Hrej.cz Alpha Protocol Recenze

Alpha Protocol

jaromir-mowald
Jaromír Möwald
3. 6. 2010 22:15 39 Sdílej:
Reklama
Reklama

Jestli vás něco od hraní Alpha Protocolu může odradit ještě předtím, než do něj proniknete, tak je to jednoznačně grafika. Ta vypadá jako solidní titul z dob, kdy trhu vládla PS2, přičemž dílo zkázy je dokonáno nesmírně topornými animacemi, které se na dnešní moderní hry dívají z uctivé vzdálenosti. Stejně jako v Daikataně si ale autoři z firmy Obsidian vyplýtvali slepé patrony hned na začátku, přibližně v úvodních dvou hodinách. Pokud totiž přežijete notně rozvleklý prolog ve věčně zaprášené Saúdské Arábii, dostane se vám královské porce zábavy. Anebo taky ne. Alpha Protocol je prototypem hry, která je až příliš komplexní na to, aby ji mnozí nejen pochopili, ale hlavně si vychutnali. Snadno se může stát propadákem, stejně tak ho ale lze vyzdvihovat do nebes. Klíčovým slovem je variabilita.

Přesvědčovací techniky

Alpha Protocol působí jako divadlo bez herců, ve kterém někdo zapomněl kulisy. Ty jsou náhodně rozestavěny po scéně a záleží jen na vás, zda se vám bude chtít s nimi manipulovat a jaký výsledný obraz z nich složíte. Neustále budete pod palbou nejrůznějších voleb a rozhodnutí, které zdánlivě mají pramalý vliv na váš průchod hrou. Pokud ji však spustíte od začátku a byť jen jednou jedinkrát se rozhodnete jinak, otevře se vám další možná alternativa, kterých je tu bez  nadsázky bezpočet, i když rozdíl může spočívat „jen“ ve výběru odpovědí na některé otázky. Ne snad že byste měli k dispozici dvacet možných konců, ale jedno ultimátní zakončení tu také nehledejte. Možnosti ovlivnění jsou nesmírně široké. Od výběru postav, se kterými se budete pouštět do jednotlivých misí, přes vaše vystupování v průběhu každého rozhovoru, až po takové detaily, jako zda si přečtete dokumentaci ke konkrétním lidem, či jestli jim v průběhu hry odpovídáte na e-maily. Až do závěrečných titulků však nic z toho netušíte, ale naštěstí vám nikdo také nebude házet klacky pod nohy ve chvíli, kdy se rozhodnete evidentně špatně. Z každé nepříjemné situace (ať už zaviněné, či nezaviněné) se lze dostat několika způsoby, ale vaše možnosti v dané chvíli opět záleží čistě na tom, jak jste se chovali v předchozím průběhu hry.

Paradoxem tohoto herního systému je fakt, že je velmi snadné si Alpha Protocol svým vlastním jednáním zprotivit. Nejednou se vám stane, že v dobré víře odpovíte dané postavě „profesionálním“ tónem. To se ale překvapivě setká s negativní odezvou a vám nezbude nic jiného, než se celou úrovní prostřílet, ačkoliv celou dobu tušíte, že při výběru jiné odpovědi byste mohli pěkně po špiónsku tiše našlapovat a nic netušící strážce omračovat. Jistě, můžete si nahrát dřívější pozici, ale v tu chvíli vás to zkrátka nenapadne, protože tušíte/doufáte, že ona volba nebyla definitivní, a že ještě budete mít šanci rozhodnout se jinak. Naštěstí se podobné momenty, které by měly přímý dopad na hratelnost, neobjevují nijak často a když už na ně narazíte, tak jde ve finále spíš o důvod si Alpha Protocol projít znovu a vše si vyzkoušet z jiné perspektivy, než ho naštvaně zahodit do kouta.

Party z roku nula

Pokud si odmyslíme tento komplexní systém rozhodnutí, nezůstane nám ale z AP nic jiného, než obyčejná akce z pohledu třetí osoby. To by nemuselo být na škodu, ovšem jen do chvíle, než zjistíte, že všechny tradiční vychytávky dnešních moderních her jsou fuč. Ne tedy doslova, funguje zde například systém krytí za překážkami, ale ten si až nebezpečně často dělá, co se mu jen zlíbí, tudíž ho není možné nějak smysluplně využívat pro rychlou akci ve stylu Gears of War. I souboje s finálními bossy by si zasloužily mnohem důmyslnější zpracování. Byť je možné některé z nich jednoduše přemluvit, aby před vámi složili zbraně, ty, se kterými musíte bojovat, udoláte nejlépe tak, že si vezmete do ruky samopal, postavíte se přímo proti nim a začnete střílet. Jakmile vám začne klesat zdraví, tak se co nejrychleji schováte, počkáte, než se vám nabije „štít“ (několik ran můžete schytat, aniž byste museli vyhledat lékárničku), a tuto důmyslnou strategii opakujete. Nic proti střílení, ale do hry, jako je právě Alpha Protocol, by se mnohem spíše hodily jednoduché sekvence s postupným mačkáním tlačítek, protože výše popsaný styl působí neuvěřitelně rušivě a hlavně archaicky.

