Článek Zapomenuté handheldy: Až po vás, pane Game Boy

Zapomenuté handheldy: Až po vás, pane Game Boy

Ondřej Švára

Ondřej Švára

18. 12. 2009 23:29 5
Reklama
Reklama

Možná vás to překvapí, ale kariéra originálního Game Boye z devadesátých let má vlastně spoustu společného s tažením prvního Playstationu. Oba smetly vše, co jim ve své váhové kategorii stálo v cestě, a jejich více než stomilionové prodeje rozlítostnily konkurenci. Během pár let se jim povedla neuvěřitelná věc: na seriozním trhu si dokázaly vytvořit monopol.

Navzájem podobné osudy jako dva hegemoni sdílela i konkurenční zařízení, na která z komerčního koláče zbyly jen drobky. O prokleté generaci dvaatřicetibitových konzolí jsme psali v předchozím tématu a nyní si připomeneme poražené handheldy, které kvůli Game Boyi musely stát na hanbě.

Originální kompakty z dílen renomovaných firem byly v souboji s úspěšným výrobkem Nintenda v daleko složitější situaci než plagiáty, o kterých jsme referovali v prvním díle tématu. Klony si díky ukradenému know-how a zlomkovým cenám žijí prakticky dodnes svůj vlastní komerční život a není tajemstvím, že parodie na originální Game Boy (nikoliv Game & Watch) se dodnes dobře prodávají. Narozdíl od podobných výrobků Segy, Atari a dalších. Jak vlastně měly postupovat světoznámé firmy, které potřebovaly navrhnout vlastní kapesní řešení a pak doufat, že se v tvrdém konkurenčním boji uchytí? Na to nikdo neznal správnou odpoveď a dělaly se chyby.

Až příliš skvělý handheld

Když se s dnešními znalostmi ohlédneme do minulosti, komerční handheldové faux-paux Atari v první polovině devadesátých let vlastně vůbec neudivuje. Firma, která stála u zrodu videoher, měla tehdy na kontě už spoustu hardwarových přešlapů, mezi kterými aktuálně čněla například mohutně inzerovaná, avšak směšně neúspěšná konzole Jaguar, nebo předražený stolní Falcon alias všemocné rádoby PC. Handheld Atari Lynx do mozaiky zmaru skvěle zapadal. Lynx jako nový typ firemního kompaktu (první byl Touch Me z roku 1978) napěchovali inženýři podobně jako Jaguar technickým finesami, se kterými prcek hravě překonával konkurenci, zejména právě Game Boye, ale všechny klady byly sráženy obrovskými nevýhodami.

Na první pohled se stroj opravdu jevil ideálně: v roce 1989 (tedy stejný lauch jako u černobílého Nintenda) se jednalo o vůbec první barevný handheld na světě a podsvícené LCD velikosti 3,5 palce bylo pro oči příjemnější i než v později inovovaném GBColor. U malého atárka také potěšil výborný čtyřkanálový zvuk, rozhození kláves pravák/levák i multiplayer použitelný v praxi pro osm hráčů. Většina výhod ale nakonec Lynxu vykopala hrob. Podsvícený displej v původním modelu žral energii natolik, že bylo drobka nutné krmit hned šesti bateriemi (vs. čtyři v GB) a i s nimi jste mohli hrát jen nějaké čtyři hodinky (vs. deset s GB). Všechny technologické serepetičky si navíc vyžádaly neakceptovatelnou startovní cenu na 190 dolarech (oproti GB za devedesát) a poté, co Atari nezvádlo marketing ani rozjezd výroby, mohl na klíčovém vánočním trhu ´89 osamoceně slavit úspěch zcela připravený Game Boy.

Pro přibližně půl milionu prodaných Lynxů (některé z nich i přes tu bídu dokonce putovaly k americkým vojákům v právě probíhajícím konfliktu v Perském zálivu) byla vyrobena necelá stovka her. Lynx převzal docela kvalitní kusy jak z arkád (Toki, Raiden), tak z PC (Shadow of the Beast), ale Atari v důsledku nevytvářelo pro své dítě zrovna ideální zázemí. Dokládá to například frajerské hardwarové spojení s Jaguarem, které zůstalo raritou nejen kvůli příliš pokrokové myšlence, ale především z důvodu naprosté softwarové antipodpory. Svoji pouť skončila malá barevná krabička v roce 1995. Málokdo pro ni smutnil.

