Name: Mario Party 8
Item: Mario Party 8
Rating: 5
Author: Tomáš Krajča

Reklama

Není sporu o tom, že se konzole Wii pro party hry bezvadně hodí. Taky proto na ni vychází v relativně krátkém časovém sledu další sbírka miniher, tentokrát s nálepkou Mario Party. Jenže konkurence je tvrdá: Rayman Raving Rabbids nadchli humorem a komiksovou grafikou, Wario Ware: Smooth Moves zase nedaly vydechnout díky ďábelskému tempu. Hudson Software bohužel i tentokrát potvrdil, že zbytky jeho dobré pověsti dávno zapadaly prachem. Po kriticky špatném Wing Islandu sice těžko mohli klesnout ještě níž na žebříčku kvality, ale do nadprůměru jim ještě pořádných pár příček chybí.

Staňte se festivalovou superstar

Celkem pět stanů je prostor, v němž se odehrává vše z hlediska oslav podstatné. Ten centrální slouží k singleplayerovému postupu hrou. První dohrání, z kapsy vyhání, chtělo by se dodat, protože Mario Party 8 je až nestoudně krátká. Pouhých šest kol lze s trochou štěstí zvládnout během hodinky a motivace k opakovanému hraní není zdaleka dostačující. Ano: získávání dalších a dalších titulů umožňuje nákup nových miniher, karnevalových figurín a dalších "cenností", jenže hra, kde se závěrečné titulky zobrazí po 80 minutách prostých vzrušení, si zkrátka na Hrej vysoké hodnocení odnést nemůže.

Jádrem centrálního superstar režimu a valné většiny multiplayerových módů je vždy hrací deska, která připomíná deskové hry typu "cesta za pokladem". Utkávají se dva až čtyři soupeři, kteří se pohybují vpřed po políčkých podle hodu desetistěnnou kostkou. Jednotlivé dlaždice mají přitom různé efekty – přidávají či odebírají cenné mince, různě postavičky přesunují, či (a to je nejzajímavější) vyzívají k minihrám. Cílem je obvykle nasbírat několik hvězd, podmínky se ale různí. Design jednotlivých desek je nápaditý, o tom není sporu. Začátek je standardní – chrám Donkey Konga v džungli překvapí jen efektními dřevěnými děly velkého opičáka. Později dojde na zábavnější nápady: cestování tam a zpět jedoucí vlakovou soupravou, průchod Bowserovou vesmírnou stanicí plnou záludných dlaždic a vůbec nejzajímavější variaci na Monopoly.

Od každého něco

Člověk by čekal, že v party hře půjde především o rozmanité minihry. V Mario Party 8 ale hráči mnohem víc času stráví na desce – a to není úplně dobře. Není na škodu velké množství efektů jednotlivých dlaždic, co už ale herní zážitek sráží, to je míra vlivu náhody a zbytečné prostoje. Když se dohromady sečtou náhodné efekty hodu kostkou, řady polí, kde se získává náhodný počet mincí, náhodný bonbónek s bonusovým efektem, náhodná volba miniher, nezbývá už zkrátka místo na taktiku a čirý, neředěný hráčský um. A aby nezůstalo u jediného negativa, připojuje se k němu vzápětí druhé: už první hra odhalí, jak otravné jsou neustále se opakující a bohužel nepřeskočitelné animace a dialogy. Nesympatická postava hlasatele neopomene asi tak stokrát připomenout, že si má hráč připnout wiimote k ruce poutkem a než se přes čtyři loadingové obrazovky spustí minihra, jeden už pomalu pošilhává po power tlačítku konzole.

