Star Ocean: Integrity and Faithlessness

Tak si uděláme docházku! Barevné účesy? Zde! Bizarní jména a názvy? Tady! Dívky s ocásky a latexovými oblečky? Přítomny. Zběsilé efekty? Zde! No tak, podivně zvolený hudební doprovode, nekrč se vzadu a hezky do pozoru, ty jsi tu přeci taky. No ano, vážení, Star Ocean: Integrity and Faithlessness je japonské RPG jako řemen. Než se ale pustíme do rozboru jeho kvalit a záporů, dáme si povinné opáčko z historie.

DĚJEPISNÉ OKÉNKO

Série Star Ocean se na obrazovkách rozličných herních zařízení objevuje už dvacet let. Svůj debut si odbyla v roce 1996 na SNESu a přes první PlayStation, Game Boy Color a minulou generaci konzolí se sága rozpíná už v šesti iteracích. Prvotní čistě fantasy pojetí brzy doplnily výrazné sci-fi prvky a vývojáři překvapivě často citují samotný Star Trek (ano, Jirko) jako nejzásadnější inspiraci pro tvorbu svých světů. Na rozdíl od tradičního tahového pojetí JRPG se Star Ocean zaměřuje na boj v reálném čase, můžete v nich libovolně přepínat mezi postavami ve skupině a samozřejmě si užijete svůj díl strhujících a velmi efektních úderů a komb. Od posledního pokračování pro minulou generaci konzolí uběhlo již sedm let, a tak se nyní podíváme na to, do jaké míry tak dlouhý časový úsek dokázali vývojáři z tri-Ace smysluplně využít.

Celé vyprávění je veskrze mělké a nakonec budete běhat od jednoho questu k druhému a těšit se, až zase zanoříte svůj meč něčemu do jater.

V rámci dějové osy se Integrity and Faithlessness odehrává mezi druhým a třetím dílem. Hlavní hrdina Fidel Camuze, syn slavného bojovníka a výtečný šermíř, žije na planetě Faykreed, která se zřetelně ještě nevymanila ze své vlastní verze středověku. Setkání s vyspělejší rasou z vesmíru se tedy pro místní obyvatele projevuje jako fatální a Fidel se svou skupinou (neplést s Timurem a jeho partou) ze skromných začátků při bránění rodné vísky brzy zabředne do mnohem epičtějšího příběhu. Příběhu, který obsahuje neidentifikovatelné předměty padající z nebes a záhadné dívky se ztrátou paměti. Nutno říci, že příběh není ničím, o čem byste ještě po letech psali oslavné ódy. Ačkoli vás dokáže poměrně úspěšně udržet u obrazovky, zázrak nečekejte. Na poměry série se také až nezvykle drží při zemi, což pravděpodobně pramení z toho, že Fidel pochází z nepříliš rozvinutého světa a na nějaké to mezihvězdné řádění tedy nemá kapacity. Postavy nejsou nijak zvlášť rozvinuté a vytvořit si k nim zvláštní pouto je poměrně těžké. Antagonisté působí spíše humorně a celá hra je až podivně dětinská, což nemusí být nutně na škodu, jen se na to připravte, pokud v ní budete chtít strávit svůj čas. Celé vyprávění je veskrze mělké a nakonec budete běhat od jednoho questu ke druhému a těšit se, až zase zanoříte svůj meč něčemu do jater. Poměrně zajímavý je ale třeba vztah Fidela k otci, který v určitých bodech silně připomíná Šindži Ikariho a jeho povedeného tatínka z Neon Genesis Evangelion. Kromě hlavní dějové linie tu také naleznete poměrně bohatou zásobu vedlejších úkolů, které jsou dostatečně variabilní. Ne vždy tedy půjde o zabíjení hord nepřátel, občas budete pátrat po ztracené osobě nebo sbírat požadované materiály. Ještě slovíčko k těm hordám – občas tomu přeci jen neujdete a hra proti vám bude posílat vlny a vlny stále se respawnujících nepřátel. Je skutečně velmi nepříjemné, že vám nijak nedá najevo, kolik času nebo mrtvých ještě zbývá do naplnění potřebné kvóty a často jsem tápal, zda dělám vše správně, protože mi celé konání přišlo až příliš dlouhé.

HRÁTKY S OSTRÝMI PŘEDMĚTY

Příběh je jedna věc, ale vás určitě nejvíce zajímá, jak se to hraje. Bohužel, ani zde nemám jednoznačně pozitivní odpověď. Hra jakoby nuceně lpěla na „starých dobrých časech“, jenže to dělá tím horším možným způsobem. Čeká vás tedy spoustu (ale opravdu spoustu!) běhání po stále stejných lokacích, ve kterých budete potkávat stále stejné nepřátele. Ti jsou poměrně nápadití a třeba takovou Dryádu si představuji spíše dle pojetí kolegy Slovana Sapkowského, než jako podivuhodné stvoření z produkce Star Ocean. S ohledem na to, kolik příslovečných podrážek ve hře prochodíte, možná stálo za to zamyslet se, zda by si hlavní postavy nezasloužily nějaké to přibližovadlo. Ukládat můžete pouze na určených místech, což by hře dodávalo potřebný napínavý element, ale v kombinaci s nemožnosti přeskakovat rozhovory jde o vyloženou past na hráče. Určitě vám nemusím blíže přibližovat, jak neuvěřitelně nervy drásající je poslouchat obsáhlé japonské tirády potřetí jen proto, že vás za rohem něco opakovaně vykuchalo a vy jste si nemohli uložit hru po rozhovoru.

Svět hry se vám z počátku bude zdát opravdu obří, s ohledem na všechno to běhání tam a zpět si ale brzy uvědomíte, že to s jeho velikostí nebude tak horké a díky absenci rychlého cestování za to nakonec budete i vděční. Jednoznačně nejzábavnějším elementem celé hry pro mě byl její soubojový systém. Jak jsem již zmiňoval, nejedná se o klasické tahy, vše ovládáte v reálném čase. V rámci soubojů využijete tři tlačítka, jedno pro lehký úder, další pro pořádnou šlupku a poslední na vykrývání. Na základě vzdálenosti od soka a délce držení tlačítka útoku se pak ještě ofenzivní možnosti dále dělí. Souboje fungují ve stylu kámen-nůžky-papír, takže některé útoky umí přerušovat jiné a zároveň za úspěšné vykrývání získáváte různé bonusy. Vaše skupina hrdinů může mít brzy až sedm členů, to potom na bojišti vypukne lítá holomajzna a ze všech těch barevných efektů vám budou oči přecházet. Samozřejmě je to jeden velký chaos, ale když si najdete svůj styl a rytmus, bude pro vás odpravování nepřátel vyloženou radostí. V boji můžete libovolně přepínat mezi jednotlivými členy výpravy, a využívat tak jejich schopnosti. Mně se ale nakonec nejlépe stejně hrálo za Fidela, jehož neohrožené máchání mečem má zkrátka něco do sebe. Používání speciálních útoků ale spotřebovává energii, kterou si musíte doplňovat třeba pomocí borůvek a podobného harampádí. Bitvu je tedy možno kdykoli pozastavit, rozdat léčivé prostředky a eventuálně zvážit další strategii. Postavy v boji neumírají, při vyčerpání zdraví prostě zkolabují, a když se vám podaří souboj dovést do úspěšného konce, zase se oklepou a jede se dál. Spolubojovníkům můžete přednastavit role, které budou v boji zaujímat. Je velmi vhodné mít v přední linii podporu léčitele, jinak je ale efektivita tohoto systému přinejmenším diskutabilní. Pokud jste zvyklí mít například v jiných RPG ve své skupině klasického „tanka“, který na sebe nabalí všechny útočníky, tady s tím moc nepočítejte. Aggro, tedy veličina ukazující, na koho budou protivníci nejvíce nažhavení, tu totiž funguje velmi prapodivně. Občas vás nemine úkol, ve kterém budete muset chránit nějakou z postav, poté se ze hry stává pekelná záležitost a lektvarový Oktoberfest.

KABÁTEK BAREVNÝ, ALE MÍRNĚ OŠOUPANÝ

Tradiční odstavec o grafice a technickém zpracování je tu a opět je to celé takové polovičaté. Star Ocean: Integrity and Faithlessness má rozhodně své oku lahodící momenty a například modely postav jsou skutečně velice pěkné a plné rozličných drobných detailů. Totéž se ale nedá bohužel říct o zbytku světa, který působí značně sterilním a často i zastaralým dojmem. Na vině tomu může být fakt, že exkluzivně pro japonský trh hra vznikla i ve verzi pro PlayStation 3, některé limity tedy evidentně nebylo možno překročit. Design jako takový je ale vážně nápaditý a každé setkání s novým druhem nepřítele je zážitkem samo o sobě. Hra také netrpí žádnými vážnými technickými problémy, hýbe se naprosto plynule bez sebemenšího škobrtnutí i v těch nejvypjatějších bojových scénách a za celou dobu hraní jsem nenarazil na jediný bug. Jediné, co by se dalo vytknout, je práce kamery, která při pohybu světem reaguje na každý hrbolek a výsledný efekt je spíše otravný. Hudba je tradičně japonsky bizarní se smyčcovými skladbami a pompézními melodiemi ve vesničkách a městech, které střídá rychlá a generická hudba v soubojích, která vám dá vzpomenout na bojovkové klasiky typu Tekken. Samozřejmostí je nabídka japonského dabingu, kterou jsem samozřejmě využil, a celé hře to propůjčilo o trochu víc autentičnosti.

i Zdroj: Hrej.cz

Nuže, tak si to shrneme. Jak jste si možná povšimli, snad každý aspekt hry v sobě skrývá nějaké „ale“. Jakkoli není Star Ocean: Integrity and Faithlessness (autor tohoto názvu by měl být povinně vytahán za uši) ani zdaleka špatnou hrou, není ani titulem, který bych vám bezvýhradně doporučil. Jeho největší bolestí je totiž obecná nemastnost a neslanost, velmi málo nových nápadů a přílišné staromilství. Chvíle zábavy jsou těžce vykoupeny šedivou nudou a opakováním stále stejných prostředí. K postavám si příliš hluboký vztah nevypěstujete a příběh si za dva týdny budu jen těžko vybavovat. I tak mě ale hra z nějakého důvodu dokázala na dlouhé hodiny přikovat k televizi, postupně si vylepšovat svou údernou jednotku a s nadšením se vrhat do každého souboje, jen abych viděl ty barevné záblesky a efektní údery poskakujících postaviček. Konkurence je velká, ale až se hra objeví v nějaké přívětivé slevové akci, nemusíte zase tolik váhat. Vždyť těch japonských školaček není nikdy dost. A tady mají některé i ocásky!