Urban Reign

Ghetto? To je dneska jenom módní termín, zapomeňte na nějakou sociální kritiku, protože „díky“ vlivu GTA jsou zbídačelá předměstí jen kulisou pro všelijaké bojovky a akce, ke kterým vám hraje béčkový hiphop. Urban Reign je už na první pohled jen další z řady podobných titulů (Crime Life, Gang Wars...), které v posledním roce na PlayStation 2 vycházejí.

Hlavním hrdinou tu je jakýsi Brad Hawk, „řešitel problémů“ který oděn do saka z hadí kůže si vydělává na živobytí mlácením duše z těch, na koho zákazník ukáže. Jeho oblíbeným bojovým stylem je přitom jihoamerická capoeira. Naděje spojovaná s Urban Reign spočívá v jejích autorech. Jsou to titíž, co světu dali série Tekken či SoulCalibur, prostě největší machři v oboru.

Tekken, záruka kvality?

Zrovna s Tekkenem tu najdeme spoustu společných rysů. Kombinační údery i technika „žonglování“ jakoby byly přejaty beze změny. Rovněž efekty různých plamenů a blesků, které zahlcují obrazovku při mnoha úderech, budou majitelům klasické bojovkové řady od Namca dosti povědomé. Pozornější příznivci Železné pěsti si také jistě povšimnou, že celá řada motion-capture pohybů má zřejmě zdrojový kód v postavě Eddieho Gorda, zatímco Paul Phoenix a Marshall Law se objeví ve vedlejších rolích jako hosté. Nicméně se Urban Reign jako Tekken nehraje, což je dáno změnou ovládacího interfacu. Místo přiřazení každého akčního tlačítka ke každé končetině, jak je tomu v Tekkenu, se zde tvůrci vzhledem ke zvýšené interakci s prostředím museli spolehnout na konvenčnější model viděný u podobných „chodiček-mlátiček“. Různé chvaty jsou tak mnohem jednodušší, zatímco se s postavou můžete rozběhnout proti zdi a odrazit se do salta. Navíc tu máme chvaty, které společně vykonávají dvě postavy z jednoho gangu.

Rovnost šancí

Do hry ještě vstupují speciálky schopné prorazit jakýkoli kryt či přerušit jakýkoli útok, které se vám nabíjejí ať děláte co děláte (za rozdané rány, za rány které utržíte i za rychle bezhlavé mačkání do tlačítek). Potíž je, že speciálky se nabíjejí i vašim soupeřům, z čehož plyne, že čím víc je mlátíte, tím silnější jsou. V pozdějších fázích hry nemá skoro ani smysl se snažit o nějaká bůhví jak sofistikovaná komba, protože riziko, že vám je soupeř přeruší speciálkou, je příliš vysoké.

Další věc, která na první pohled vypadá zajímavě ale v důsledku zábavnosti spíše škodí, je fakt, že každý chvat lze opětovat protichvatem. Často se vám stane, že soupeř letí po úspěšně zvládnutém kombu na ústa, přičemž se náhle vzchopí a protiúderem vše promění ve svojí výhodu. Někdy máte pocit, že vyhrát lze jen tehdy, když vám to Urban Reign laskavě dovolí.

Krása v kupce sena

Více zkrátka někdy znamená méně. Díky speciálkám a protichvatům prakticky nemá cenu usilovat o nějakou taktiku. Jednou vás zruší během několika vteřin, jindy si prostě sednou na zadek a trpně čekají než jím dáte nakládačku. Jakoby došly peníze na betatestery. Ve vzácných okamžicích vypadá akce skutečně nádherně: v rychlém sledu kopnete tři chlapy do hlav, zatímco si se čtvrtým zažonglujete a pátého nejdřív malinko přiškrtíte kravatou, abyste jim následně mrštili o kapotu auta. Vypůjčení osvědčených pohybů z Tekkena dovolilo autorům se soustředit na detaily. Animace protichvatů jsou tak přepestré a krásně plynulé, zatímco různá kolínka a lokty vám umožňují vytvářet si ve shluku postav dostatečný prostor. Největší potěšení ovšem zažijete zhruba ve třetině hry, kdy se k vám přidají další postavy, takže začnete uplatňovat celou řadu společných technik. Za pochvalu také stojí zdařilý kolizní systém (i když Def Jam: Fight For New York je v tomto ohledu nedostižitelný).

Obávané zbraně

Nikdy však nebudete mít pocit, že je to jaksi ono. Místo očekávaného otevřeného města tu máte stovku mini úrovní, které čistíte jednu po druhé (v každé z nich očekávejte tak pět šest oponentů). V některých úrovních máte zvláštní úkoly, například musíte někomu zlomit nohu (zní to dobře, ale je to pěkná nuda). Jinde máte k dispozici zbraně (zní ještě lépe a ve skutečnosti to je ještě větší nuda). Drtivá většina misí však spočívá v prostoduchém a přímočarém vyčištění lokace tradičním způsobem. Téměř nulovou variaci úkolů navíc umocňuje neustále klonování řadových nepřátel. Zpočátku potěší, že řadu objektů lze rozbít, bohužel si však žádnou tyč, prkno ani jiné harampádí nemůžete vzít a někoho s tím praštit. Z prvních padesáti úrovní pouze dvě obsahovaly zbraně, přičemž tento fakt vás spíše pořádně rozzuří. Sebrat zbraň ze země je totiž neuvěřitelně složité a ještě obtížnější je udržet si jí v rukou, zatímco pro počítačem ovládané protivníky to je doslova hračka...

A tak je to s celým Urban Reignem. Nic jiného nečekejte. Bušte do nepřátel, co vám síly stačí, a doufejte, že nebudou mít zrovna náladu se moc bránit. Zmlaťte mistry karate a odporně oblečené cyklisty do krve a těšte se, že se, naprosto nepochopitelně, přidají na vaší stranu. To je všechno, přátelé. Někdo bude rudý vzteky, jiný s tím sekne po první hodině, ale sotva si představit spokojeného zákazníka, který doklopýtá do úplného konce s úsměvem na rtech. Nejhorší je, že se Urban Reign vůbec nikam nevyvíjí. Jedna úroveň jako druhá, jeden souboj následuje další. Je to jako když si k obědu místo pořádného jídla dáte velký balík slaných chipsů, hlad vás sice přejde, ale budete se cítit prázdně a hloupě.