdikt založený na podstatné otázce – máte kapsy natolik nadité, abyste si mohli dovolit zakoupení opravdu roztomilého pokusu, který se zastavil na půli cesty?

Contact je žánrově až překvapivě čisté RPG s elementy původem z MMO her. Jenže takovýto popis je ke hře naprosto neadekvátní. Raději si pojďme náhodně jmenovat drobnosti i větší prvky, které vás budou bít do očí svojí neotřelostí a nezřídka by se dalo říci i genialitou. Už jen počet popkulturních referencí je ohromující, zvláště pak jejich styl, jenž si servítky rozhodně nebere a nebojí se pálit do vlastních řad. Jak jinak si vysvětlit parodii na nechvalně známou prezentaci Genji („hit the weak spot for MASSIVE DAMAGE!“), virtuální verzi japonského herního a hi-tech ráje Akihabara, kterou obývají hodně podivná stvoření, která celé dny netráví jinak než zabíjením času v počítačových hrách, nebo celou řadu raději blíže nespecifikovaných vtípků na adresu Sony PSP?

Hra prakticky postrádá jakékoliv menu, úvodní obrazovka vypadá jako zoom na část klávesnice s F1, F2 a F3, jejichž stiskem pomocí stylusu vyvoláte požadovanou akci – nový příběh, pokračování, nebo kontakt s dalším hráčem, ech, Contactu, za účelem výměny speciálních předmětů. Nedejbože manuál! Ten vypadá pro změnu coby internetový blog, a to se všemi klasickými prkotinami typu „soupis zajímavých faktů o mě, například jakou zubní pastu rád používám k čistění svých jabloní od škůdců“ (nikoliv doslova, ale blogy jsme viděli všichni, ne?). Ocitáte se v roli… vlastně trochu jinak – vaše role se absolutně nemění, tedy aspoň teoreticky. Coby vlastníka DS vás kontaktuje profesor a žádá vás o pomoc. Pomocí dvojice obrazovek musíte navádět herním světem chlapce Terryho, který profesorovi pomáhá hledat ztracené palivové buňky do jeho kosmické lodi, jenž havarovala na podivné cizí planetě. Děj je velice subtilní, nijak melodramatický, tempo nabírá pozvolna a jeho atmosféra je velice přitažlivá. Nijak se vám totiž nevnucuje, občas narazíte na povedený vtípek nebo zmiňované kulturní reference, a mezitím v klidu odvíjíte zamotané klubko profesorových motivací. Sluší se zmínit přibližná herní doba, která je extrémně dlouhá, v řádu několika desítek hodin.

Dobrá, přišla řada na popis hraní jako takového. Tady bohužel přichází zabřednutí do opět naprosto standardních mechanik, které jste nejspíše viděli už stokrát – Terryho máte podle původních informací po světě jen tak navádět a neříkat mu vyloženě co kde a jak má provést. Fakta jsou bohužel odlišná, dokonce ani nemusíte používat stylus a jednoduše se Terry stává vaším avatarem. Napomáhá to sice pohodlnějšímu hraní, ale prvky originality se vytrácejí, spolu s prve dost efektně probořenou čtvrtou zdí. Na vrchní obrazovce si lebedí profesor a jeho bílý pes Mochi (krásně kníká a dovede vám v nouzi přiběhnout na pomoc), dole pak v konvenčnější grafice pobíháte celou řadou oblastí a plníte naprosto klasické RPG úkoly. Je to hodně o běhání, automatizovaných soubojích, léčení se a běhání, běhání, běhání.

Spousta prvků je originální a zajímává, například musíte s Terrym nacházet převleky, které vám umožní konat speciální věci – například jde o páčení zámků, lovení ryb, vaření, nebo pilotování letadel. Kromě toho získáváte všemožné speciální zbraně a útoky vázané na ten který kostým. Dále je zde rovných 30 (!) statistik ke zlepšování, které probíhá naprosto automaticky, jakmile danou věc děláte opakovaně a s úspěchem. Jisté věci jsou pak vysloveně perfektní, například během ukládání hry, které probíhá tím, že Terryho uložíte do postele, si můžete hrát s Mochim pomocí stylusu – drbete ho na břiše, nebo mu třeba dovolíte, aby si na palubním počítači zahrál Pong. Není to přitom samoúčelná hříčka, Mochi získává na síle a když je pak povoláte do boje, udělí nepřátelům skutečně MASSIVE DAMAGE. Dokonce i power-upy a bonusy fungují zvláště, coby nálepky – sloupnete je v menu a přilepíte tam, kde je potřeba. Někdy se efekt týká celé obrazovky, jindy jen dané věci či postavy. Samolepky vám mohou vylepšit sílu zbraně, ale také přetvořit nebezpečný roj nepřátel na stádo krav.

Jádro pudla leží v nekonečném cyklu nudných soubojů a zdlouhavého pobíhání odnikud nikam. Boje jsou naprosto základní, ve stylu prvních MMO – aktivujete bojový mód, hrdina do nepřítele praští, ten zase do něj, hrdina nazpět… Míra automatizace znamená vaše znuděné sledování obrazovky a čekání na výsledek, případně občasné použití lektvaru. Objevování je pak ještě více frustrující – projdete si dlouhý labyrint, najdete bosse, zjistíte, že na něho nemáte, takže si oblast projdete ještě párkrát (nepřátelé se po odchodu do další obrazovky automaticky obnoví), zkusíte bosse znovu… Navíc je možné minout některé převleky, které však musíte mít k postupu dál skrze několik kritických momentů. Výsledkem je mnohdy velice dlouhé hledání, případně pak mrknutí do návodu za účelem minimalizace ztráty času.

Abychom nekončili tak negativně, grafika a zvláště zvuky jsou v Contact špičkové, nádherně dotvářející už tak dobrou atmosféru. Ani to však bohužel nedovede setřást pocit hodně zbytečně promarněné příležitosti, což nicméně není u tvůrců z grasshopperu první taková situace. Kupa výborných nápadů je přizabita špatným provedením zcela základních herních mechanismů, na kterých, marná snaha, všechno nakonec stojí a padá. Skutečně tu jde o vaše finance – coby hříčka, kterou vezmete do ruky párkrát za týden, je Contact perfektní volbou. Jestliže však hledáte skutečné RPG, schopné vás zabavit bez frustrace, poohlédněte se třeba po Final Fantasy III.

Contact
Nintendo icon DS

Verdikt

Inteligentní hříčka pro inteligentní hráče, kteří si ji nepochybně na první pohled zamilují. Jenže tohle vzplanutí bohužel stejně rychle i upadá, když vyjde najevo, že pod rouškou fantastických nápadů a originality se skrývá chatrná skořápka nudných bojů a zdlouhavého pobíhaní odnikud nikam.

Co se nám líbí a nelíbí?

Výborný, nenucený děj a skvělá atmosféra, neotřelé nápady, spousta referencí na skutečný svět, zdařile zbořená divadelní čtvrtá stěna.
Nudné boje, ještě nudnější objevování světa.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz