Yakuza: Like a Dragon

Zorientovat se v logice vydávání her série Yakuza není žádná legrace. Na prodlevu mezi premiérou v domácím Japonsku a uvedením na globální trh už jsme si zvykli, chaos ale nastal v platformách. Série, která byla dlouhou dobu exkluzivitou pro PlayStation, totiž poslední dobou nelítostně zaplavuje remaky a porty starších dílů konkurenční platformy od Microsoftu. A když vývojáři začali pracovat na vylepšené verzi loňského dílu s podtitulem Like a Dragon pro současné konzole, PlayStation 5 si překvapivě nechali až na konec. Podivností z hlediska načasování bychom našli ještě mnohem více, důležité ovšem je, že pokud se chystáte do poslední Yakuzy naskočit, měli byste v tuto chvíli mít konečně k dispozici tu nejlepší verzi, ať už hrajete na čemkoli, kde se hra objevila.

Možná vám neuniklo, že Yakuza: Like a Dragon nemá oproti svým předchůdcům (kromě japonské verze) v názvu číslovku. Současný díl totiž představuje úplně novou hlavní postavu a je podle tvrzení autorů ideálním bodem, kde do série Yakuza naskočit, pokud s ní nemáte předchozí zkušenosti. A přesně to jsem také udělal.

VÍTEJTE V JOKOHAMĚ

Aby autoři dostatečně oddělili předchozí události od nového příběhu, vyměnili kromě hlavního hrdiny také zasazení. Z ulic Tokia se tentokrát přeneseme do Jokohamy, i když z toho, co jsem měl možnost z minulých dílů vidět, se na pohled nic moc zásadního nezměnilo. Atmosféru rušného japonského města ale mapa hry bezesporu navazuje dobře. Příběh sleduje osud Ičibana Kasugy, na člena zločinecké organizace překvapivě čestného a sympatického mladíka s nepovedeným účesem a potetovanými zády, který se s pomocí svých postupně získaných přátel stane ústředním akterém odhalování temné stránky japonské politické scény.

Popsat stručně náplň hry není tak úplně jednoduché. Žánrově patří Yakuza: Like a Dragon mezi RPG s takovým důrazem na příběh, že bude potřeba se u něj ještě chvíli zdržet. Vyprávění totiž tvoří podstatnou část hry a v rámci hlavní dějové linky se budete skutečně více dívat než aktivně hrát. Z toho je myslím zřejmé, že tento typ hry nesedne každému. Odměnou tomu, kdo dá Yakuze šanci, bude poutavý vývoj událostí, spousta akce i humoru, a to ve velmi slušivém kabátku. Nehratelné scény jsou z ohledu kvality místy až v kontrastu s tím, jak vypadají některé vedlejší části hry, což je ale u podobně rozsáhlých projektů, vycházejících na dvě generace konzolí, možné pochopit.

Sledování děje hlavních misí z mého pohledu výrazně napomáhají dvě věci – téměř kompletní anglický dabing a fakt, že se hra nebere až příliš vážně. V tuto chvíli stojí za to zmínit, že ačkoli Yakuza po většinu času mistrně balancuje na hraně komedie a vážného dramatu, ke konci musí pro vyjasnění některých událostí sáhnout k hodně neuvěřitelným vysvětlením, aby vůbec dávala smysl, což trochu sráží její úroveň. Na podobná zklamání jste ale z příliš rozvětvených příběhů nejen u videoher už pravděpodobně zvyklí.

KAM DŘÍV?

Až po desítkách minut cutscén konečně seberete odložený ovladač z gauče, přivítá vás otevřený svět plný různorodých možností. Vaše kroky pravděpodobně povedou k některé z vedlejších misí, které by se daly v podstatě rozdělit do dvou kategorií. Tou první jsou očekávané úkoly, jaké znáte z ostatních her podobného žánru. Ulice Jokohamy jsou plné lidí, kteří něco ztratili, potřebují před někým zachránit nebo něco posbírat. Ani tady nepřestává být hra nepřiměřeně ukecaná (tedy upsaná, dabing v mnoha případech chybí), ale právě u vedlejších misí je také nejvtipnější. Pomůžete identifikovat zločince, který opakovaně močí na veřejnosti, zoufalému masochistovi navrátíte schopnost cítit bolest, nakrmíte bezdomovce luxusním suši nebo převedete shrbenou babičku přes nebezpečný přechod. Narazíte ale i na úkoly, které jsou naopak míněné zcela vážně, takže dobře vyvažují odlehčené pasáže.

