Resident Evil HD Remaster

Bez mučení hned v úvodu přiznávám - v roce 1996 mi bylo osm let, neměl jsem PlayStation a o žádném Resident Evil přirozeně nevěděl. Nebudu vás proto dojímat žádným příběhem plným nostalgie, slz a srdceryvných vzpomínek na mojí zaručeně nejoblíbenější hru. Resident Evil mi zůstal dlouho zapovězen a dostal jsem se k němu až o několik let později odbočkou přes filmy a třetí díl, který v mnoha hráčích zrovna radostné vzpomínky nevyvolává. Stojím si ale za tím, že kvalitu tohohle hororu, potažmo celé série, je možné docenit až s odstupem času, odstupem věku. Proto ve mně HD předělávka prvního dílu zmiňované série zapnula staromilský mód a já si jeho noční hraní opravdu užíval. Spěchám však s výstrahou - tenhle remaster není pro mladý.

DVA PŘÍSTUPY

Bohužel, s předělávkami opravdu letitých her vyvstává problém, nakolik hodnotit hru - která bývá obvykle skvělá, špatné hry by se předělávek nedočkaly - a nakolik se věnovat způsobu a kvalitě vlastní předělávky. Mluvit totiž o Resident Evil jinak než v superlativech, by bylo jednoduše videoherní rouhání a i po necelých 20 letech nemá hra problém rozsekat svými silnými stránkami současnou konkurenci na cimprcampr. Atmosféra nikam nezmizela, pocit strachu vyvolávaný jednak situačně, jednak herními mechanismy také ne a samozřejmě nechybí tradičně vysoká obtížnost, která vás doslova nutí dělat složitá rozhodnutí za každými dveřmi, otevírající se před vámi v sídle rodiny Spencerů coby načítací obrazovky.

Zásadních změn vůči prvnímu remaku není příliš, všechny do jedné však reflektují moderní trendy a snaží se za každou cenu oslovit i mladší publikum. 

Tím nejdůležitějším je ale statická kamera, s pomocí které se vývojáři v roce 1996 snažili navodit filmovou atmosféru, což se jim povedlo až překvapivě dobře. Chvíle, kdy vběhnete do chodby a nevidíte na její konec, jsou srdceryvným zážitkem a s vědomím, že v domě rozhodně nejste sami, vás čekají opravdu krušené chvilky. Potud je tedy všechno v naprostém pořádku a vzhledem k tomu, že současný remaster je, fakticky vzato, předělávkou verze pro GameCube, resp. Wii, jistě se najde početná skupina vyznavačů PC hraní, kteří v mysli uchovávají vzpomínky na toho původního, značně rozpixelovaného Resiho a chtěli by se poprvé podívat na to, o čem si majitelé obou zmiňovaných konzolí šuškají pěkných pár let.

GUILTY PLEASURE

Zásadních změn vůči prvnímu remaku není příliš, všechny do jedné však reflektují moderní trendy a snaží se za každou cenu oslovit i mladší publikum. Jako první by tedy měla přijít na přetřes grafika, zázraky ale rozhodně nečekejte. Výše popisovaná atmosféra sice může mnohé nedostatky překrýt, ale střídmě řečeno - hra příliš vábně nevypadá. Modely postav jsou ještě relativně v pořádku, problémem jsou však statická, předrenderovaná pozadí všech lokací, která mohou neznalé poměrně zaskočit. I přes to, že chápu technologickou nemožnost nasadit všemu textury ve vysokém rozlišení, noví hráči zvyklí na určitý standard mohou vypínat hru v úvodu už jen kvůli tomu a nedozví se, o jak parádní dílo přicházejí. Během hraní jsem rovněž narazil na značné rozdíly v kvalitě zpracování jednotlivých místností, později jsem se ale přesvědčil, že je vytváří jinak perfektní nasvícení. Díky němu máte pocit, že se skutečně pohybujete v 3D prostoru, jen některé místnosti jsou oproti jiným světlejší a rozmazání textur je více patrné. Určitou roli v tom hraje i podpora širokoúhlého zobrazení, které si s původními materiály v poměru 4:3 příliš nerozumí. Hra nicméně nabízí spolu s možností přepínání snímkovací frekvence z 30 na 60 fps i změnu poměru stran obrazu.

Druhou palbou do řad nových hráčů je bezpochyby ovládání. Pravda, klasické tankovací schéma z úplně první verze Resident Evil, kdy se musí vaše postava zastavit na místě a provést změnu směru, zde figuruje pouze v podobě (bolestivé) volby, ale ani možnost ovládat hru na klávesnici, případně využít analogové páčky ovladače, není žádná velká výhra. Na všechno se dá zvyknout, jistě, ale 19 let je hodně dlouhá doba, za kterou stihly hry projít značným vývojem. V kombinaci se statickými kamerami je i pro znalého člověka problém trefit odbočku, dveře anebo se jen vyhnout zombiím.

TOHLE NENÍ AKČNÍ HRA

Pokud jste někdy Resident Evil hráli, pak vás zřejmě nepřekvapí, že třetím pilířem, na kterém celkový zážitek stojí, je vedle atmosféry a ovládání také práce s inventářem. Jeho omezená velikost podtrhuje obtížnost hry a je na denním (nebo spíš nočním) pořádku, že se budete vracet několik minut zpět, abyste si do truhly odložili nepotřebné věci a mohli pokračovat sebráním něčeho nového. Jen tak něco vyhodit totiž nemůžete a jediné, čím si můžete uvolnit místo za běhu, je kombinace některých předmětů mezi sebou. Chystáte-li se hrát Resident Evil HD, připravte se tedy na spoustu backtrackingu a zůstaňte v klidu, bude-li se vám zdát, že se děj hry už nějakou chvíli nikam neposouvá. Hádanky nejsou zrovna jednoduché, ale jako další novinka vcelku spolehlivě funguje mapa, znázorňující, zda už máte v konkrétní místnosti vše splněno a sesbíráno. Jak už bylo řečeno, v porovnání s moderními survival horory si jde Resi svojí vlastní cestou a týká se to i ukládání vaší pozice. Bez hledání psacích strojů a pásek, pomocí kterých si svůj progres ukládáte, by to jednoduše nebylo ono, zas a znovu ale v mojí hlavě vyvstávají pochyby, zda se s tím budou chtít mladší hráči potýkat.

Chystáte-li se hrát Resident Evil HD, připravte se na spoustu backtrackingu a zůstaňte v klidu, bude-li se vám zdát, že se děj hry už nějakou chvíli nikam neposouvá.

Na závěr se ještě sluší poznamenat, že Resident Evil HD nabízí solidní porci znovuhratelnosti díky dvojici hlavních postav - Jill a Chris - jejichž příběh je sice rámcově stejný, ale na mnoha místech vyústí v lehce odlišné závěry. Týká se to pak samozřejmě i úplného konce hry, k němuž jsem dokráčel s Jill a značně se mu přiblížil i s Chrisem při opakovaném průchodu a kontrole, co vše se změnilo. Máte-li předchozí zkušenost, bude vám dohrání trvat přibližně pět hodin, výjimkou ale nejsou rychlé průchod pod tři hodiny (je to i jeden z achievementů) ani ty dlouhé se stopáží kolem patnácti hodin. Odvíjí se to i od zvolené obtížnosti, kde za sebe rozhodně nedoporučuji tu nejlehčí. Prostřední, případně ta nejtěžší je solidní výzvou pro všechny, kdo přistoupí na archaické mechanismy Resident Evil a pustí se po letech do hraní. Všichni ostatní pravděpodobně odejdou po několika minutách a zůstane jim tenhle kult zapovězen. Škoda jen, bude-li se od finančních výsledků prodeje tohoto remasteru odvíjet i situace kolem případného přepracování druhého dílu...