Recenze The Elder Scrolls IV: Oblivion Remastered
Kultovní Oblivion se vrátil v novém kabátku. Remaster přináší krásu i chyby minulosti, ale i tak jde o dobrodružství, na které se nezapomíná.
Duben 2025 přinesl řadu překvapení a odhalení, ale pro mě znamenal splněný sen. Svoji pravou hráčskou cestu jsem zahájila s RPG titulem Skyrim, který si mě okamžitě získal. Od té doby jsem toužila vyzkoušet další slavný klenot od Bethesdy, a 22. dubna jsem se konečně dočkala. Bethesda oznámila remaster Oblivionu, který byl ihned dostupný, a navíc i pro PlayStation 5. Moje srdce zaplesalo.
Už první slova císaře Uriela Septima VII a následná hudební sekvence s výhledem na Imperial City ve mně probudily emoce, které jsem nezažila od dob Skyrimu. Pocit, že jsem opět součástí velkého dobrodružství z éry, kdy byla Bethesda na svém vrcholu. O příběhu Oblivionu jsem věděla jen málo, a tak jsem byla plná očekávání, kam mě hra zavede. Brzy poté jsem byla svědkem smrti císaře a jeho poslední slova naznačila, že mě čeká víc než jen útěk z vězení. Mým úkolem bylo najít utajeného dědice trůnu a zabránit příchodu daedrického prince destrukce – Mehrunese Dagona, který se skrze ohnivé brány Oblivionu snaží proniknout do světa Tamrielu.
Cyrodiil v novém světle
Když mě hra konečně vypustila do otevřeného světa, naskytl se mi dechberoucí pohled na krajinu. Panoramata, zasněžené vrcholky hor a zelené louky pokryté pestrobarevnými květinami, to je jedna z největších kvalit nového Oblivionu. Jsem si vědoma toho, že zarytí fanoušci a hráči původního titulu kritizují ztrátu barev a přílišnou realističnost. Mě však nový vizuál naprosto pohltil. Ano, původní Oblivion měl pohádkovější a barevně výraznější grafiku, ale i přes změnu stylu hra stále působí kouzelně – minimálně na první pohled.
Detailní modely postav a kostýmy, zejména u císařského dvora, mě velmi mile překvapily. Běžně si šperků a oděvů tolik nevšímám, ale zde jsem musela ocenit jejich propracovanost. Přesto ale hra nezakryje, že její základ je starý téměř dvacet let. Nejvíce je to patrné na pláních Oblivionu nebo při rozhovorech s postavami, jejichž mimika zůstává mechanická a místy působí až rušivě. Stále jde o prvek, na kterém by Bethesda mohla zapracovat. Pláně Oblivionu navíc sice působí zlověstně, graficky na mne však působily nevýrazně a „rozmazaně“. Jako by si Unreal Engine 5 s tímto temným a barevně jednotvárným prostředím úplně nevěděl rady.
MOHLO BY VÁS ZAJíMAT
- Doporučená cena: 1 309 Kč
- Česká lokalizace: není
- Obtížnost: nastavitelná
- Základní herní doba: 30+ hodin
- Bude vás bavit: pokud máte rádi otevřené fantasy světy
- Nebude vás bavit: pokud nemáte rádi starší RPG a očekáváte dynamický soubojový systém
Starý dobrý Oblivion
Ačkoli grafické zpracování prošlo výraznou změnou, herní mechaniky odhalují pravý věk titulu. Uživatelské rozhraní má středověký nádech a na pohled je velmi krásné, ovšem v kontrastu s vylepšenou grafickou stránkou hry působí nepatřičně. Rozdělení schopností, stavů vaší postavy i kouzel je velmi neintuitivní a navigace v inventáři je zdlouhavá a vůbec by mu neuškodilo systematičtější rozdělení předmětů.
I obyčejné doplnění zdraví nebo dohledávání předmětů pro alchymii znamenalo nekonečné scrollování inventářem a když jste našli předmět, který potřebujete, musíte scrollovat od začátku, pokud ty předměty potřebujete dva. Inventář je totiž rozdělen pouze na zbraně, zbroj, jídlo a další předměty k dalšímu využití a nakonec další nepotřebné předměty k prodeji. Systém levelování je oproti tomu více podobný tomu ve Skyrimu – po každém postupu dostanete 12 bodů, které můžete rozdělit podle libosti. Schopnosti zbraní a výdrže se dále zlepšují jejich používáním.
Soubojový systém je rovněž podobný Skyrimu. Souboje sice nejsou nejsilnější stránkou série, ale nejsou ani vyloženě frustrující. Uvítala bych však větší variabilitu nepřátel. Ti se postupně mění s úrovní hráče – ze začátku potkáváte jen Scampy, později se přidají Clannfearové, kteří vypadají jako roztomilejší verze triceratopsů, Atronachové a další, což udržuje určité napětí. I obyčejní bandité mají s postupem hrou lepší vybavení, aby představovali větší hrozbu.
Střet nostalgie a reality
Přestože mě svět Oblivionu na začátku okouzlil, s postupem času mé nadšení částečně opadlo a myšlenky se mi ubíraly opět k milovanému Skyrimu. Nechápejte mě špatně, Oblivion rozhodně není špatná hra. Má svoje kouzlo a naprosto chápu, proč na něj zkušenější hráči nedají dopustit, zejména pokud měli šanci setkat se s jeho původní verzí z roku 2006. I přes všechny úpravy však nelze přehlédnout skutečné stáří titulu. Nejvíce frustrujícím okamžikem pro mne bylo zavírání bran Oblivionu. Po druhé misi jsem se musela do dalších nutit, a i když se vývojáři snažili, aby byla každá pláň odlišná, zejména svým zamotaným rozložením, výsledný dojem byl jednotvárný a stereotypní. Každé město mělo svoji vlastní bránu, která se musela uzavřít.
Zásadní výtku mám také k množství bugů a glitchů. Ano, Bethesda je tím známá, ale i tak mě přemíra bugů dokonce i v misích týkajících se samotného hlavního příběhu nemile překvapila. Zaseklé postavy, neaktivní sekvence úkolů nebo nepřátelé, kteří na mě vůbec nereagovali – bylo toho zkrátka až příliš. Navíc ani konzoli PlayStation 5 se nevyhnuly časté propady FPS, zejména při pohybu na otevřeném světě. Naštěstí načítání probíhá velmi rychle, což bylo příjemné překvapení. I přes velké množství načítacích sekvencí, které vyskočily téměř při každém průchodu dveřmi, trvalo jen několik málo sekund, než se hra bez potíží načetla, tudíž pro mne nebyly nijak obtěžující.
Po deseti dnech hraní Oblivionu Remastered vím, že nikdy nezapomenu na ten moment, kdy se ozval hlas Uriela Septima a rozezněla se známá hudba, kterou jsem si tolik zamilovala ze Skyrimu. Ten pocit splněného snu byl nepopsatelný. Euforie ale postupně ustoupila realitě – stereotypní hratelnosti a přetrvávajícím problémům starého jádra hry. Kdybych si nyní měla vybrat mezi remasterovaným Oblivionem a Skyrimem, vyhrál by to druhý jmenovaný, na kterém jsem byla jako hráčka prakticky odkojená. Ale to neznamená, že Oblivion remastered nezkompletuji a nevycucám až do posledního možného úkolu. Přeci jen, příležitost ponořit se znovu do Tamrielu se nenaskytne každý den.
Verdikt
Oblivion Remastered je pozoruhodným zážitkem, ačkoliv je těžké posoudit, pro jakou cílovou skupinu je vytvořený. Noví i již zkušení hráči si na remasteru najdou svoje pro a proti, přičemž každá skupinka bude hru hodnotit jinak. Pro mě šlo o zážitek, za který jsem nesmírně ráda. Spoustu let jsem doufala že se jednou budu moct podívat do Cyrodillu a projít si dalším epickým dobrodružstvím, které si pro mě Bethesda připravila. Ačkoliv hra svoje stáří nezapře a vývojáři si určitě mohli dát větší práci minimálně s odstraněním starých bugů a neduhů, stále jsem si na hře dokázala najít její kouzlo, díky kterému jsem se prakticky nenudila, snad možná jen při zavírání bran Oblivionu, ze kterých mi šla hlava kolem. Šlo však o další z epických dobrodružství, na které nikdy nezapomenu.