Druhá kategorie vedlejších misí vás přesměruje na některou z mnoha aktivit, které by se daly stručně popsat jako takové hry ve hře. Zoufalé dědičce zkrachovalé firmy nepomůžete zpátky na vrchol jednoduše tím, že pro ni vykonáte nějaké pochůzky. V tomto případě se stanete rovnou prezidentem společnosti, čímž si zpřístupníte minihru, ve které můžete bez problémů nechat celé hodiny. Dostanete na starosti péči o zaměstnance, nemovitosti, budete spravovat finance a čelit zvídavým dotazům svých akcionářů. Jak poroste hodnota firmy, poroste i vaše výplata, kterou následně roztočíte v herním světě. Podobným způsobem se můžete v Jokohamě projíždět na motokárách a ve stylu Mario Kart závodit s počítačem řízenými oponenty nebo soutěžit s časy ostatních hráčů online.

V arkádové herně na vás čekají klasiky od Segy jako Virtua Fighter a OutRun

Komu by ani tohle nestačilo, nabízí Yakuza ještě další vedlejší aktivity, které už tentokrát nejsou spojeny se žádnou misí. Pro zkrácení volné chvíle si můžete třeba zajít na poker či další karetní nebo deskové hry, v arkádové herně na vás čekají klasiky od Segy jako Virtua Fighter a OutRun, v baru je připravena rytmická minihra karaoke nebo si procvičíte odpaly baseballovou pálkou. Možností je tolik, že než někam dojdete, pravděpodobně se po cestě zaseknete u spousty vedlejšího obsahu, což dělá z Yakuzy časově velmi náročnou hru.

KUŽELEM PO HLAVĚ

Ať už se budete věnovat příběhovým misím, vedlejším aktivitám nebo se jen tak poflakovat po městě, nevyhnete se boji. V tomto směru se Yakuza: Like a Dragon asi nejvíce odlišuje od svých starších sourozenců, protože opouští souboje v reálném čase a zavádí tahový systém. Vaše parta může mít maximálně čtyři členy, přičemž každý ve svém kole provede právě jednu akci. Nejčastější bude pochopitelně útok, můžete se ale i bránit, použít předmět nebo se třeba pokusit z boje utéct.

Celý soubojový systém působí vcelku robustně a zároveň přehledně především proto, že je silně inspirovaný sesterskou sérií Persona

Útoky se dělí do kategorií jako ohnivé, ledové či elektrické, zkrátka žádné překvapení. Většina nepřátel je proti některému z elementů rezistentní, a další je zase jejich slabinou. Podobné principy jistě dobře znáte. Celý soubojový systém působí vcelku robustně a zároveň přehledně především proto, že je silně inspirovaný sesterskou sérií Persona od stejného vydavatele, která má s tahovými souboji bohaté zkušenosti.

Yakuza přesto přináší několik zajímavých oživení. Kladně hodnotím především profese postav, které jsou trochu netradiční. Místo rozdělení na rytíře, mágy a zloděje dostanete na výběr z kuchaře, hostesky nebo bezdomovce. Každá postava má k dispozici hned několik profesí a k jejich zkoušení motivuje fakt, že si určité schopnosti uchováte i poté, co profesi změníte. Tím se vaše postavy stanou všestrannějšími v boji.

Poněkud méně zdařilým zpestřením je implementace interaktivních prvků na bojiště. Na ulicích můžete narazit třeba na dopravní kužely nebo zaparkovaná jízdní kola, se kterými lze v ideálním případě soupeře praštit. Problém je v tom, že nad postavou, která je zrovna na řadě, nemáte co se rozmístění na bitevním poli týče žádnou kontrolu. Tedy kromě toho, že se můžete pokusit nalákat nepřítele na konkrétní místo před bojem, což za tu námahu rozhodně nestojí. V praxi to znamená, že zmíněný kužel popadnete pouze v případě, že se vám náhodou připlete do cesty během útoku na vašeho soupeře, což není úplně časté. Tady bych uvítal, kdyby bylo s každou postavou možné před provedením akce trochu pohnout do každé strany, aby mohl všímavý hráč využít toho, že má při ruce k dispozici interaktivní předmět.

Celkově vzato proběhla změna soubojového systému bez větších problémů. Kromě výše zmíněného se jedná o drobnosti jako nevhodné umístění kamery nebo zasekávání postav o stromy a rohy domů. Hra si ale umí poradit a v případě nouze zaseklou postavu prostě teleportuje na správné místo. Za obzvláště otravné pak považuji pomalé tempo ostatních členů party při pobíhání po ulicích. Nezřídkakdy je proto potřeba na začátku boje chvilku počkat, než se váš kolega doloudá na své místo.

JEDNOU JSI DOLE, JEDNOU NAHOŘE

Pravděpodobně nejzásadnější výtku, která se vztahuje k boji, musím směřovat k nastavení obtížnosti. Je mi jasné, že takto obsahově bohatou hru se spoustou volnosti asi nelze nikdy ideálně vyvážit, přesto mě zarazilo, jak brzy jsem ve hře získal výraznou převahu a souboje byly jednoduše nudné, protože nepředstavovaly žádnou výzvu. Je pravda, že jsem plnil hodně vedlejších úkolů, vydělával peníze a kupoval či vyráběl si nové zbraně a brnění. O to více mě překvapilo, když jsem po kapitole, která pro mě byla procházkou v parku, hned v další misi tvrdě narazil takovým způsobem, že jsem přes souboj málem neprošel.

Zvláštní je, že si hra svou nevyváženost v určitých místech uvědomuje a upozorňuje hráče na to, aby před další misí navštívil nově otevřený dungeon a získal trochu zkušeností. Tato situace nastala během hlavního příběhu celkem třikrát a moje rada zní – využijte ji. Choďte do nepovinných lokací, protože se vám může snadno stát, že když je neprojdete, zaseknete se na místě. Z běžných soubojů ve městě ke konci hry už moc zkušenostních bodů nezískáte a z vedlejších misí těžíte bohužel pouze předměty.

Implementace nějakého dynamického systému úrovně vašich nepřátel by určitě pomohla

V podstatě by se dalo říct, že je hra navržena tak, abyste využili vše, co nabízí. Pokud půjdete pouze po příběhu, nemáte podle mě na střední obtížnost vůbec šanci ji dohrát do konce. A to mi přijde trochu škoda. Implementace nějakého systému škálování úrovně vašich nepřátel by určitě pomohla. Je jasné, že musí mít nějaký minimální a maximální level, na kterém se v herním světě objevují, ale u takhle obsáhlého titulu by jistě pomohlo, kdyby byla stupnice jejich síly o něco širší. Nedává přece smysl, aby byl jeden typ nepřátel polovinu hry kolem úrovně 15 a po absolvování konkrétního příběhového zvratu si hra uvědomila, že se děj překlopil do druhé poloviny a začala ve stejné oblasti najednou skokově generovat soupeře na levelu 35. Je fajn, že se pro mě v tu chvíli do hry trochu vrátila výzva, ale za pár hodin byly tyto střety opět jen otravnou překážkou na cestě mezi dvěma body, kterou smete jediný plošný útok.

NEXT-GEN?

Yakuza: Like a Dragon spadá do kategorie titulů, které byly primárně vytvořené pro generaci konzolí PlayStation 4 a Xbox One. Je proto pochopitelné, že vylepšené verze pro současný hardware působí v jistých ohledech trochu archaicky a v jiných zase velmi moderně. Na vysokou kvalitu příběhových cutscén už jsem narazil o několik odstavců výše, mimo ně vypadá ve hře skvěle třeba veškeré oblečení nebo efekty při používání speciálních útoků. Ve vedlejším obsahu naopak narazíte na spoustu textur s nižším rozlišením, vzdálenějším předmětům občas nepříjemně problikávají okraje, animace postav mimo příběhové filmečky taky často nevypadají nejlépe a zarazila mě i velice nízká kvalita stínů. Ještě štěstí, že už máme doby, kdy byly některé tituly kvůli grafické úrovni téměř nehratelné, dávno za sebou. Tady nás maximálně praští do očí kontrast mezi dvěma předměty, z nichž jeden vypadá přímo luxusně a druhý jako by vypadl z deset let staré hry.

Vyšší rozlišení v tomto případě nepřináší kdovíjaké benefity a mód se šedesáti snímky za vteřinu je podle mě správně nastavený jako výchozí

PlayStation 5 nabízí dva grafické režimy. První zobrazuje hru v rozlišení 1440p při 60 FPS, druhý cílí na 4K s poloviční snímkovací frekvencí. Vyšší rozlišení v tomto případě nepřináší kdovíjaké benefity a mód se šedesáti snímky za vteřinu je podle mě správně nastavený jako výchozí. Z hardwaru nové generace těží i načítací časy, které jsou v podstatě zanedbatelné. Skoro se až divím, že autoři nahrávací obrazovky zobrazující tipy ze hry úplně neodstranily, protože si na nich stejně nic moc přečíst nestihnete.

HLAVNĚ V KLIDU

Jako nováček v sérii Yakuza jsem byl po zorientování se v Like a Dragon celkem překvapený. Zaprvé, hra je mnohem odlehčenější a vtipnější, než jsem čekal. To u mě rozhodně znamená body navíc. Zadruhé bych nikdy neřekl, že svět, který je do velké míry jen hlavní dějovou linkou protkaný slepenec miniher, může být tak zábavný. Hra je obsahem skutečně nabitá a neujdete jedinou ulici, ve které by nebylo co dělat.

i Zdroj: Hrej.cz

Časovou náročnost nebudu hodnotit, ta může být pro jednoho kladem, pro druhého záporem. Já osobně se těším, že se i po více než šedesáti odehraných hodinách do světa Yakuzy ještě vrátím. Za to do velké míry vděčím svému hernímu stylu, který mi málokdy dovolí něco zajímavého neprozkoumat. Umím si představit, že věnovat se v kuse pěti hlavním misím po sobě už může být trochu otrava. Proto je ale hra tak bohatá, abyste se nikdy ničeho nepřejedli, tak využijte jejích možností. V podstatě mi přijde, že jediný způsob, jak si Yakuzu neužít, je uspěchat její průchod.