Článek Handheldy, co (ne)prohrály s Game Boyem

Handheldy, co (ne)prohrály s Game Boyem

Ondřej Švára

Ondřej Švára

13. 12. 2009 23:34 8
Reklama

Handheld. Pro západního člověka jen prostředník k zvrácenému setrvání u videohry v každé situaci, pro Čecha doby totalitní pak první a dlouho také jediný zdroj zábavy v nastupující éře digitální revoluce. Ta doba už je pryč. Změnila se stejně jako elektronická výbava dnešní mládeže. Už žádné vyteklé displeje, už žádné posílání obdivované kouzelné krabičky po celé třídě. Kapesní herní konzole se během dvaceti let staly i u nás celkem běžnou náplní batohu mladého člověka čekajícího na autobus a pro nikoho dnes není problém opatřit si zábavné miniaturní hraní bez front a uplácení prodavačů.

Fenomén moderních videoher do dlaně u nás nakonec zakořenil a mohl za to samozřejmě Game Boy a dlouholeté šílenství kolem něj. Začátkem devadesátých let po něm zuřivě a bez rozdílu dychtili nejen Japonci, Američané či Němci, ale také novými obzory opaření hráči z bývalého východního bloku. Jenže právě ti moc dobře věděli, že handheld (tak mu tehdy samozřejmě neříkali) není jen „ten gemboj“ a dál už nic. Za totality byli někteří šťastnější jedinci obdarováváni elektronickými zázraky ze sovětských laboratoří a po revoluci mnoho z nich navzdory trendům dál zůstalo věrno své filozofii opatřovat si laciné kopie prestižních západních zařízení. Handheldů tedy bylo mezi Čechy vždycky poměrně dost, ale jen málo z nich mělo rodokmen. A právě o takových kusech hardwaru bude nyní řeč...

Pokud náhodou pod vánočním stromkem plánujete najít či darovat nějaký ten kapesní zázrak, uctěte nyní minutou ticha handheldy, jež nesou nálepku „Byly jsme potichu před Game Boyem a zůstaly jsme i po něm“. Zavzpomínejte na malé stroje, které bez slávy a prestiže věrně ležely na českých stolech a komodách, zavzpomínejte nejen na východní a stánkařské braky, ale také na originální produkty světových videoherních gigantů, které prostě neustály konkurenční boj.

Máme rádi zvířata, hlavně vlky

„Podívej, co ti strejda dovezl z Bulharska“, ukázala maminka desetiletému chlapci podivnou obdélníkovou krabičku, která se nepodobala ani přerostlým digitálkám ani kalkulačce. Psal se rok sedmaosmdesát a ta béžová věc s šedým displejem během okamžiku vytrhla malého kluka z jeho normálního dětství. Od té doby ukládal chlapec Vlka s sebou ke spaní, snídal s ním, učil se i chodil ven… „Jen počkej!“ (Ну, погоди!) Právě tak se jmenovala kultovní hra, kde vlk ze známé sovětské pohádky sbírá vajíčka. Legendární šelma a její příbuzní patřili ve druhé polovině osmdesátých let do kategorie handheldů, které dnes souhrně označujeme jako „Game and Watch“. Pojmenování je převzato z názvu originální řady kapesních videoher od Nintenda (předchůdců Game Boye) a šlo o kompaktní přístroje s LCD displejem, jež v sobě ukrývaly praktickou kombinaci zábavné hry, ukazatele hodin a budíku.

Éra originálních nintenďáckých Game & Watch krabiček dominovala celým osmdesátým létům, během nichž vznikla asi šedesátka původních her a prodalo se přibližně pětadvacet milionů kusů hardwaru. Vlk a další sovětské digitální kompakty byly vlastně jen prachsprostými kopiemi této produkce a vycházely pod značkou Eletronika (Электроника), na kterou dělníci makali v hned několika ruských fabrikách. Vzhledově se ruské handheldy takřka stoprocentně přibližovaly originálům – obdélníkový plastový výlisek s hliníkovým či umělohmotným čelem a postranní tlačítka ne nepodobná jistému růžovému prášku tlumícímu bolest. Vlk v roce 1986 zkopíroval hru Egg (1981) a o něco později přibyly klony další. V památném devětaosmdesátém roce se například objevila u nás ještě stále dobře známá Chobotnice, v originále Octopus, a také ještě solidně rozšířený Veselý kuchař, jenž si vzal inspiraci z původního Chef. Za poslední celkem známější kus platil Autoslalom, jakési závody formulí. Jak se to hrálo? V jednoduchosti je síla - váš vůz se musí vyhýbat překážkám, které se „přibližují zvrchu“ a… to je celé.

