Recenze High on Life, koncentrovaného humoru Ricka a Mortyho, který by měl radši být seriálem | Kapitola 2

KONCETROVANÝ JAK KONCENTRÁT

Když totiž vezmu v potaz hratelnost, jde v podstatě nikoliv o áčkovou, ale béčkovou hru. Stylizace situaci v rámci grafiky strašně zachraňuje, pokud se totiž podíváte na textury zblízka, zjistíte že jsou dost rozmazané nebo typicky rozplizlé a o detailnosti se taky moc bavit nemůžeme. Pohyb je velice prostý a jednoduchý, stejně tak i střelba. Hratelnost obohacuje několik gadgetů nebo schopností našich zbraní, stejně jsem ale vůbec nejčastěji používal úvodního Kennyho, protože mi přišel nejsilnější. 

Stejně tak prostředí, jehož poměrně rychlou změnu jsem si v prvních hodinách chválil, se zastavilo asi na čtyřech planetách, a stejné platí pro nižší jednotky druhů nepřátel. Zkrátka hra jako… hra toho nabídne tak akorát, aby vás zabavila, ale zároveň nejde o kdovíjak převratnou střílečkovou zábavu. Je v mnoha ohledech znát, že se tvůrci rozhodli vzít si obecně fungující základní princip stříleček a napasovat na něj svůj triumf – humor.

Tím se tady rozhodně nešetří. Obecně musím říct, že první asi hodina nebo dvě jsou těmi nejlepšími, a to především proto, že moc podobných her nevychází – respektive si v poslední době nevzpomínám na hru, která by vsázela všechno právě na humor. To, že je tento styl komedie notoricky známý, tomu dost přidává, protože víte, co čekat, zároveň je to ale stále v herním prostředí svěží téma. A tak vás první dvě hodiny skutečně rozesmějí. A já vám to přeju – jen se smějte, ale ke zbytku hry už přistupujte opravdu zodpovědně.

Tvůrci totiž vzali veškeré vtípky a ve své nejkoncentrovanější podobě je rozlili do celé hry. 95 % dialogů, které uslyšíte, se snaží být něčím vtipné, nějak vás zaujmout a pobavit. Hlášky zbraní, postav ve světě, bossů, ze všeho zkrátka čiší snaha vás nějak zaujmout. Jde přesně o tu směsici, kterou jsem popisoval o pár odstavců výše – debilní humor, úchylné narážky, boření čtvrté stěny, naivita a regulérní hloupost Morty- teda Kennyho, depresivní řeči i meta reference. 

Rodeo začíná úplně na startu hry, kdy vám High on Life oznámí, že všechny bugy a glitche ve hře jsou reference na hry, které mají bugy a glitche. Objevíte se v pixelartové hře, běžící v 15 FPS a hra jako taková, tedy celé High on Life, skutečně běží na 15 FPS – až jsem několikrát zapauzoval a nadával na optimalizaci.

A jak jsem už naznačoval, v prvních dvou hodinách se tento koncentrát zdá být velice zábavný, skutečně vtipný a neotřelý. Pokud ale hrajete déle, nebo třeba během několik dnů po několika hodinách, začnete vnímat, že je proud vtipů a gagů až moc náročný, respektive jeho koncentrace do každé volné minuty hry je opravdu hodně otravná. Tohle jsem pocítil především někde v polovině hry, a to na konci jednoho „sezení“, kdy jsem u hry strávil několik hodin v kuse. Pak jsem si dal ale asi dva dny pauzu a pustil se do High on Life znovu.