Alliance: Future Combat

Gameyus Interactive, G2 Games - nejsou to žádná slavná jména, která se okolo Alliance točí. Vlastně: první uvedené studio oblažilo RTS-pozitivní jedince zatím pouze před rokem a půl poměrně nevýraznou Will of Steel. Jediným skutečným trumfem bylo hlasové rozdávání příkazů, ale vyžadovaná precizní výslovnost a značné zpomalení hry příliš nadšení nevzbudily. Není divu, že se tahle protiteroristická bojůvka ve výčtech zajímavých strategií minulého roku neobjevuje.

Severní Džombystán versus Uncle Sam

Vymýšlet jména, to je setsakramentská práce. A nemůže ji dělat každý. Scénáristé s invencí těch, kteří stáli u zrodu Alliance, by měli radši pokorně sklonit hlavu a věnovat se psaní pornografických povídek. Tam totiž úchylná jména zapadnou do kontextu. Future Combat žádné nahotinky neobsahuje, tím pádem zní název jedné z dvojice soupeřících frakcí, Demokratická republika severního Džombystánu opravdu, ale opravdu hloupě. A dámy a pánové, není to žádný miniaturní státeček kdesi za Kavkazem, kde fousatým pastevcům přerušili přítok vodky a ti popadli podomácku vyrobené Molotovy, kalachy a samopaly ovčí hnědky. DRND zahrnuje celý Írán, Afghánistán, Indii a Čínu, tedy asijské země proslulé svou úctou ke svobodě a lidským právům. Nebo to bylo jinak? Ale ten vousatý chlapík v televizi včera mluvil tak přesvědčivě...

Je zvláštní, že Alliance zobrazuje zmíněné země (vizuálně) značně arabsky, asi aby měli hráči "osvěžující" pocit, že to zhruba po stoosmdesátésedméapůlté můžou nandat Usámovi a jeho kámošům. Ale abychom hře nekřivdili - příběh staví do ne úplně příznivého světla i stranu druhou, tu s červenými pruhy a padesáti hvězdami. Amíky tu reprezentuje organizace AEGIS, což je bezesporu taky nějaká zkratka a nebo aspoň zkratkové slovo, jeho význam ale poodhalen není. Přídomek "rapid response team" naznačuje, že to bude nějaká Delta Force nebo Commandos budoucnosti - a je to tak. Tihle vyvolení chlapáci získali výměnou příslibu finanční podpory USA zemím třetího světa možnost zkoumat moderní válečné technologie na skryté podzemní základně. Těžko vysvětlitelná motivace stavět vojenskou výzkumnou základnu na území pravděpodobného budoucího protivníka zarazí. Ještě víc ale zarazí reakce DRND: vzápětí po téhle příjemné, oboustranně výhodné dohodě, se totiž DRND konečně začne zajímat o to, co že tam budou Američané vlastně zkoumat - a když se její autority dozví, že půjde o genetické úpravy a snahu o stvoření vojáka budoucnosti, s ukřivděným výrazem ve tváři vyhláší zlému Západu válku.

Act of War 2?

Zápletka sama o sobě je značně nerealistická. Těžko si lze představit spolupráci komunistické Číny, vlastními problémy a válkou s Pákistánem sužované Indie, muslimského Íránu a Afghánistánu. Představa, že se popsané události dějí už v roce 2008, je hodně hodně přitažená za vlasy. Ano, oproti Act of War je tahle dějová linie možná zamotanější a rozhodně méně proamericky patriotická. Jenže Act of War se hrálo jako interaktivní film, tady příběh vypráví špatně zrežírované cut-scény a textové briefingy - a to při nejlepší vůli zkrátka není ono.

Jinak se Alliance tváří podobně jako zmíněný hit, inspiraci ale čerpala i z Codename: Panzers a něco málo přidali tvůrci z vlastní dílny. Jde o čistě na boje zaměřený titul: nejsou tu ani stopové prvky stavění základny, nedej bože těžby surovin. To není a priori špatně, náhradou by ale měla být náročnější taktická stránka s nutností využívat leteckou či dělostřeleckou podporu, terén, různé typy jednotek, sbírání zkušeností apod. Bohužel jde o výrazně méně komorní akce než u zmíněné série maďarského Stormregionu, a tak si hráči nemají šanci vytvořit nějaké pouto s jednotkami, natož se o vlastní komando starat i mezi misemi jako právě v Codename: Panzers.

Skladba jednotek je poměrně dobrá, i když řada je tu jen kvůli jménu, zatímco reálně neposkytuje o výrazně jinou funkčnost než podobný typ. Protože rok 2008 je už skoro za dveřmí, není divu, že valná většina techniky jsou i ze současnosti dobře známé kusy. Jen občas se objeví zpestření v podobě robotických bojovníků a znalce možná některé parametry jejich oblíbených tanků či děl překvapí. Pěchota hraje výraznou roli hlavně tehdy, je-li ozbrojena raketomety, pak dokáže reálně ohrozit i těžkou techniku, relativně účinní jsou i snipeři. Bohužel se ale vojáci pohybují příšerně pomalu, a tak jsou mise, kde je třeba se na pěchotu spolehnout výhradně doslova utrpením.

"Proše pana, hop za pana, aby pan přes pana neviděl na pana!"

Celková pomalost hry je ale daní za její asi jedinou unikátní vlastnost. Udílet rozkazy lze totiž nejen prostřednictvím myši a klávesových zkratek. Hra registruje i celou relativně širokou škálu příkazů, jež lze vykřikovat přímo prostřednictvím mikrofonu. K Will of Steel se dodával dokonce rovnou (nepříliš luxusní) headset. Ta možnost buzerovat vojáky řvaním "move! move! attack! hold ground! eat your shoes!" a podobných smysluplných příkazů zní docela hezky, když se ovšem napíše na papíře. Zrealizována ve hře - příšerně ji zpomaluje (ne hardwarově, to jen tempo poklesne), výraznější pocit vtažení do šarvátek neposkytuje a pozorovatelům v okolí člověk připadá jak pako.

Alliance není marný osmnáctiměsíční kus práce. Zejména vizuálně vypadá opravdu dobře, modely vojáků jsou detailní, tanky se krásně pohybují a vyrývají stopy do měkkých povrchů, střelba a výbuchy si nezadají s Panzers, a co je nejlepší, dá se tady konečně odzoomovat do slušné výšky, kde se dá nabrat přehled o situaci (jakkoliv je dost podivné, že se s tím automaticky na krajinu snáší značná fog of war, a to i na silných strojích, které by obraz vygenerovat zvládly). Hudba má průměrné kvality a dabing není o mnoho lepší, svůj účel ale vcelku splňují.

Jenže je tu všudypřítomná únava stále stejnými realtimovkami. "Future combat" se hraje úplně stejně jako "WWII Combat" v desítkách titulů, které vyvrhly herní firmy na trh během dvou tří posledních let. A na rázné odsunutí do bažin zapomnění si Gameyus Interactive řekli absencí multiplayeru, samostatných scénářů i jakéhokoliv skirmish módu. Dvacet misí s po pravdě úchvatným příběhem a pak - utrum. Snad se v tichu po dohrání neskrývá nevyřčené "počkej si na datadisk, beránku hráči". Snad ne.