Chibi-Robo!

Nepočítám-li pár sportovních her a několik titulů, které ani nestojí za řeč, tak se na konzoli Gamecube neurodila v posledních měsících žádná kvalitní hra. Vzhledem k tomu, že za několik měsíců zaútočí na herní trh a naše peněženky konzole Wii, je to docela logické. To však nic nemění na faktu, že se majitelé různobarevné herní kostky od Nintenda musí ukrutně nudit. Ono hrát pořád dokolečka Resident Evil remaky + Resident Evil 4, Wind Wakera, Baten Kaitos, Mario Smash Football, Sega Soccer Slam, Mario Kart: Double Dash!!, Mario Power Tennis, Tales of Symphonia, Metal Gear Solid: Twin Snakes, Eternal Darkness a pár dalších GC perel, časem omrzí. Termín vydání posledního mohykána, alias Gamecube verze The Legend of Zelda: The Twilight Princess, je navíc stále zahalen mlhou nevědomosti, která se nad nesmírně očekávaným titulem vznáší už více než rok. Jak je vidět, tak situace není pro majitele GC nijak růžová, tedy alespoň zdánlivě. Řada z nich o tom možná nemá ani páru, ale záchrana v podobě jedné přinejmenším fajn hry je už do konce května přímo na dosah ruky.

Taková normální rodinka

Čert ví, jak velké procento majitelů Gamecube si pamatuje několik let starý CG film Toy Story, v němž se ze zdánlivě obyčejných hraček stávali nejenom hrdinové a hrdinky, ale i šílení záporňáci. O tom, že se ve stejném filmu měnil zdánlivě zcela normální dům v obrovský svět plný zákeřných překážek, snad ani není třeba hovořit. Premisa Chibi-Robo! je podobná a zároveň úplně odlišná. Celý příběh se až na pár výjimek odehrává v několika občas docela rozbordelených místnostech domu, který obývá rodinka Sandersonových ve složení obtloustlý otecko, lakomá paní Sandersonová, šílený hafan Tao a osmiletá dcerka Jenny, která si myslí, že je žába. Nosí proto na obličeji žabí masku a místo řeči hovoří ribitštinou, což je zároveň oficiální jazyk celé hry. Angličtinu, aby člověk hledal lupou, respektive naslouchátkem od babičky. Aby si mohli zájemci udělat představu, tak ribitština je směs nesrozumitelného žvatlání, huhlání a jiných doprovodných zvuků. Na první poslech je to něco strašného, ale kdo vytrvá, ten zjistí, že to prostě ke hře patří, stejně jako některé hodně obvyklé návyky jednotlivých členů rodiny. Prostě taková normální rodinka.

Seznamte se s malým robotem

K šílené rodince patří neobvyklá uklízečka, respektive uklízeč. Je to několik centimetrů velký/malý robůtek (Chibi Robo znamená v japonštině Malý Robot) s neobvyklými schopnostmi, krásnou zástrčkou, s níž umí provádět všelijaké kejkle a přítelem, jehož jméno zní Telly Vision. Robot se má starat (nejenom) o pořádek v domě, ve dne i v noci, přičemž střídání těchto dvou fází je docela podstatné. K tomu se však ještě dostaneme. Je totiž třeba vysvětlit, co vlastně ona péče o pořádek znamená. Ještě předtím si však dovolím malou otázku. Uklízíte doma rádi? Chibi-Robo! je totiž tak trošku simulátor uklízení. Je to pravda trošku neobvyklý simulátor, ale to na věci ni nemění. K základním úkolům malého robůtka a tím pádem i hráče, patří šmejdění po bytě a starání se o spokojenost jeho obyvatel, kteří rádi nepořádek dělají, ale neradi v něm žijí. Vzhledem k tomu, že je však robot malinkatá existence, tak pro něj i odstranění obyčejné šmouhy s pomocí (bůhvíproč se na zemi povalujícího) kartáčku představuje solidní úkol. Navíc si přitom musí dávat pozor na zásobu elektrické energie a včas se běžet dobít do zásuvky, nebo k adaptéru. Každá činnost totiž konzumuje určité množství šťávy, bez níž prostě robot nefunguje. Výše uvedený příklad s drhnutím několika šmouh je však pouze naprostým základem. Drtivá většina činností od hráče vyžaduje splnění několik mírně dobrodružných úkolů. Z toho vyplývá, že je Chibi-Robo! vedle simulátoru uklízení také akční adventure. Jen se odehrává v jiném světě a staví před hráče zcela odlišné úkoly, než je tomu v tradičních akčně adventurních titulech.

Za roboty hezčí, větší a silnější…

Většině lidí to ani nepřijde, ale jejich obydlí je pro bytost velikosti malého robota skutečně džungle. Pro robíka, který chodí po stolem, jako pod obřím mostem, může znamenat úkol spočívající ve zdolání police s knihami, či nádobím překážku rovnající se Everestu. Robot je však šikula a dokáže skrze upgrady a nákup součástek (Chibi Gear) posouvat hranice svých schopností pořád dál a výš, až pro něj není žádná překážka nezdolatelná. Základem systému upgradů je koeficient spokojenosti obyvatelů domácnosti (závisí na tom, jak dobře hráč plní úkoly) a in-game měna zvaná Moolah, kterou robot používá k přímému nákupu upgradů, třeba skrze internet. Takhle si může nakoupit celou řadu součástek, jež mu pomohou s překonáváním překážek. Některé však nelze zdolat jinak než s pomocí tzv. utilibotů. Jsou to malí a moc šikovní pomocníčci ve tvaru mostu, žebříku a dalších věcí, jež se dají umístit pouze na k tomu určená místa, kterých ve hře zase tolik není.

Paradoxně právě utiliboty si náš hrdina nemůže koupit přímo, ale musí si je částečně zasloužit. Nejdříve musí nasbírat určité množství ocelového odpadu, který získá jedině v soubojích s jakýmsi robo-hmyzem, jež se v domě pravidelně respawnuje. Jakmile má robot dostatek odpadu, tak si může za Moolah koupit utilibota požadovaného tvaru. Dříve, či později však hráč, respektive robot, obsadí všechna pro utiliboty vyhrazená místa a jejich další nákup není možný. Tím pádem se stává zbytečné i bojování s robotím zlořádem. Pokud by k tomu došlo někde před koncem hry, tak by to bylo relativně v pořádku. Snaživý hráč se však do podobného stavu dostane díky otevřené struktuře hry klidně i po pár hodinách hraní, což je jasná chyba hlavního designéra. Navíc není jediná. Podobné, ale ještě závažnější díry v designu, jsou v Chibi-Robo! ještě dvě.

Zatracená elektřina

Hlavní hrdina je robot a ke svému provozu potřebuje elektřinu, kterou požírá každá jeho činnost. Míra potřeby se samozřejmě liší podle právě prováděné akce, ale v zásadě je možné říci, že elektřiny není nikdy dost, což je poměrně nepříjemná chyba. Chibi-Robo! je totiž hra koncepčně otevřená, která hráče přímo vybízí k tomu, aby lozil po domě, vyhledával úkoly a pak se bavil jejich plněním. Jenže právě kvůli konstantnímu nedostatku elektřiny je tento způsob hraní dosti omezen. Ve chvíli, kdy se člověk raduje z toho, že konečně objevil způsob, jakým vyhloubit díru a zasadit květinu, nebo našel dostupnou cestu ke spínači, tak mu dojde elektřina. Je sice fakt, že je s pomocí upgradů možné (a nutné) kapacitu baterie několikanásobně zvýšit, ale ani dosažení maximální možné kapacity prostě nestačí. Pocit volnosti a radosti ze šmejdění po domě a laškování s jeho obyvateli se tedy do jisté míry vytrácí. Škoda!

Svůj podíl na tom má i naprosto dementní střídání dne a noci. Jedna fáze (den, nebo noc) může trvat 5, 10, nebo 15 minut v závislosti na tom, jaký časový spínač si robůtek zakoupí. I ta nejdelší, tedy 15 minutová, fáze je však příliš krátká, bez ohledu na to jde-li o noc, nebo den. 15 minut totiž postačí maximálně na splnění jednoho komplikovanějšího úkolu, sestávajícího z několika menších podúkolů. Pokud hráč nestihne v dané fázi úkol splnit, tak má smůlu. Na konci každé fáze dne se totiž robík automatiky vrací do svého příbytku. Těžko říci, který ďas implementaci tohoto prvku tvůrcům poradil, ale rozhodně by za to zasloužil pořádně vyprášit kožich. Ono by úplně stačilo, kdyby se robík nemusel na konci každé fáze vracet do své sluje, nebo kdyby alespoň mohl dokončit rozdělaný úkol.

Záchranné lano

Naštěstí je po ruce hned několik důvodů, proč se dají výše uvedené chyby buď akceptovat, nebo alespoň částečně tolerovat. Jedním z nich je design celého domku o několika místnostech, s nímž si tvůrci opravu vyhráli a dokázali do něj nacpat neuvěřitelné množství různorodých úkolů a mini-dobrodružství, jejichž plnění není frustrující, ale naopak docela uklidňující záležitostí. Pozorovat pohyby malého robota lze v jistém slova smyslu přirovnat k baletu, obzvláště, když vezme do svých pracek zásuvku a začne s ní provádět různé nemotornosti. Ještě působivější je však způsob, jakým tvůrci do hry zakomponovali zvuky. Kromě různých hluků z domácnosti hru ozvučuje ještě obrovské množství krásných tónů, které robík vydává při každém pohybu včetně obyčejné chůze, natožpak při urputné snaze o odstranění špíny. Po chvilce hraní si tak člověk spojí jednotlivé činnosti se specifickým zvukovým projevem a rázem je z Chibi Robo ! i titul hudebně-rytmický.

Neuspořádaný výčet vyloženě plusových momentů můžu klidně zakončit i zmínkou o vizuálním zpracování, které lze pohodit do škatulky "stylové". Rozhodně tu nehrají prim pokročilé efekty ani HD textury (přeci jenom jde o GC hru). Ty nechť si ponechají hry pro nastupující novou generaci konzolí. Chibi-Robo! uchvacuje hlavně svojí evidentně jednoduchou grafikou a vynikajícím sladěním barev, mezi nimiž nechybí ani barvy výrazné. Především skrze něž vysílají tvůrci do hráčovy duše různé emoční signály, které člověka přinutí, aby si hru zamiloval. Chibi-Robo! Však není jen o úsměvu. Občas dojde i na posmutnělé okamžiky, vyloženě zádumčivé momenty, ale i chvilky naplněné nepopsatelnou pýchou po zdolání obtížné překážky, čemuž lze pouze zatleskat.