Ceville
Ceville sedí na svém trůně a s nadšením rozvažuje, jestli potrestá prasátka nebo vlka, když tu se lid kolem jeho paláce vzbouří, nechtě už víc trpět pod jeho nadvládou. Tady dostáváme tyrana do rukou a musíme mu pomoci s útěkem před davem a postupným návratem k moci. Po cestě se k němu připojí mladé hodné děvče, kterému je sympatický, a chvílemi budeme ovládat i paladina, obsesivně se starajícího o stav svých blonďatých loken. Většinu času strávíme s duem vladař - školačka, připomínající dětské příběhy, ve kterých mladý protagonista putuje světem s nějakou podivnou oživlou hračkou a čtenář se může rozhodnout, s kým z těch dvou se podle svých preferencí ztotožní.
Dívka hlídá Cevilla, aby nedělal příliš zlé věci, a on zas vyvede, co by ona kvůli svému konzervativnímu chápání morálky nezvládla. Některé questy přímo stojí na spolupráci postav, když je potřeba vykonat víc věcí najednou, jiné mají zase časový limit, po kterém musí hráč celou věc od začátku opakovat. Vše je ale vysvětleno okolnostmi, nepůsobí to jako samúčelný sadismus, limity nejsou přehnaně krátké. Někdy to sice stojí několik pokusů, než člověk pochopí, co se po něm chce, ale nejde to do míry, kdy by to bylo vysloveně otravné. Většina problémů pramení z toho, že něco zůstane přehlédnuto, příliš malý předmět nebo nenápadné interaktivní místo. Proto tu ostatně máme tlačítko, po jehož zmáčknutí se odhalí veškeré věci, s kterými jde něco provádět. K němu se však uchylujeme spíš jako k nápovědě a poslední naději, používat ho stále by bylo až moc snadné a vytrhující z herního světa.
Vyhraje, kdo mluví nejkrásněji
Příliš mnoho her se bojí, aby náhodou někoho neurazilo nebo někomu neublížilo, vznikají pak nudné vtipy dělající si legraci stále dokola ze stejných, všemi přijímaných témat, zkomoleniny slov a vůbec kulturní odpad. Kdo by se tomu smál pořád dokola! Humorných adventur je tolik! Není lepší mít protagonistu, který se nebojí říkat, co si o lidech myslí, ačkoliv to není nic příjemného, takového, jako je Ceville? Líbí se mi, že spíš než z institucí si hra dělá legraci z jednotlivců, kteří dovolí, aby vznikaly. V rozhovorech má hráč na výběr mezi jeho a jejími odpověďmi a věřte mi, někdy stojí za to být na nafoukaná a hloupoučká NPC sarkastická, i když to o něco oddálí získání toho, co od nich chceme, protože se zvládnou urazit a nazlobit.
Cevillovy žerty jsou však dost sofistikované na to, aby si člověk prostě chtěl vyzkoušet, co se stane, když je vysloví, a také si snad představovat, že je sám natolik obratný a ví v každé chvíli, co chytrého říci. Každopádně je to myslím velmi zdravé, když je dialog hry natolik dobrý, že hráč nevybírá ty možnosti vedoucí co nejrychleji k cíli, ale ty, které jsou nejzajímavější. Vždyť nakonec cesta je cíl, obvzláště u her, jejichž dohráním se v našem světě nic k lepšímu nezmění, snad jen se posuneme časem trochu blíž ke smrti a v hlavě nám zůstanou jeden dva zážitky.
Zamilovaní do zla?
Připadá mi zajímavé se zamyslet, proč je vlastně Ceville tak snadno oblíbitelná postava, přesto, že se zájmem ubližuje druhým. Ceville má něco z nevinnosti medvídka Pú. Upřímná radost, kterou má z drobných neštěstí ostatních, vykupuje jeho vinu. Spiklenecký výraz, s kterým se obrací k hráči, mu dodává pocit bezpečí, říká: “My dva jsme ti, kteří vědí, o co jde!”. A ano, je to úleva moci se konečně tvářit nepříjemně, když na někoho chci být nepříjemná, nesnažit se o falešné úsměvy, o masky, které si vytváříme, když se bojíme ukázat, co si myslíme. Ceville ve své bezohlednosti něco z toho dovoluje.
Abychom ale docela nezabředli do chvalořečení zla, je třeba dodat, že tyran v průběhu hry vykoná málo opravdu hrůzných činů, ať už proto, že mu v tom zabrání jeho souputníci, nebo proto, že možná je ve skutečnosti docela hodný, citlivý či vnímavý a právě proto, že vidí a uvědomuje si tolik, musí si občas ulevit. Na své cestě potká spoustu narážek na různé jiné hry i fantasy a sci fi díla, spolek anonymních zločinců, kteří se pod vládou růžové víly snaží začít konat dobro, nebo elfí aktivistku za práva lesů. Často se ukáže, že ti, kteří zpočátku vypadali jako hodní, jsou ve skutečnosti stejní, ne-li horší než on, a jen se pokrytecky skrývají ve svých narůžovo vymalovaných domcích.
Verdikt
Adventury trpí ostychem před novými věcmi, a tak je každý úspěšný pokus o trochu jiný styl humoru vítanou změnou.