Jak jste ale jistě pochopili, není nutné si do obou rukou vzít pistole a od samotného začátku pálit po všem, co se hýbe. Tradiční rozdělení na jednotlivé třídy zde ale také nehledejte. Výběrem základních charakteristik na začátku hry dostáváte pouze určité predispozice, kdy se tu kterou dovednost budete učit o něco snáze a za použití menšího počtu zkušenostních bodů. To je hodně pozitivní prvek. Odpadá tak počáteční rozhodování o stylu hry, protože ten si můžete vytvořit sami za pochodu. Ve chvíli, kdy cítíte, že nejste tak jistí v kramflecích při páčení zámků a dekódování magnetických zámků se zkrátka vrhnete na plnění akčněji založených misí, při nichž nasbíráte dostatečné množství zkušeností na to, abyste mohli tuto větev schopností vaší postavy dále rozvíjet. Právě výběr misí je také jedním ze základních stavebních prvků Alpha Protocolu, od kterého se rovněž odvíjí závěrečné hodnocení. Úkoly totiž nemají pevně daný sled. Na jejich plnění se vydáváte ze své improvizované skrýše, která slouží zároveň jako místo komunikace s nadřízenými, in-game obchod s vybavením a kosmetický salón, v němž si upravujete vzhled vaší postavy. Ony mise, byť jsou lineární a přímo v jejich průběhu je možné je dějově ovlivňovat vašimi skutky, navíc není nutné plnit jen podle přání autorů. Většinou totiž budete mít k dispozici i pomoc zvenčí, která se někdy omezuje pouze na mapu celé lokace a někdy vám dobrá duše přímo poschovává do temných koutů bedny s náboji a odstřelovací pušku na balkon k tomu. Jedinou podmínkou k tomu, abyste si mohli mise takto zpestřit, je dostatek peněz na vašem kontě. To sice může být při rozhazovačných nákupech drahého vybavení problém, ovšem stačí důkladně propátrávat celou úroveň a plnit spoustu drobných postranních úkolů a vyděláte si prakticky na cokoliv.

Prvotní dilema

Alpha Protocol je unikátní hra. Lidem z Obsidianu se totiž povedlo skloubit do sebe jak klasickou hratelnost, která je přístupná naprosto každému, tak široké množství nejrůznějších voleb, majících přímý vliv na to, co ve hře uvidíte a jak dosáhnete konce. Představte si totiž, že už v úplně prvním rozhovoru, který absolvujete, si formujete vztah s jednou z hlavních hrdinek, přičemž právě na tom (krom milionu a jedné dalších věcí) závisí třeba i to, zda do závěrečné mise budete vstupovat s týmem lidí po boku, nebo jestli ji splníte jako vlk samotář. Je obtížné Alpha Protocol někomu skutečně bez výhrad doporučit. Nejvíce se zřejmě bude líbit těm, které v minulosti okouzlily hry jako Deus Ex, nebo Fallout, ale zároveň si neustále stěžovali na to, že jejich design, byť skvělý, není otevřen tolika možným a přímo se nabízejícím řešením. Alpha Protocol asi nikdy nebude vydělávat stamiliony jako Mass Effect, nebude na obrázcích nikdy vypadat tak dobře jako Uncharted 2 a jeho atmosféra nikdy nepřebije tu ze druhého Systém Shocku. Přesto vám můžeme garantovat, že takto zajímavou (to dvakrát podtrhnout) a hráčskou obec polarizující hru jsme tu dlouho neměli.

Alpha Protocol
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 3
Xbox icon Xbox 360

Verdikt

Překvapení v obou směrech. Součásti hry, které měly být zvládnuté levou zadní se krčí v ústraní a místo nich zaujímá prim neotřelý styl vyprávění a ohromná svoboda vašeho jednání. Alpha Protocol si cestu do vašeho hráčského srdce rozhodně nebude hledat snadno, ale o to hůř se ho budete zbavovat.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz