Siren: Blood Curse Recenze Siren: Blood Curse

Siren: Blood Curse

sleepless.

sleepless.

2. 9. 2008 22:37 7
Reklama
Reklama

Herní průmysl a hráči sami, to je jeden velký uměle živený organismus – Borg, který neustále požaduje nová a originální sousta, ale odmítá přijímat příliš výstřední kousky. Hry jsou proto osekávány a ohlazovány, aby je mohl Borg požrat a nedostal z toho kopřivku. Až příliš často však takové upravování zahladí i to zajímavé, to netradiční, to originální, co daný titul nabízí. A Siren: Blood Curse naštěstí není ukázkový případ popsaného jevu. Ostny netradičnosti si hra navzdory notným úpravám oproti původní verzi ponechává, a přesto si myslím, že je pro videoherního Borga stravitelná.

K úpravám, o nichž je řeč, došlo v procesu předělávání hororovky Forbidden Siren pro PS2, jehož výsledkem je právě Siren: BC. Původní verze byla totiž pro drtivou většinu herního publika nestravitelná a píchala hráče nepříliš přívětivým ovládáním, zmatenou strukturou úkolů, konceptem, který umožňoval pouze hraní pokus-omyl a několika dalšími ostny. Ale o tom už jsem se zmiňoval v dojmech po odehrání 3 z celkových 12 epizod, které Siren: BC tvoří.  Byly to sice první dojmy z údajně nehotové verze, ale protože hotový produkt je úplně stejný, nehodlám se tu opakovat. Proto říkám na rovinu, nejdříve si přelouskejte tento článek.

Společnost je strach

Rovnou se naopak zaměřím na to, jak se velmi pozitivní dojem z první trojice epizod podařilo udržet i ve zbylých devíti, což má velmi mnoho společného právě s úpravou herních mechanismů i změnou způsobu vyprávění příběhu oproti původní hře. Posledně jsem zmiňoval, že úprava scénáře a nahrazení domorodých Japonců Američany v několika hlavních rolích pomáhá japonské problematiky neznalému hráči s pochopením řady kulturních, náboženských a mytologických specifik, která z Forbidden Siren činila záležitost pro opravdu zapálené hráče, kteří nebyli líni hledat si fakta a souvislosti na internetu a v moudrých knihách. Nic podobného už teď není potřeba, přes postavy západního původu je celý hrůzný příběh a jeho okolnosti průzračný jako horská bystřina, aniž by tím cokoli ztratil na své mystičnosti a hrůzostrašnosti. A díky tomu je konečně zřejmě, že hororový charakter Forbidden Siren, potažmo Siren: BC není dán formou vyprávění, ale samotnou zápletkou, postavami a jejich motivy a v neposlední řadě prostředím a jeho kulturou, jejíž tradice a zvyky jsou pro zápaďany často nestravitelné.

Strach je ústupek

Samozřejmě jsem teď popsal kompromis, který možná nebude někomu vonět už ze samotné podstaty, že je něco přístupnější. Ovšem ani takovým hráčům by nemuselo vadit, že po všech čertech rozházené zmínky a odkazy, kterými byl příběh v původní hře zhusta vyprávěn, nahradila atraktivní a přímočará prezentace podobná TV seriálu. Hra sice trošku klame tělem, když vás nechává jednotlivé události sledovat perspektivou celkem deseti hratelných postav, ale skutečně to je pouze jedno velké šmé. Ve skutečnosti je vyprávění prakticky přímočaré a slepit si ze zážitků několika postav docela ucelený obraz o tom, co se děje, proč se to děje a komu se to děje, není problém. Nehledě na to, že velkým zdroje informací je už v prvních dojmech zmíněný archiv, kde jsou informace o všem od zbraní, přes osoby, předměty až po události. Hrabat se v archivu je hra sama o sobě.

Přitažlivost a dynamiku hry, která vyplývá z epizodického formátu a neustálého střídání hratelných postav a zároveň s tím i stylu hry (adventura, stealth akce, survival horor a další) si Siren: BC udržuje po celých dvanáct epizod, čehož jsme se po odehrání první trojice bál nejvíce. Tehdy mě rovněž vyděsilo, že celou hru propluje každý hráč v pohodě za tři hodinky, pokud budou všechny epizodky stejně krátké jako třeba ta první. Ale to byl jen úvod, v dalších částech nehratelné sekvence ustupují, hratelnosti rapidně přibývá a vše důležité se odehrává přímo ve hře, což vytváří vítané napětí – hrůzná zjištění k vám klidně přijdou uprostřed scény, kdy bojujete o život a tak dále. Přesto všechno je však Siren: BC výrazně kratší než původní hra. Nemyslím to ovšem jako narážku na délku hry, ale jako nešikovný oslí můstek k další koncepční novince.