Věhlas ruských napodobenin se postupem času neustále snižoval a málokdo už si dnes vzpomene třeba na Veselé fotbalisty, Lov, Hokej, Vesmírný let a další unikáty. Veskrze šlo o hry, které se vstříc zákazníkům vydaly až koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let, kdy s nastupující érou moderních handheldů v čele s Game Boyem již nedokázaly důstojně soupeřit.

Elektronika do té doby stihla pustit na „trh“ celkem deset typů her a po zlomovém roce 1992 ještě asi tucet dalších, mírně upravených verzí, které se od nintenďáckých originálů odlišovaly hlavně zvětšenou úhlopříčkou. Ve výsledku se každopádně východní konzole na bázi Game and Watch nemusejí za své prodeje vůbec stydět. V tehdejším měřítku se jednalo o velice úspěšný hardware. Odhaduje se, že na ruském a bulharském trhu si kouzelnou krabičku z původní série (ona desítka plagiátů, typ IM - Igra Mikroprocessornaja) koupilo přibližně deset milionů zákazníků. A to i přesto, že v době své největší slávy byla tato zařízení poměrně drahá. „Stála nějakých pětadvacet rublů, což byla tehdy asi čtvrtina platu vysokoškolsky vzdělaného pracovníka,“ konstatoval autor studie k ruským handheldům Timothy Bakhvalov.

Formát Game & Watch si nenechaly ujít desítky noname výrobců nejen z východního bloku, ale z celého světa. Na téma obdélníkového Nintenda vznikly stovky typů hardwaru, většinou se však již od svého vzoru dost odlišovaly, především designem. Neruské handheldy (většinou čínské provenience) působily plastovějším a snad až pouťovějším dojmem, většinou měly i menší displej. Stále však ctily základní pravidlo: kupte si levnou hru, budík a ukazatel času v jednom. Třeba handheld Cat & Mice obsahoval navíc ještě kalendář! A hra samotná? Chytejte s kocourem myši vybíhající z levé strany displeje a nenechte je spadnout na podlahu. Když se to stane třikrát, honička končí.

Kopírujeme Hračičku

Platforma Game & Watch se vyčerpala v polovině devadesátých let, protože se plagiátoři mezitím rozhodli přesedlat na nový mustr v podobě osmibitového zázraku jménem Game Boy. Do Evropy se tento přístroj oficiálně dostal na podzim 1990 a začala mela. Miliony prodaných gameboyáckých Tetrisů (celkově nakonec zhruba třicet milionů) hovořilo jasnou řečí: uspěje ten, kdo populární skládání kostiček obalí plastem a to celé nabídne za nižší cenu než Nintendo. Tak se taky stalo. Když originál u nás mohl stát v roce 1995 1995 korun :) proč něco podobného nenabídnout za zlomkovou cenu? Co na tom, že takový Brick Twin obsahoval jen dvě varianty Tetrisu a dál už nic. Za nějakých tři sta korun to byl v polovině devadesátých let hezký vánoční dárek. A je to neuvěřitelné, ale různé varianty Tetrisu a dalších her v krabičkách nazvaných xxx-in-one a podobně lze nejen v českých hypermarketech naprosto bez problémů sehnat dodnes.

Za vyložené klony můžeme považovat například stroje s názvy Sunny či Wonderboy a mnohé další. Mezi dražší, solidnější, ale naprosto neúspěšné, konkurenty Game Boye patřilo svého času například přenosné zařízení zvané SuperVision. Model QS-800 se v Česku na Vánoce 1994 dal sehnat za nějakých osmnáct set korun a rok nato se již SV prodávalo za necelou tisícovku (cartridže pak od dvou stovek). Tento handheld uvedený už v roce 1992 však trpěl na nekvalitní displej a především na nedostatek dobrého softwaru.

Trh s kapesními videohrami vypadal v polovině devadesátých let poměrně jasně. Ve vyspělém světě se dařilo Nintendu a v rozvojových trzích hordě plagiátorů. Jak se s touto situací vypořádali renomovaní herní giganti, kteří se na trh snažili uvést svá vlastní kompaktní zařízení? Jak si v handheldovém sektoru vedlo Atari a co proti GameBoyi vymyslela třeba SEGA? Nejen to se dozvíte v druhém díle našeho tématu.

Reklama
Reklama

Komentáře

Nejsi přihlášený(á)

Pro psaní a hodnocení komentářů se prosím přihlas ke svému účtu nebo si jej vytvoř.

Rychlé přihlášení přes:

Google Seznam
Reklama
Reklama