Yakuza: Dead Souls

Minulé díly série Yakuza nabízely hned dvě lahůdky. Především složitý ekonomicko-politický příběh ze světa podsvětí, se sympatickými postavami (členové jakuzy byly v podání téhle hry tak charakterní hrdinové, že by z nich dostali i Rychlé šípy mindráky) a plný „kmotrovské“ melodramatičností . A pak tu byly zábavné souboje v uzavřeném prostředí a s možností používat všechno, co vám přišlo pod ruku. Celé to bylo ještě vyšperkováno lavinou miniher. Mohli jste vylepšovat svůj vlastní hampejz, hrát golf a tak dále.

Hra Yakuza: Dead Souls, volně navazující na minulé díly, sice využívá skoro úplně to samé prostředí a hrdiny, ale jinak všechno to, kvůli čemu jste minulé Yakuzy pařili až do úplného padnutí, dostalo vyhazov. Místo toho se do starého bejváku nastěhovala lehce dementní zombie střílečka. Yakuza je mrtvá a místo ní se vám v PS3 jen pomalu sune její bezduché tělo.

SMRT PŘI PŘEVOZU

Celé to začalo samozřejmě jedním kousnutím – a než se nadějete, už jednu celou čtvrť Tokia obsadili mrtví. Přeživší se tu využívají čistě jako samostatně se pohybující bufet. Naštěstí jsou Japonci výkonní, takže je kolem čtvrti okamžitě postavená vysoká zeď, čímž je nebezpečí zažehnáno a může se jít na saké. Vážně, když se vám asi po hodině hry podaří dostat se ze zombie zóny, dostanete se do světa, kde všechno funguje normálně a jediný zájem lidí je, kde si zahrát pačiko nebo jestli jít po práci na karaoke. To, že se pár metrů od nich procházejí monstra, nikoho zase tak moc nezajímá (což se jim samozřejmě vymstí).

Být to v americké hře, tak se chytám za hlavu a říkám si, jací jsou tvůrci idioti... u Japonců si člověk není jistý, jestli by to u nich v případě nějaké katastrofy přesně takhle nevypadalo. Jsou to divní lidé (a to je i jeden z půvab jejich her).

Tohle je ale prkotina. Důležité je, že je hra Yakuza: Dead Souls opravdu hodně, hodně, hodně... málo zábavná. Je to střílečka únavná jako noční směna v továrně na výrobu knoflíků. Kráčíte lineární cestou a střílíte ty haldy mrtvých, co se vám valí do cesty. A pak další, co odněkud vylezou. A pak další. Není to strašidelné, není to akční, není to zábavné. Navíc jsou zombíci i na mrtvé děsně pitomí, protože je zarazí jakákoliv překážka a obvykle se nechají celkem bez zájmu postřílet. Aspoň ze začátku. V pozdějších fázích hry je jich už tolik, že vás prostě udolají čistě svou masou. Pokud se tedy nezaseknou o roh.

Ale největší zlo, na které ve hře narazíte, nejsou zombíci. Je to kamera. Díváte se na zombíka, stojíte k němu čelem, přepnete na míření – a najednou se koukáte na druhou stranu. Kamera má zřejmě něco proti zdem, protože vás neustále nutí, abyste nějakou zastřelili. Ano, je tu ještě možnost automatického míření na hlavu, ale to funguje podle toho, jakou má hra zrovna náladu. A většinou špatnou. Pokud nestojíte tak blízko, že cítíte páchnoucí dech živého mrtvého, můžete se jít zahrabat.

To ani nemluvím o plíživě pomalém zaměřování a o tom, jak obvykle vůbec ani nevidíte, co se kolem vás děje. Což byl problém i minulých dílů, ale jak jste měli většinou jen souboje v malé aréně, tak to zase tolik nevadilo. U akční střílečky je to větší problém.

Sice i tady můžete používat věci, co se válí všude kolem a mlátit zombíky popelnicemi... ale proč byste to dělali, když máte bouchačku? Navíc je to úplně na pendrek – zombíky jinak než střelnou zbraní skoro vůbec nedostanete, tak proč to sakra dělat? A proč to tam sakra vůbec dávali? Z úcty k tradici?

Ne, spíš někdo vzal původní herní program a aniž by ho jakkoliv upravoval, tak do něj narouboval zombie střílečku. A nedošlo mu, že to nemůže fungovat.

FLÁMOVÁNÍ S APOKALYPSOU

Ze začátku má hra Dead Soul ještě nějakou zábavné části, při kterých se můžete toulat městem, investovat do holek, hrát golf, šipky a věnovat se jiným společenským činnostem. Ale časem, jak přebíráte nové (tedy vlastně staré) postavy (po přátelském lichváři Akiyamovi je na řadě šílený gangster Goro Majima, bývalý šéf yakuzy Ryuji Goda... a samozřejmě je tu Kazuma Kiryu, hvězda minulých dílů), čím dál víc ubývá zábavných části a zůstává jen ubíjející střílečka. Ulicí se valí davy mrtváků, ani nezkoušíte mířit, protože to stejně nemá smysl, takže pálíte naslepo (ono to docela funguje) a zíváte. Tedy než vás chytí a roztrhají. Strategie nehraje roli, v téhle hře je všechno otázka náhody. Navíc ustavičně musíte chodit stejnými místy, kde se na vás pokaždé vyvalí další horda stejných zombíků. To zřejmě, abyste se měli na co těšit.

Jsou tu samozřejmě i nějaké vychytávky, jako třeba ostrostřelba, kdy můžete střelit do kanystru s benzínem a vyhodit do vzduchu celé okolí, ale ta taky spíš naštve. Proč kanystr vybuchne jen ve chvíli, kdy máte plný ukazatel „ostrostřelby“, a jinak do něj můžete pálit klidně celou hodinu a bude jen poklidně ležet? To je jinak benzín nehořlavý? Navíc, i když máte plný ukazatel, tak potřebujete mít i do čeho střelit, jinak je vám to na nic... a navíc u toho něčeho, do čeho střelíte, se ještě musí nacházet mrtváci. Čili ano, máte superschopnost... ale můžete jí použít pouze ve středu, když je hezké počasí, vítr fouká ze severovýchodu a v rádiu hrají Rosu na kolejích.

To si fakt můžete strčit do Fukušimy.

Hře nepomůže ani to, že máte k dispozici parťáka, kterého můžete úkolovat. Tedy, máte na vybranou mezi „stůj tady a nech se zabít“ nebo „jdi bojovat a nech se zabít“. Parťáci se hodí hlavně na to, aby od vás odlákali zombíky, občas předvedli nějaký speciální dvojútok a nechali do sebe kousat.

ÚSVIT MRTVÝCH

Je to škoda, protože i pod přívalem nehratelnosti občas problesknou klady původní hry. Je to především ve chvílích, kdy dojde na postavy. Ty jsou pořád stejně sympatické a zábavné – a stejně tak je fascinující prostředí a drobné vhledy do japonského světa. I grafika je zase o něco málo vypilovanější. Je fajn jen tak procházet městem, bavit se s lidma, hrát šipky, plnit nějaké vedlejší mise a sledovat své hrdiny v dobře sestříhaných filmových vložkách. Je tu jakuza, jsou tu zombie, je tu spousta zbraní, možnost randění, rybaření... a pokud se dostanete dál, tak i zajímavý příběh.

Bohužel už není tak fajn hrát samotnou hru.