Původní hra vyžadovala postup stylem pokus-omyl, a když člověk neprovedl přesně, co hra žádala, tak okamžitě nebo nevyhnutelně za pár okamžiků zemřel. Siren: BC už přeci jen nedrží hráče tak zkrátka. Situace lze řešit několika způsoby, hratelnost je plynulejší a obtížnost značně poklesla. A to je další bod, který bude řadě hráčů vadit, ne snad že by si explicitně mysleli, že je obtížnost zárukou dusné atmosféry, ale protože to v případě Siren: BC znamená upozadění činnosti zvané sight jacking. Jeden z nejobdivovanějších prvků původní hry je v tomto remaku potlačen až na rovinu zbytečnosti. Samozřejmě můžete jednotlivé akční i adventurní momenty s použitím sight jackingu řešit, ale když zjistíte, že to vůbec není nutné, že se můžete kolem nepřátel dostat i obyčejným kradmým pohybem, tak vás to přestane bavit. A to je škoda, klidně mohli tvůrci sledování akce očima shibito (místní rádoby zombíci) využít v mnohem rozšířenějším módu a poskytnout tomuto jinak zábavnému prvku nový smysl k existenci.

Ústupek není nutné zlo

A když je zřejmé, že povolení linearity v řešení jednotlivých situací prospělo tempu i hratelnosti, měli bystě vědět, jaké konkrétní úpravy za tím stojí. Předně je k dispozici velmi zřejmá mapa, která vás navede a informuje nejenom o poloze, ale i přítomnosti nepřátel. Dále už hra dokáže jasně říci, co má hráč dělat aniž by mu napovídala. Faktor zábavy je zachován, protože hráč stále musí přijít na to, jak danou věc vykonat, jenom ví, kde k tomu dojede a čeho tím dosáhne. No a v neposlední řadě hře prospěla i úprava ovládání a práce s kamerou. Plně použitelná sice jen trhid-person kamera, ale i to je lepší než, kdyby byly všechny tři kamery použitelné jen zpola. No a pak samotné ovládání postav už není tak prkenné, což poznáte zejména v soubojích s nepřáteli tělo na tělo, které nejsou otázkou náhody jako v původní hře, ale rozhoduje v nich rychlost a pohotovost. Opět by to mohlo být ještě o poznání lepší, ale to už by se Siren: BC změnila ve skutečný horor s akčně adventurní hratelností a to není žádoucí.

Zlo je v nás

Provádění nežádoucích úprav se vůbec tvůrci docela vyhýbali, proto je Siren: Blood Curse výborný a do morku kosti děsivý horor, který neboří žádné hranice a neobjevuje nová teritoria. Ve své třídě je to však pořádný parník, který fandy hororovek perfektně povozí a rozčeří stojaté dny a noci plné nudy z nedostatku skutečně strašidelných her. Navíc je na PS Store Siren: BC v prodeji za poloviční cenu oproti jiným PS3 hrám šířeným na BR discích, ačkoli je to po všech stránkách rovněž kompletní a komplexní velká hra. Ovšem pro ty, kteří digitálnímu šíření her nevěří, máme také příznivou informaci, protože v tradiční diskové podobě se Siren: BC objeví v obchodech letos po stromeček.

Siren: Blood Curse
PlayStation icon PlayStation 3

Verdikt

Tohle není žádná prvoplánová lekačka ani béčkový krvák, ale hutný horor, který děsí i v momentech naprostého ticha a na rozdíl od původní verze to není kvůli boji s ovládáním a kostrbatým scénářem.

Co se nám líbí a nelíbí?

Velmi pohledná grafika a dabing, který neodrazuje. Hororová atmosféra vyvolaná příběhem a postavami a v neposlední řadě i prostředím a způsob, jakým na hráče působí. Odladěná a pestrá hratelnost, která hráče netrestá a nechává mu prostor k tomu, aby si vše prožil vlastním tempem.
Ovládání by určitě sneslo pár dalších úprav, stejně jako first-person kamera. Akční prvek hry je možná až příliš upozaděný. Pořád je to jen remake, i když povedený.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz