Tropico 5

- Dobře poslouchejte, guvernére. Jeho Veličenstvo se rozhodlo vykrmit své nepřátele...
- Myslíte snad vyhladovět?
- Nepřerušujte... vykrmit své nepřátele, aby se stali tlustými a línými, porazit je na hlavu a pak se napít jejich krve a zajíst porcí lahodné škvarkové pomazánky. Ostatně, bylo by značně neslušné podávat krveprolití ještě před puddingem.
- To jistě ano.
- Vaše bezvýznamá kolonie tedy může nyní přinést koruně konečně alespoň malý užitek, vyjádřený dodáním pěti tisíc beden s banány k nasušení a povaření s lojem, brandy a rybízovou větvičkou. Odměnou vám bude půlroční prodloužení mandátu.
- Vařit banány? Tak tohle už král ale doopravdy přehání. To raději vyhlásíme nezávislost. Viva la revolución!

REVOLUCE I BANÁNY NEJLÉPE CHUTNAJÍ ZA STUDENA

POHROMY

i Zdroj: Hrej.cz

Daní za ráj plný ananasů, kávy, tabáku a banánů je občasná přírodní katastrofa. Ostrovní zemičku může postihnout výbuch sopky, vlna tsunami, tornádo anebo havárie ropného tankeru.

Tropico 5 láká rozverností, pestrobarevností a humorem postaveným nad důkladnou rozvahu herních mechanismů a pečlivě kalkulovaného systému. Budovatelská strategie situovaná na malý ostrov uprostřed slunného Karibiku nabízí rovinu plánovací, obchodní i politickou; na stejné úrovni se zážitkem ze samotného stavění je ale zábava plynoucí z vtipných scénářů a s nadsázkou podaných diktátorských leváren. Haemimont Games přinášejí už pátou možnost stát se prezidentem vlastní země a udělat z Tropica turistický ráj, socialistickou utopii, otrokářskou zemi, kde horníci v potu tváře dobývají z hlubin země železnou rudu a bauxit, anebo třeba osvícenou demokracii s opravdu-ale-jen-maličko-co-by-se-za-nehet-vešlo každoročně zfalšovanými volbami. Mezi tradiční ingredience receptu na guevarrovsko-chavezovskou strategii patří tedy rozmisťování domů, plantáží, dolů, škol, nemocnic, továren či hotelů, vydávání ediktů ovlivňujících blahobyt a spokojenost obyvatel, vyvážení surovin a obchodování, a také balancování na tenké hraně diplomatických vztahů mezi celosvětovými mocnostmi. (A sem tam potlačení vojenského převratu nebo bolševické revoluce.)

Ačkoliv první pohled na pátý díl nepřesvědčí o tom, že si zaslouží o jedna vyšší číslovku v názvu, novinek oproti čtyřce nabízí docela hodně. Především: kampaň i sandbox jsou nyní rozděleny do několika ér. Budoucí El Presidente začíná jako guvernérský poskok koloniální Anglie a první fáze hry jsou tedy hlavně o budování základu ekonomiky a podhoubí v podobě revolučního hnutí, které musí získat dostatečnou podporu, než si bude hráč moci nahlas zakřičet: "Patria o muerte!". Následuje období světových válek, v nichž se lze přiklonit na stranu spojenců či nacistů a ekonomika ostrova se posouvá výrazně směrem od pěstování surovin na plantážích k dolování a první průmyslové výrobě. Studená válka je pro Tropico nejtypičtější érou; nese sebou opět možnosti spolupráce s USA či Sovětským svazem, otevírání diplomacie, turismus, ale také zásobování ocelí či uranem a svébytné zpracování raketové krize. A konečně v závěru dojde na moderní éru, pokročilou zpracovatelskou výrobu a široké možnosti politického lavírování a hrátek s ústavou.

Generál Adolfo dostane prostor v době válečné, manažerka Julia při následné přestavbě, a Rodolfo pak ulije peníze na tajné švýcarské konto.

REVOLUCE NENÍ ŽÁDNÁ VEČERNÍ PARTY

Kampaň hráče provází skrz jednotlivé éry a zaslouží pochvalu za perzistenci. Více či méně pravidelné střídání dvou (v závěru čtyř) ostrovů umožňuje po čase navázat tam, kde předchozí budování skončilo, a prakticky eliminuje otravné opakování úvodních pasáží. Úkoly leckdy hráče trochu vedou za ručičku, občas ho doženou do krajní situace, jíž by se v sandboxu dokázal vyhnout (invaze na ostrov), ale dojem zachraňuje poradce Penultimo jako symbol všudypřítomné nadsázky a nadhledu. Přesto: délka a propracovanost příběhové části neoslní a kampaň poslouží spíše jako rozcvička pro sanboxové pokusy a multiplayer.

