Warioware: Smooth Moves

V současnosti je relativně těžké vybudovat dobře známý a hlavně u hráčů pozitivně zapsaný nový herní trademark. Mnozí distributoři a vývojáři těží z už tak dost vybrakovaných jmen, jiní vytváří úplně nové a unikátní hry pod stejným názvem a jiní svou slavnou ságu teprve budují. Nintendo, aniž by potřebovalo tvořit nějakou novou legendu, neboť těch má habaděj, se v případě Warioware může směle řadit k těm, kterým se v uplynulých třech letech podařilo vytvořit věhlasnou herní sérii prakticky ze zbytků a odřezků jejich vybrané herní kuchyně.

Hrstková polévka

Stejně jako tento pokrm, natolik populární v domácnostech bez žen, působí právě jak připravovaný nový, tak všechny předešlé díly série Warioware. Ty první v roce 2003 zasáhly jak majitele kapesního Gameboye Advanced, tak konzole GameCube a přinesli kromě jednoduché občas komiksově laděné grafiky smrtelně rychlou hratelnost v souboru naprosto odlišných mini až mikro hříček, které využívali možností obou platforem pro cokoliv originálního a do nových rolí stavěly všechny známé i neznámé postavičky, co kdy Nintendo vyprodukovalo.

Nový vítr do plachet ale přinesl teprve druhý počin pod tímto jménem pro GBA, který byl dodáván na cartrgie s jednoduchým gyroskopickým senzorem rozeznávajícím náklon. Velmi jednoduchý, přesto nový prvek přinesl do hratelnosti nehomogenních rychlovek ten nejsvěžejší vítr, získal popularitu jména a otevřel bránu pro příchod zatím posledního počinu, Warioware: Touched!, jak jinak, než pro aktuální handheld Nintendo DS. Nemusím snad doplňovat, že základní prvek hratelnosti je zde dotekový displej a vestavěný mikrofon. Nicméně, Nintnedo inovuje dál a protože Wii se zdá být vrcholem těchto snah, nemine tahle střeštěnost ani ji.

Pouliční směska

Jestli první díly série spojoval alespoň shodný vizuální styl, případně počáteční omezení ovládání na klasické mačkání čudlů, pak právě nejnovější přírůstek připomíná něco, co bylo narváno do kbelíku, zahuštěno samohonkou a řádně promícháno na centrifuze. Na E3, Game Convention, ale i na českém Invexu byl právě tento připravovaný nový díl v omezené podobě předváděn a jak ti šťastnější, kteří měli možnost vyzkoušet si to v zahraničí, tak i třeba roztančený Martin Bach by potvrdil, že jakákoliv vizuální spojitost jednotlivých pasáží je odseknuta a vyhozena z okna. Jakoby se vývojáři snažili co nejvíce předvést image nahodilosti a naschvál přidělili ke každé ze dvou stovek sekundových her jiného grafika.

Tomu nasvědčuje i rozmanitost co do technického pojetí – některé hry jsou postaru placaté a jiné plně trojrozměrné. Nicméně je zde stále několik spojujících prvků – výtah, hravost, dálkové ovládání a šibeniční časový limit. Autoři se rozhodli navázat co se vizuální podoby týče na tmelící prvek v podobě výtahu stoupajícího z patra do patra kde na vás čekají po skupinkách jednotlivé hříčky. Ty jsou na sobě naprosto nezávislé, jinak vypadají a jinak se hrají. Výtahem ale společně s vámi bude stoupat kráska jménem Hravost, která bude hráče doprovázet na každém kroku. Ale dejte pozor na jejího temného brata Trapase, který vás může velice nečekaně potkat, když vás při ovládání téhle záležitosti někdo překvapí.

Joging, skoking, držing, drbing, prding, střeling a jiné

V oněch dvou stech kratochvílích budete máchat, zvedat, balancovat, kroužit, poskakovat, kutálet, nadhazovat, otáčet a provádět jiné šílené pohyby s ovládáním Wii. V tomto případě půjde pouze o Wii remote, nunchuck zůstane tedy odpojen ležet na stole. Ale nezoufejte, protože právě tenhle balíček má maximálně využít i toto jediné ovládadlo. Než se do vás pustí časový limit a nastartuje se ta která disciplína, ukáže vám hra jak máte ovládání uchopit. Jde o tak zvané styly a těch bude hned 15 a vyznačovat se pak budou určitou ikonou s náznakem uchopení.

A co bude tedy konkrétní náplní? Jak název odstavce napovídá, tak kde co. Od přidržování deštníku, řazení rychlostních stupňů v autě, řízení jakoby volantem, plynulé zvedaná činky, přes balancování s tácem či koštětem vertikálně postaveným, trefování se prsty do nosních dírek, fackování Waria, čištění zubů babičce, nafukování, až po vybírání much ze shnilého ovoce, převracení palačinek na pánvi, případně obkreslování daných tvarů jako malíř. Je těžké přijít ještě na něco, co by se v novém Warioware nemuselo do budoucna objevit, pokud vynecháme nechutnosti typu močení na cíl.

Všichni za jeden provaz

Na rozdíl od původně handheldových předchůdců se zde autoři jasně zaměřují na silný potenciál titulů typu „společenská hra“, resp. pařba v pařbě. A právě to zaručuje, že se nebudete bavit jenom hraním, ale i sledováním snah jiných hráčů. Ba co víc, mohlo by dojít k zakomponování nějakého, alespoň bodově srovnávacího multiplayeru. Ale to už závisí čistě na autorech. Bohužel se ale právě u tohoto titulu nemůžu zbavit pachuti davu.

Nejde o to, že se u toho budě bavit hromada podnapilých lidí, kteří si to bezesporu užijí víc, než za střízliva, ale především o jakousi davovou hysterii, co se výskytu kompilací miniher na Wii týče. Jenom si to vyjmenujme. Při koupi dostanete zrovna Wii Sports, vedle toho tu máme nového Raymana, který mimochodem vypadá podle nejnovějších videí jenom jako nějak pevněji orámovaný balíček šílených rychlovek s králíky, a do třetice všeho dobrého Warioware. Jistě, platforma si o to přímo říká. Ale aby to nesklouzlo k účelovosti. Přece jenom nechceme hry pro ovládání, ale ovládání pro hry, no ne?