Clive Barker's Jericho Recenze Clive Barker's Jericho

Clive Barker's Jericho

Jan Vitík

Jan Vitík

6. 11. 2007 23:54 19
Reklama
Reklama

Clive Barker, angličan, spisovatel a homosexuál žijící v Americe, je známou osobností moderního hororu a dark fantasy. Kromě knih se věnuje i filmům a také hrám. Nástup do světa interaktivní zábavy mu vyšel na jedničku a Undying, jehož nejsilnější zbraní byla parádní atmosféra zalézající až pod nehty, se velmi líbil. Bohužel spadl do kategorie skvělých her, jež se moc neprodávaly, což bylo nejspíš hlavním důvodem, proč se Jericho tolik vzdálilo od původního konceptu.

BAF! Lek.

Clive Barker's Jericho
Lidé se bojí spousty věcí. Někdo se bojí tmy, někdo pavouků, někdo doktora. Strach nás provází celým životem, i když spousta z nás by se bez něj ráda obešla. Oproti tomu existuje skupina lidí, kteří se rádi bojí, a proto vyhledávají zábavu s hororovou tématikou. Strašidelných her jsou mraky, ovšem jen některé dokáží vybudovat hutnou atmosféru, až vyskakujete ze židle. A zde je u Jericha zakopán pes. Zatímco Undying dokázalo donutit k výměně spodního prádla i většinu dospělých hráčů, v Jerichu se u prvoplánově vyskakujících monster ze tmy leknou leda předškolní děti, čímž autoři dosáhli naprosto opačného extrému.

Co mi nejvíce v Jerichu chybělo, byl strach o holý život, který vás nutí přemýšlet nad tím, co asi tak bude za dalším rohem a jestli toto setkání ve zdraví přežijete. K tomu nemalou měrou přispívá fakt, že se po úrovních nepohybujete sami, což navozuje mnohem větší pocit bezpečí. Druhým významným faktorem je skutečnost, že nepřátel jsou spousty a jejich dávkování je tak nějak nešetrné. Vždy po příchodu na určité místo ze země (nebo jiných míst) vyskáčou démoni v počtu větším než malém a jdou po vás. A vy střílíte (kouzlíte), dokud se stále respawnují. Zahltit hráče takovýmto kvantem pekelníků má negativní dopad na celkovou atmosféru. Učebnicovým příkladem budiž parádní Stalker, kde mutanti nezevlovali na každém rohu, a případné setkání bylo o to děsivějším svátkem. Jasně, že naprosto stejný systém nelze u Jericha praktikovat, ovšem ubrat počtu a přidat na síle jednotlivcům by jistě bylo ku prospěchu.

Smrt, která se vyplatila

Clive Barker's Jericho
Postava, již v úvodu dostanete pod kontrolu, zemře. Spoiler nepatřící do recenze? Ale kdeže, jedná se o událost prvních pár minut hraní, která navíc uvozuje jeden z nejpodstatnějších mechanismů hry (navíc smrt je skoro až nepřesný výraz). Tím je možnost převtělování se do těl kolegů ze skupiny. Toto řešení je velmi elegantní a skvěle zapadá do temného světa, navíc je jednoznačně nejsilnějším trumfem v rukávu Jericha. O týmové spolupráci se psalo již před vydáním, někde jsem dokonce četl, že půjde o Ghost Recon v pekle. Představa rozhodně zajímavá, bohužel realita je někde malinko jinde. Týmová kooperace zde neprobíhá prostřednictvím sady příkazů, ale jednoduše tím, že si „přelezete“. To sebou přináší vysokou míru variability, jelikož každý člen jednotky je naprosto jiný, od čehož se odvíjí i jeho bojový styl a možnosti využití. Je libo pomalého hromotluka s těžkým kulometem, mrštnou dívčinu s pistolkou a katanou, nebo kněze, který není až tak svatý (v Praze to bylo zřejmě divoké)? Každá zbraň navíc disponuje několika typy nastavení, jež si lze libovolně měnit podle chuti či situace. K používání různých postav jste tlačeni hrou zadanými úkoly, ovšem brzy odhalíte přednosti každého jednotlivce a rádi se sami převtělíte. Zpočátku bude možná problém pospojovat si jednotlivé charaktery s jmény a schopnostmi, ovšem jedná se o věc nezbytnou, jelikož přehmat později znamená smrt.