Nedosti na tom, jednotlivé minihry nejsou o mnoho komplexnější než ve WarioWare. Tamější hry byly omezeny pěti vteřinami, tady trvají o něco déle, často je to ale i tak jen několik málo výstřelů na terč, čtvrt minuta třesení plechovkou plnou sodovky, mávání na záchrannou loď, či jiné podobně bezmyšlenkovité činnosti. Variabilitu minihrám upřít nelze, jenže když jsou v deskovém režimu brány jako třešnička na dortu, získává hráč pocit, "že to za to nestálo", když vzápětí po slavném vítězství v ledovém či lávovém souboji připraví protivníka o jedinou minci z osmdesáti. Mario Party 8 skutečně nelze upřít velkou variabilitu hříček. Další a další si lze navíc později dokoupit za festivalové karty. Jenže kvantita neznamená vždy kvalitu. Bylo jasné, že hra těžko objeví nějaká obzvlášť překvapivá využití gyroskopického ovladače konzole. Jenže ona ztrácí na přímou konkurenci v počtu nápaditých držení wiimotu i v zábavnosti jednotlivých miniher. Některé jsou chytlavé a vtipné, dobrá polovina jich ale jenom nudí (třeba sypání písku z nádoby nebo nešikovně ovládaná bitva o drahokamy v zamrzlém světě).

Superstar číslo dvě tři čtyři

Kořením Mario Party 8 má být pochopitelně multiplayer. WarioWare: Smooth moves právě v něm měly rezervy, Hudsonsoft ale příležitosti příliš nevyužil. Takřka k ničemu je proklamované zahrnutí Mii postaviček, protože hráči si pak stejně ještě vyberou nintendovského hrdinu, v jehož kůži si projdou jednotlivými bitvami. K mání je široká škála hrdinů, v čele s instalatérem Mariem, Luigim, dinosaurem Yoshim, princeznami Daisy a Peach, houbičkami, želvami, i vyslovenými zloduchy typu ducha Boo nebo Bowsera. Zajímavější je nabídka módů: zahrát si lze na všech deskách ze singleplayerové kampaně, jež jsou pro různý počet hráčů i patřičně upraveny. Ke cti hře slouží, že umožňuje nastavit řadu pravidel, ve výsledku nejzábavnější je ale hraní několika vybraných miniher. Lepší variantou než dlouhá desková bitva v Mario Party 8 jsou rozhodně papírové Dostihy a sázky. Mimochodem – rozhodnutí, že každý hráč v multiplayeru musí mít svůj wiimote, je sice z podstaty některých miniher nutné, ale bohužel dost nešťastné. Dva ovladače jsou běžné, ale čtyři "dálková ovládání" už má doma málokdo.

Ve finále pak Mario Party 8 rozhodně nepomáhá jeho audiovizuální provedení. Zcela nenápadité jingly v pozadí nemohou zakrýt fakt, že bylo namluveno jen několik málo vět a zbytek zvukových efektů tvoří debilní chechtot a výkřiky. Grafika pak vypadá sice sourodě, bohužel je její úroveň zoufale nízká. I těch několik málo grafických efektů při pojídání sladkostí navíc způsobuje značné trhání, a to vážně není problém Wii, jen lenosti těch lidí z překvapivě početného autorského týmu, kteří byli zodpovědni za optimalizaci.

Mario Party 8 je horší hra než WarioWare: Smooth Moves i Rayman Raving Rabbids. Strkat jeho krabici pod gilotinu by bylo ale příliš přísné. Sejde-li se dobrá společnost, může strávit i u ní zábavný večer. Vysoká míra infantility (i když obě jmenované konkurenční hry jsou na tom dost podobně) pak Mario Party 8 přibližuje dětskému publiku. Moje třináctiletá sestra by určitě hodnotila o dva stupně výš, po pár hodinách prvotního nadšení ("Jé, máme novou hru!") si ale stejně radši pustila toho Raymana. Instalatéři to zkrátka na králíky neumí.

Verdikt

Ze souboje party her na Nintendo Wii vyšla ta Mariova na hlavu poražena. A nejen kvůli zastaralé technické stránce: problematická je i zábava. Dostihy a sázky vedou!