S jedenácti miliony prodanými kusy je Game Gear od SEGy z roku 1990 úplně jiným kalibrem než Lynx, ale mezi poražené stejně patří. Za 150 dolarů se lidé sice mohli dostat ke třetí barevné kapesní videohře (po Lynx a TurboExpress), ale kdovíjak chytrý nákup to také nebyl. Atari a SEGA jakoby od sebe opisovaly. Stejná písnička: šest baterek vydrželo maximálně pět hodin a vysoká startovací cena lehce pojistila náskok černobílé konkurence. Přidejte si možná až příliš buclatý design a také slabší přízeň kvalitních vývojářů a vyjde vám další nepříliš povedený kousek SEGáckého portfolia. I tak ale předělávky Virtual Fighteru, Mortal Kombatu či Primal Rage měly něco do sebe... hráli jste je?

Drahý a žravý

Už jsme ho zmínili – TurboExpress. Víte proč stál tenhle mrňous závratných tři sta dolarů? Kolem roku 1990 byl jedním z nejpokrokovějších kapesních přístrojů na trhu - dokázal totiž přehrát veškerou kolekci her pro běžnou domácí konzoli, v tomto případě z TurboGrafx-16. To samé uměl až o pět let později handheld SEGA Nomad. TurboExpress se díky tuneru dokázal spojit dokonce i s televizí a hráči se tak doma nemuseli omezovat jen na malý LCD displej. Byla to paráda a zpočátku se na eletronický Roll-Royce stály hlavně v Japonsku dlouhé fronty. Ovšem trojnásobná cena oproti Game Boyi byla nakonec stejně jednou z příčin rychlého pádu. Osud pokrokového handheldu byl zpečetěn na hranici 1,5 milionu prodaných kusů... Snad jen pro zasmání ještě zmiňme údaje o spotřebě baterií: šest kousků dokázal TurboExpress vysát do tří hodin.

V prvním dílu tématu jsme jako solidnějšího GB konkurenta (ve srovnání s totálními klony) představili systém SuperVision. Za podobnou popelnici s rodokmenem lze považovat i zařízení Mega Duck. Co k němu uvést? Snad to, že jste se s ním pravděpodobně nikdy nesetkali. Konzolka z roku 1993 se stupidním jménem byla o chlup větší a širší než Game Boy, ale po jeho vzoru aspoň nabídla černobílý displej, který si nežádal tolik energie a stačily mu jen čtyři baterie. Za zmínku stojí, že kachní kapesnice používala kartridže nápadně podobné právě těm ze SuperVisionu…

Jedno tlusté pokušení

Téměř na konci života první generace Game Boye, pokusila se konkurenční SEGA o ještě jeden zoufalý průlom na trhu. Vyrukovala s projektem Nomad, tedy tím, který svým návrhem navázal na starý konkurenční TurboExpress. Šlo v podstatě o zmenšeninu konzole SEGA MegaDrive. Handheld v roce 1995 vystartoval s podporou nějakých šesti set! titulů, ale také vyšší cenou 180 dolarů. A i když tahle kapesní konzole neměla kdovíjak obludné rozměry (kratší než Lynx), byla podobně jako sesterská Game Gear docela při tělě a hůře se držela. Co dál? Šílená spotřeba energie (šest baterek = tři hodiny provozu) už byla jakýmsi tradičním průvodním jevem neúspěšných handheldů, to však nic neměnilo na tom, že Nomad byl alespoň schopen přehrát všechny hry z velkého MegaDrivu a spolupracovat i se SEGou CD či 32x. Suma sumárum, milion prodaných kusů za tuhle švandu ale určitě nestálo.

Podobně jako původní Game Boy nastoupila skvělou komerční dráhu o devět let později také jeho barevná vylepšená verze s přídomkem Color (tyto dva modely daly dohromady oněch 100+ prodejních milionů). Novodobá konkurence tedy znovu ostrouhala, a jestli byla devadesátá léta ještě něčím jiným než jen érou slizkého popu, tak snad právě dobou Game Boye. Na tom se už nedá nic změnit. Vždyť málokdo si dnes vzpomene na kapesní příšerky jako Game.com, Neo Geo Pocket Color, Bandai Wonderswan Color, Game Park 32 a další. O nich snad radši až někdy příště…

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz