Recenze South of Midnight, temné pohádky pro dospělé, která se bojí být vyspělá
Stylizované dobrodružství zasazené do magického prostředí amerického Jihu slibuje nevšední atmosféru, osobní příběh a výtvarný přístup, který se jen tak nevidí. Hra láká na silnou vizuální identitu a snahu dotknout se hlubších emocí. Ne všechno ale funguje tak, jak by mohlo.
South of Midnight od studia Compulsion Games se poprvé ukázala už před dvěma lety během Xbox Games Showcase a hned mi padla do oka. Ta zvláštní stop-motion animace a celkový výtvarný styl okamžitě evokovaly dojem temné pohádky zkřížené se surreálním putováním skrz magický americký Jih. A přesně na tuhle výraznou stylizaci vývojáři sází i v samotné hře, podobně jako tomu bylo u jejich předchozích projektů jako Contrast nebo We Happy Few. Styl hraje prim, příběh se točí kolem postav a nebojí se dotknout i hlubších, vážnějších témat. Navíc se odehrává v prostředí, které se v hrách příliš často nevidí.
Pohádka plná stínů a rozporů
Hned na první pohled (a vlastně i poslech) je jasné, co chce hra vyprávět. Sledujeme osudy teenagerky jménem Hazel, která během nečekané povodně ztratí matku. Voda ji odnese neznámo kam a Hazel se vydává na cestu, aby ji našla. Po cestě naráží jak na figury z jižanské mytologie, tak na obyčejné lidi, kterým pomáhá (doslova i symbolicky) rozplést jejich vnitřní traumata. Jenže mně osobně připadalo celé vyprávění až příliš doslovné. I když má hra rozhodně pár silných momentů, jako celek na mě působila trochu neukotveně. Měl jsem podobný pocit jako u Split Fiction, celou dobu jsem si nebyl jistý, komu je hra vlastně určená. Mluví o dospělých tématech, ale podává je jakýmsi zvláštně dětským způsobem, který navíc místy rozbíjí drsnější jazyk. Výsledkem je určitá rozpolcenost, která způsobí, že hra občas vyšumí do ztracena. Cestou pak kromě postav potkáváte i různé dopisy, které dokreslují příběh, často ale velmi naivním způsobem. Přesto ale cením snahu otevřít hlubší témata, i když to občas skřípe.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Doporučená cena: 1 099 Kč
- Česká lokalizace: Ano
- Obtížnost: Lze si nastavit
- Základní herní doba: 10 až 15 hodin
- Bude vás bavit: Pokud máte rádi jih Ameriky, folklór a zajímavou animaci
- Nebude vás bavit: Pokud vám vadí repetitivní hratelnost a naivita
Z pohledu hratelnosti jde o klasickou akční adventuru z třetí osoby a upřímně, působí dost tuctově. Děj je rozdělen do kapitol, které vás vedou skrz různé lokace. Většina z nich je víceméně lineární, sem tam se trochu rozvětví nebo vás pošlou zpátky, ale samotné prozkoumávání moc nebaví. Nutí vás k němu hlavně to, že chcete vylepšovat dovednosti, což znamená hledat místní měnu mimo hlavní trasu. Jenže herní smyčka se brzy začne opakovat a po pár hodinách už víte přesně, co vás čeká. Každá ze čtrnácti kapitol vypadá víceméně stejně: nová lokace, pár soubojových arén a nakonec skriptovaný útěk před obřím monstrem. A k tomu bohužel přispívá i bojový systém, který zrovna dvakrát nezaujme.
Hazel není zrovna tank, takže v boji musíte být pořád v pohybu: rychle mířit, správně načasovat schopnosti a hlavně nezapomenout rozplést poražené duchy, jinak se vrátí zpátky. Teprve pak se místo očistí od jejich traumatického otisku. Ze začátku mi Hazel připadala trochu neohrabaná a chvíli mi trvalo, než jsem si na tempo soubojů zvykl, ale po čase se to usadilo. Ke konci už máte k dispozici docela dost schopností a souboje působí mnohem plynuleji. Bohužel ale variabilita nepřátel prakticky neexistuje, a vy tak pořád mlátíte dokola pár typů přízraků. A to začne po čase spíš otravovat než bavit.
Krása, která nestačí
Technicky je na tom hra dobře. Běží na Unreal Engine 5, a i když míří na 60 FPS na současných konzolích, musím říct, že většinu času to zvládá bez větších záseků. Osvětlení odpovídá tomu, co od UE5 čekáte, ale celkově působí vizuál hodně pohádkově. Stop-motion sekvence se objeví během vyprávění, ale při samotném hraní už styl příliš nevnímáte. I tak ale vizuální stránka funguje a místní jižanská atmosféra je díky ní silná. Co už tak skvěle nefunguje je hudební doprovod, jehož kvalita je poměrně kolísavá. Hlavní znělka, která se během hraní několikrát opakuje je sice naprosta skvělá a swingovo-jazzově laděná lokace také. Skladby často doprovázejí samotné dění na obrazovce, ale často jsou až příliš doslovné a kvůli tomu působí rušivě. Za mě osobně je ve hře i málo country a blues. To není výtka, ale spíš osobní preference, nicméně mi přijde fér to zmínit.
Celou dobu jsem měl pocit, že forma tentokrát převážila nad obsahem.
South of Midnight byla hra, kterou jsem si okamžitě zařadil na vrchol mého osobního seznamu očekávání. O to víc mě výsledek nakonec zklamal. Celou dobu jsem měl pocit, že forma tentokrát převážila nad obsahem. Nechci ale být přehnaně kritický, myslím, že jde o titul, který si své místo na scéně určitě najde. A možná se na něj za pár let bude vzpomínat jako na „tu sedmičkovou hru“, ke které se časem zase rádi vrátíte. Stejně jako v minulosti, i tady Compulsion Games přišli s výborným nápadem, jen se jim ho nepodařilo úplně dotáhnout. A to je škoda.
Verdikt
South of Midnight na první pohled zaujme originální stylizací a prostředím, které ve hrách rozhodně není běžné. Vývojáři se nebojí sáhnout po vážnějších tématech a místy dokážou vytvořit silnou atmosféru. Bohužel je ale vyprávění často příliš doslovné a nejednotné, což se podepisuje na celkovém dojmu. Hratelnost rychle upadá do stereotypu a ani souboje nenabídnou větší variabilitu nebo výzvu. Přes všechny snahy a několik podařených momentů působí výsledek spíš jako nevyužitá šance, která zůstává někde na půli cesty mezi působivou vizí a skutečně povedenou hrou.