Mezi nové koncepty, které Tropico 5 představuje, patří vedle rozdělení na éry ještě vlastní dynastie. Na začátku stojí původní otec revoluce. Adolfo Tomuse ale brzy doplní uznaná nemanželská dcera Julia, bratránek Rodolfo... a každý má talent na trochu jiný aspekt vládnutí. Pak lze průběžně muže či ženu ve vedoucí funkci střídat. Generál Adolfo dostane prostor v době válečné, manažerka Julia při následné přestavbě, a když už vše běží, jak má, nastoupí Rodolfo s nevšedním talentem pro ulévání peněz na tajné švýcarské konto. Zajímavým přídavkem je pak technologický strom, jenž výměnou za body vědy získané z knihoven, observatoří a dalších budov otevírá nové stavby a možnosti. Není komplikovaný a zároveň dává prostor pro nový druh neokoukaných žertíků. A konečně posledním z větších nových konceptů jsou občasné změny ústavy, jež ovlivní míru religiozity, přísun více či méně vzdělaných imigrantů a další zásadní nastavení politického systému.

KDYŽ REVOLUCE NEJEDE DOPŘEDU, PADÁ

PRAVDA O VÝSTAVBĚ

i Zdroj: Hrej.cz

Líné pracanty ve všech budovách lze povzbudit zvýšením platu. Ti, kteří se starají o stavbu, jsou ale zoufale pomalí a neschopní, ať se jim platí, kolik chce. Konečně realismus ve hrách! ;-)

Výsledný dojem je hodně pestrá budovací hra, která přitom neklade extrémní nároky na předvídavost při výstavbě a je poměrně benevolentní k chybám hráče. Dokonce je mnohdy zábavnější hasit průšvihy vzniklé divokou, bujnou expanzí, než si užívat precizně vymodelované oázy tropického klidu. Platí to třeba i díky systému obchodování, kdy peníze přicházejí skokově, připluje-li zrovna vhodně parník. A hráč, i kdyby měl sebelepší disciplínu, zkrátka nasype těch dvacet tisíc dolarů okamžitě do dvou plantáží, úplatku stávkujícím dělníkům a nové nemocnice – a pak se další tři měsíce topí v dluzích jako správně krátkozraký diktátor skutečné banánové republiky.

Ležérní přístup a rozvernost ale bohužel neblaze postihuje interface. Ve chvíli, kdy nastane objektivní problém, může hráč jen se slzou v oku vzpomínat na přehledné ukazatele SimCity. Najít mezi obyvateli hledaného mafiánského bosse nebo získat přehled o výsledném efektu toho či onoho ediktu je pak prakticky nemožné. Stejně tak nad přesuny surovin po ostrově a tím, co zrovna veze ta či ona obchodní loď, má hráč asi takovou kontrolu, jako Arsenij Jaceňuk nad Ukrajinou.

Až čtyři hráči v multiplayeru mohou soupeřit na jedné velké mapě.

KDYŽ REVOLUCE POŽÍRÁ SVÉ VLASTNÍ DĚTI

ŠVÁB BEZ MARJÁNKY

Slavná mexická revoluční píseň La Cucaracha je jednou velkou stížností malého švába, který nemá dost marihuany, aby mohl jít. Ve druhé sloce proto – logicky – umírá...

Velkou novinkou, ve výsledku ale spíše zpestřením, je multiplayerový režim. Až čtyři hráči v něm mohou soupeřit na jedné mapě, usilovat o co nejrychlejší splnění dílčích úkolů, spolupracovat, ale také proti sobě vést nelítostné války. Bohužel, právě bojová část je tou na Tropicu 5 úplně nejslabší a multiplayerovou hru nejde uložit, opustit a vrátit se k ní. I proto zůstává tím hlavním režimem sandbox, s nastavitelnou obtížností, připravenými ostrovy různých velikostí, ale také možností vygenerovat si mapu vlastní podle zadaných kriterií.

Tropico 5 nezáří technicky. Grafický skok od čtvrtého dílu je mnohem spíše paralympijský než beamonovský (alespoň že nejde o přešlap a pátý díl zachovává barevnost palety i detailní animace postaviček) a hudba víc než jen trochu kolovrátková. Patrná snaha o přidání nových herních prvků na jednu stranu ospravedlňuje nákup i pro ty, kdo už čtyřku mají, na tu druhou ale systém ne vždy účelně bobtná, až může Tropico 5 působit dojmem opilého postaršího diktátora, rozvalujícího se v pohodlném křesle s doutníkem v ústech, jemuž by rozhodně prospěla další a opravdová revoluce.

Pravdou ale je, že mnohdy lacinější estetika, humorná hlášení a vtípky poschovávané v zadáních úkolů i radách poradců, a nepenalizující, příjemná hratelnost dovedou převážit jazýček na kritické váze na tu správnou stranu. Na stranu vlasti, revoluce, třtinového cukru, doutníků tlustých jako stehno staré ženy, propagandy v tisku, nesmyslného hýření a vykořisťování lidu, na stranu budovatelské strategie, jejíž hraní je otázkou životního stylu a vede k neodolatelnému pocitu škodolibé, zbožštělé moci.

Hasta la victoria siempre!

(a já vám říkám, že banány teď budou zas o něco dražší)