Nejen olovem živ je člověk

Clive Barker's Jericho
Sedmička různých zbraní je již dostatečně rozmanitou snůškou přístupů k boji. Každý člen jednotky navíc oplývá zajímavými magickými schopnostmi, jejichž používání je nezbytností stejně jako střelba. Od klasičtějších vychytávek typu telekineze, přes léčení na dálku, až po vskutku ničivou magickou ostřelovací kulku. Tu si představte tak, že po vystřelení letíte společně s ní a lze ovládat její zpomalený pohyb, přičemž jsou těla démonů zvýrazněna oproti okolí, tudíž je zaměřování o fous jednoduší. Ovšem je třeba dávat si pozor na zdi a jiné překážky, které vaši cestu bez milosti ukončí. Pokud však najdete ideální trasu, lze usmrtit vysoký počet nepřátel najednou. Mezi tyto schopnosti spadá i převtělování, které nefunguje pouze v rámci vaší skupiny, ale „zemřelý“ hrdina z úvodu dokáže přenést svou duši do protivníka a ovládnout ho. Místy velmi praktické.

Když už nakonec dojde na nejhorší a zranění dostoupí kritického bodu, postava pouze upadne do mdlob. V ten moment si buď rychle vyberete, do koho přeskočit, nebo to ponecháte umělé inteligenci. Z bezvědomí vás pak může dostat kterýkoli z členů týmu, a to naprosto v neomezené míře, tudíž dokud žije alespoň jeden, je tu naděje, že nedojde k návratu na poslední checkpoint.

Ukazatel zdraví společně se sbíráním lékárniček už není v módě, takže ani v Jerichu podobný systém nenajdete a vše probíhá prostřednictvím seberegenerace. Že jde do tuhého poznáte podle obligátně rudnoucího pohledu, pak se stačí na moment schovat kamsi za roh a během chviličky se opět zapojit. Na můj vkus probíhá samouzdravení až příliš rychle a nenutí hráče, aby na sebe dával pozor. Za zmínku také stojí drobné „mezihry“ aktivované buďto v různých předskryptovaných momentech, nebo když se dostanete k potvoře tváří v tvář. Na monitoru se objevují šipky, vy je mačkáte a jen sledujete, jak hrdina vymítá či se brání.

Po technické stránce není prakticky co vytknout a audiovizuální prezentaci se nebojím označit za dobrou. Hlavně design monster si zaslouží pochvalu a nebýt výše zmiňovaného problému s kvantitou, běhal by z některých mráz po zádech. Úrovně jsou po většinu herního času obligátně tmavé, ovšem i přesto kolikrát přijdete na místo, nad jehož architekturou se musíte na chvíli pozastavit. Na dojmu ubírá až přespřílišná lineárnost jednotlivých úrovní, kde opravdu není ani ten nejmenší prostor sejít z hlavní cesty. Co se prostředí týče, navštívíme čtyři historická období, konkrétně 2. světovou válku, Řím v dobách jeho největší slávy, středověk a nějaké ty nejstarší civilizace.

Co říci závěrem. Jericho je rozhodně zklamáním, hlavně v kontextu první hry Cliva Barkera a všeobecného očekávání. Jinak jde o solidní řežbu s dobře vypadajícími monstry a solidním počtem charakterů, zbraní a schopností a nadprůměrným technickým zpracováním. Navíc herní dobou se taky trochu šetřilo a s těží dosáhnete 10 hodin, ale zase se pořád něco děje. Načasování vydání také nebylo zrovna nejšťastnější a konkurovat vydařenému Orange Boxu, Crysis a PC verzi Gears of War je opravdu nad síly Jericha.

Clive Barker's Jericho
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 3
Xbox icon Xbox 360

Verdikt

Lehounce nadprůměrná akční řežba z hororového prostředí bez špetky hororové atmosféry se zajímavým převtělováním.

Co se nám líbí a nelíbí?

Rozmanitost členů týmu, jejich magické schopnosti a převtělování.
Nulová atmosféra, přemíra akce, absence strachu o holý život, lineárnost.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz